J. Kovář
Tehdy paní Merkelová vystupovala, přes tyto aféry, viditelně skromně. Člověk by jí téměř politoval. V souvislosti s uvedeným jsme se dozvěděli, že Němci jsou nějak silněji vázáni k USA. Že každý německý kancléř po svém zvolení navštěvuje Ameriku a zřejmě se i zavazuje k další takovéto zvláštní německo-americké spolupráci. To i jiné znělo z médií.
Ani jsme moc nepochybovali, že je to možné. Zvláště když vystoupil jeden německý novinář, který veřejnost informoval o situaci v německé novinářské obci. Nejdříve sám na sebe prozradil, že spolupracoval s americkou zpravodajskou službou. Psal do německého tisku články, které obhajovaly americké zájmy a pomáhaly při jejich prosazování. Otevřeně překvapené veřejnosti též sdělil, že některé články, které vyšly pod jeho jménem, ani nepsal. Napsali je jiní, zřejmě sami Američané. A nakonec dodal, že takováto praxe v německém tisku nebyla ojedinělá. Prozradil, že i řada jeho kolegů takto „novinářsky“ pracovala.
Takovéto a další informace vedly k tomu, že nejednomu z nás se zželelo Němců, že tak „úpí“ pod málo viditelným americkým jhem. Pochyby jsme ztráceli i americkým konstatováním že západní Evropa, a stále více i střední a východní, byly americkým protektorátem, mírným ovšem, jak o tom napsal Z. Brzezinski ve své knize Velká šachovnice.
Ale v posledním roce či dvou se v Německu začaly dít změny. Najednou začínali mít Němci kuráž. Nejdříve M. Roth, náměstek ministra zahraničních věcí, prohlásil, že Německu jako největšímu státu v EU náleží vedoucí role v Evropě, pak o něco později mluvil B. Posselt o vedoucí roli Evropy ve světě. I paní kancléřka, zvláště v posledních měsících, nabrala hodně sebevědomí, i když její vnitroněmecká pozice je značně vratká. A nyní se dovídáme, že dokonce tlačí na USA, aby zaujaly vůči Rusku tvrdší pozici. Jaké změny musely proběhnout v zákulisí, když se takovýmto německým sebevědomím projevují? Zatím nevíme, můžeme však konstatovat fakta a čekat. Vysvětlení jistě čas přinese.
Zbývá nám jen politovat, že takovouto politiku, tvrdou vůči Rusku, chce paní kancléřka uskutečňovat. Je možné toto vše alespoň částečně pochopit, když si uvědomíme, že u Němců se opět začínají probouzet a uplatňovat jejich imperiální sny. Evropská unie se pomalu bortí. Řešením pro ně je i německá střední Evropa jako začátek dalšího úsilí. Pak Rusko se stane opět Německu rivalem a poštuchování Ameriky proti Rusku je jedním z projevů nových vztahů. Pro Německo to není nic nového. Germánský Drang nach Osten mají někteří již v krvi. Musí si však uvědomit, co jim snahy o uskutečnění jejich imperiálních snů jen ve 20. století přinesly. Sama Německo na Rusko nemá. Bude proto muset, potáhne-li válečnicky na východ, donutit i nejen sousední státy, aby se jejich dobrodružství zúčastnily. Ale i tak, pokud s Německem nepůjde NATO nebo Německo s NATO na Rusko, síly budou nevyrovnané. Jaderné zbraně, díky Bohu, Německu chybí. A toto by si mělo Německo uvědomit.
Je pro svět špatným znamením, když u ruských hranic se prohání americké tanky a do států sousedících s Ruskem proudí nové a nové vojenské jednotky. Do světa se hlásá, že jde o opatření, která mají odradit Rusko od možné agrese. Ale již i Hitler zdůvodňoval napadení SSSR tím, že jde vlastně o obranné opatření, poněvadž řada ruských divizí je již připravena k útoku na Západ. Dnes víme, jak vše ve skutečnosti bylo. A myslíme si, že určité síly chtějí zopakovat tažení proti Rusku v domnění, že tentokrát vyhrají. A ruské bohatství jim spadne do klína. Takovéto lehkovážné dobrodružství odmítáme. Pakliže začne válka proti Rusku, může se kdykoliv změnit v jadernou. Jejím důsledkem může být i zánik života na zemi. Mír podle nás nemá alternativu. Hraní si na vojáčky může skončit světovou katastrofou.
Nikdy jsme imperiální touhy neměli a nemáme. Nepůjdeme do žádného dobrodružství s Německem, ani s rozpadající se EU. Obnovíme přátelské vztahy s tradičními spojenci. Jsme pro zachování míru, pro rozpuštění NATO i EU, pro obnovu svrchovanosti našeho státu, pro Evropu, jíž chápeme jako rovnoprávné společenství svrchovaných národních států, které samy budou rozhodovat o rozsahu a formách vzájemné spolupráce
