Masarykova „Otázka sociální“ po stu letech

Masaryka nemusel nikdo přesvědčovat, že sociální otázka náleží k základním otázkám lidstva. Masaryk sociální problémy své doby dobře znal a hluboce prožíval na základě vlastních životních zkušeností. Jeho obsáhlá, nedávno znovu vydaná „Otázka sociální“ z roku 1898 svědčí o prvořadém významu, který této obecné problematice přikládal. Pokusím se o její aktualizaci. 

„Sociální otázka není pouze otázkou dělnickou, jako roku 1487 (v čase utužení nevolnictví, pozn. BB), nebyla pouze otázkou selského lidu. Sociální otázka není pouze otázkou jedné třídy a kasty, je otázkou všech… Tato otázka musí být rozřešena celá a pozitivně, a to znamená … potlačit sebelásku. Sociální otázka je otázkou mravnosti – nemravnosti, je otázkou násilí a účinné humanity.“ (Česká otázka, 1895).

„Demokracie není panování, nýbrž práce k zabezpečení spravedlnosti. „Silný si vždy pomůže sám – ochrana slabých, toť úkol nové doby“. 

„Demokracie musí být stálou reformou, stálou revolucí, ale revolucí hlav a srdcí“. (Lidové noviny, 30.10.1929). Známá je i jeho lapidární teze:

„Jdu: 1. vždy s dělnictvem, 2. často se socialismem, 3. zřídka s marxismem“. (Masarykova abeceda, s. 58).

Marxismu na přelomu 19. a 20. století vytýkal nedostatek realismu, humanismu a demokratismu. Socialismu bez demokracie nedůvěřoval. Nesouhlasil zejména s kontraproduktivní pseudoradikální metodou „ryc nebo nic“. Revoluci nevylučoval, ale přednost dával reálným radikálním reformám. Byl si vědom náročnosti ideálů demokracie a socialismu; dobře věděl, že jedno ani druhé není uskutečnitelné bez patřičné vzdělanosti a morálky.

V rozporu s tímto historií potvrzeným postulátem náleží osvětová role polistopadové demokracie k našim nejnebezpečnějším slabinám. Rozhodující část česky psaných deníků i týdeníků je například již tak odcizená, že se mnohé naše klíčové otázky vytrácejí. Cenzura tichem a vytrvalými i vydatnými „kapkami jedu“ funguje účinně. O těžce dobývanou svobodu slova tak zásluhou našich pomatených pseudoliberálů a zahraničních monopolů přicházíme (viz Čelovský). Absence žádoucí osvěty je zkázonosná. Prohlubuje se dezorientace, nezájem o věci veřejné, neschopnost vidět, řešit a hájit naše společné existenciální zájmy. Jde o slabiny, vedoucí k sebezáhubě. Rozhodující část dezorientované polistopadové reprezentace dokázala likvidovat dokonce i Československo, vlastní stát, který měla demokraticky spravovat.

Sociální otázku chápe Masaryk široce, v souladu s její složitou povahou a podmíněností. V jejím rámci uvažuje vlastně o stavu a vývoji společnosti, o problematice veškerého lidského života a světa. Masarykova sociální otázka – podobně jako následně přidružená, neméně akutní otázka ekologická – se týká každého člověka, je univerzální, zahrnuje vztahy mezilidské, vztahy lidí k jejich světu i vztahy člověka k sobě samému. Není záležitostí skupinovou, třídní, ale všelidskou. Je lidskou odpovědností za sebe sama, za bližní, za obec, národ i celý lidský svět. V témže duchu ve 20. století požaduje A. Schweitzer naši odpovědnost za vše živé.

Nejvyšší Masarykovy sociální ideály jsou etické a emancipační. Sociální pomoc má proto směřovat ke svépomoci, především má učit kvalitnější práci a seberealizaci. Má-li člověk být a zůstat člověkem, musí se učit žít s druhými, řešit společné problémy, musí též dokázat být sám sebou. Sociální péče má osvobozovat člověka od jeho bariér, od jeho vnějších i vnitřních omezení a odcizení překonáváním bídy hmotné a duchovní, přemáháním sociálního útlaku, nemocí, vlastní zaostalosti, strachu, pověr, lenosti, nekázně, nevzdělanosti a jiných ohrožení. Společnost má poskytovat tolik svobody, kolik je možno a vyžadovat tolik řádu, kolik je nutno. Všechna práva mají být vyvážena odpovídajícími povinnostmi. Spořádaná společnost předpokládá vstřícnou spoluúčast (participaci) všech občanů, netrpí nezasloužená privilegia, diskriminace, ani vypočítavost spekulantů a parazitů.

Masaryk si byl vědom, že pouhé morální apely, kázání, ani filantropické dobročinné almužny sociální problémy nevyřeší. Prosazoval proto funkčnější pojetí politiky, jako umění vidět a dobře řešit společenské problémy v duchu kritického realismu, humanismu a demokratismu. Takové koncepční tvůrčí řešení naléhavých problémů nesleduje povrchní populismus, okázalá gesta; vylučuje vyhrocování konfrontací, podporuje konkrétní konstruktivní kooperace. Takové politiky je nám potřeba jako soli.

Dosud nedoceněná velikost Masarykova odkazu spočívá v jeho pozoruhodně funkční komplexnosti. Masaryk se neorientuje jen na reformy vnějšího světa, neméně důrazně požaduje i reformy vnitřní, usiluje o souvztažnou kultivaci vnějšího i vnitřního světa člověka. Účelným propojením dimenze etické, politické, vědecké, kulturně osvětové i filozofické předjímá žádoucí, dosud vzácná systémová řešení sociálních problémů. Jen taková řešení mohou být dostatečně účinná a trvalá.

Sociální otázka TGM není jen jedním z jeho děl, náleží k jádru jeho odkazu. Tím více zaráží, proč je dosud širší využívání celého jeho díla tak zanedbáváno i zpochybňováno a proč to i mnozí Masarykovi stoupenci zamlčují. Donedávna usilovalo nemálo našich převrácených extrémistů i o demontáž pouhého slova „sociální“. Sociální otázka je tak po stu letech akutnější, než byla. Vyplývá to z nezvládnutých, prohlubujících se krizových trendů a vyhrocujících se rozporů soudobého světa:

1. Nejvážnější ze všech krizí je krize hodnotových orientací. Poprvé v lidské historii vyvolává převládající bezohledný egocentrismus lidského snažení reálné globální existenční ohrožení. Ekologické, životodárné i systémotvorné vazby antroposféry, biosféry a abiosféry narušuje již soudobá vládnoucí civilizace tak nebezpečně, že vzrůstá autodestrukční riziko pro všechny.

Šířící se znevažování základních sebezáchovných hodnot – obecných orientačních perspektiv zbývajících k záchraně – je proto zejména v naší době krajně nezodpovědné i zločinné. K degeneraci i záhubě základních eufunkčních hodnot pravdy, dobra, krásy i demokracie a humanity přispívá hlavně postmoderní úpadkový nihilismus i krajní subjektivismus a relativismus. Pozitivní obsah a smysl adekvátních lidských ideálů (základních axiologických kategorií i axiomů) se náležitě nerozvíjí, ale povážlivě vytrácí, deformuje, redukuje i anuluje. Svévolné překrucování eufunkčních hodnot dosáhlo již takového stupně, že se proměňují v prázdné pseudohodnoty; nabývají dokonce opačného významu: totalita se vydává za demokracii a humanitou se nestydatě zdůvodňuje i bombardování nevinných. Kde se trpí bezmezný nepořádek, kde neplatí ani elementární pravidla logiky a etiky, tam vládne ovšem anomie a chaos sociálního darwinismu, v němž se spravedlnosti dovolá málokdo. Advokáti tu bohatnou spíše obhajobou zlodějů a ortely tu nezřídka ovlivňuje více vrchnost a mafie než soudce, střežící spravedlnost. Ve společenství, v němž je hlavním právem „právo silnějšího”, v němž má každý „svou pravdu“, je všem dovoleno vše. Tím naléhavější je odhalování a konstruktivní překonávání krize hodnot dříve, než bude pozdě.

2. Nebývalá koncentrace gigantické globální moci není dosud adekvátně demokraticky a odborně využívána, regulována ani kontrolována. Vzrůstá riziko, před kterým varoval L. Mňačko: „Absolutní moc kazí absolutně“. Sílí autoritativní tendence k neoabsolutismu, prosazují se řešení z pozice síly. Žádoucí kooperace brzdí stupňující se konfrontace. Demokracie bez opravdové humanity a osvěty se zvrhává v boj všech proti všem. Přílišnou kumulaci moci a nezaslouženého bohatství nepřežila dosud žádná civilizace.

3. Celosvětový stav sociální spravedlnosti i soudržnosti je povážlivě neuspokojivý. Humanitní, sociální, hospodářská, samosprávná, osvětová, ekologická i mezinárodní dimenze demokracie se náležitě nerozvíjí. Sociální distance neúnosně rostou. Relativně velmi úzká vrstva nejbohatších nezaslouženě bohatne, naprostá většina lidstva chudne. Světové analýzy potvrzují trend k tzv. pětinové společnosti, v níž 1/5 prosperuje, a 4/5 mají šance omezené, víceméně stagnují i upadají. Trend k pětinové společnosti je patrný globálně i v zemích nejbohatších (viz graf vývoje sociální struktury USA v letech 1960-2000; podrobněji viz závěry v kapitole 3.1). Přibývá rovněž sociálních deviací (korupce, prostituce, narkomanie, manipulace mediokratury, násilí, extremismus, nové otrokářství, mafie, mezinárodní organizovaný zločin…) i konfliktů (třídních, sociálně ekonomických, etnických, náboženských, migračních i militaristických). Riskantní nárůst entropie a sociálních nepořádků trvá. Určitý standard sociálních jistot napadají asociálové i u nás; kritizují a odmítají ideu sociálního státu vůbec.

4. Celková globální i lokální správa lidského světa na prahu 3. tisíciletí je nedostatečná. Minulé století většinu základních problémů lidstva dostatečně nevyřešilo. Na bedra lidí 21. století byly odloženy a přesunuty i mnohé existenční otázky. Například kodex odpovědnosti lidí za dodržování základních společných hodnot, kolektivní i každodenní bezpečnost, světový mír, světová demokracie; problémy demokratické unie, národní rovnoprávnosti, sociální spravedlnosti; rozvíjení a udržování koncepce trvale udržitelného rozvoje, kvalita lidského života, navození dobře se učící společnosti dříve, než bude pozdě. Soudobé i příští lidské dějiny se tak stávají stále více „soutěží mezi výchovou a katastrofou“ (G. W. Wells).

Literatura:

• Masaryk, T. G. Otázka sociální. Laichter: Praha, 1898.
• Masaryk, T. G. O škole a vzdělávání. SPN : Praha, 1990.
• Československé školství, učitelstvo a T. G. Masaryk. : Přerov, 1990.
• TGM k učitelům a studentům. UK: Praha, 1990.
• ČELOVSKÝ, B. Konec českého tisku. Tilia: Šenov u Ostravy, 2002.
• ČUMA, A. T. G. Masaryk o niektorých otázkách pedagogiky. KPÚ: Prešov, 1990.
• Blížkovský, B. Systémová pedagogika. 2. vyd., Amosium: Ostrava, 1997.
• Keller, J. Vzestup a pád středních vrstev. Sociol. nakl.: Praha, 2000.
• Keller, J. Soumrak sociálního státu. Právo„ 14.11.2002
• Kučerová, S. Člověk – hodnoty – výchova. Manacon: Prešov, 1996.
• Kučerová, S., Blížkovský, B. Středoevropský učitel na prahu učící se společnosti 21. století. Konvoj : Brno, 2000. 252 s.

Kapitola (str. 84-88) ze sborníku:

Přišlo e-mailem