 |
| Ulrich Hayden |
13. 1. 2016 Antifašist, překlad NWOO
Po té, co dostal pětiletý zákaz vstupu na Ukrajinu, získal německý novinář Ulrich Hayden na vlastním případu ukázku toho, co znamená svoboda projevu v zemi vítězné „gidnosti“ (důstojnosti). Obzvlášť pobuřující však je skutečnost, že vláda a centrální německá média zavírají oči k porušování práv svých spoluobčanů vystavených represím Kyjeva.
„Velmi rád bych i nadále psal reportáže z Ukrajiny, jak jsem to dělal od roku 1992. Nicméně na konci dubna 2016 jsem byl na letišti v Oděse informován o zákazu mého vstupu do země na dobu pěti let. S mým berlínským kolegou Saadi Isakovem se stalo téměř totéž a ve stejnou dobu. Přitom v Německu, s výjimkou některých specializovaných médií, nebyla o tomto incidentu ani zmínka. Přitom si představte, co by bylo v německém tisku křiku, kdybychom byli vyhnáni z Moskvy,“ – píše německý novinář ve svém článku pro vydání Junge Welt.
Do Oděsy jsme přijeli na pozvání organizace „Matky Oděsy“ k účasti na vzpomínkových akcích za oběti masakru v Domě odborových svazů 2. května 2014.
Když moje letadlo z Prahy přistálo 30. dubna 2016 v Oděse, mluvčí pohraniční stráže mi vysvětlil, že má příkaz z Bezpečnostní služby Ukrajiny zakázat mi vstup do země. Noc jsem strávil v tranzitním prostoru letiště. Druhý den ráno mě stráže doprovodily k letounu Českých aerolinií, s nimiž jsem odletěl zpět do Prahy. Německý pas mi byl vrácen až těsně před nástupem do letadla. V dokumentu byl zápis „Odepřen vstup na Ukrajinu“, k němuž bylo již ručně doplněno „do 26. dubna 2021″.
Jen několik dní po našem vyhoštění se ukrajinská vláda dostala do potíží. 11. května se v mezinárodních médiích objevila zpráva o webu „Mírotvorce“, jehož patronem je jeden z poradců ministra vnitra Ukrajiny.
Krátce poté byl v autoritativním německém vydání Spiegel zveřejněn článek od jeho moskevského korespondenta Christiana Neefa, který nazval článek „Mírotvorce“ obrovskou hloupostí.
Mimochodem, když už jsme zmínili Spiegel, pak jiný novinář tohoto žurnálu – Benjamin Bidder – se snažil ospravedlnit zákaz vstupu, který Ukrajina proti mně zavedla: „A jak by zareagovalo Rusko na porušení svých hranic?“ – napsal Bidder na svém Facebooku.
Přiznám se, že v průběhu tří let jsem opravdu přijel na Krym a východní Ukrajinu z Ruska. V Kyjevě takové jako já nemají rádi, chtějí, aby se na „okupovaná území“ jezdilo výhradně z hlavního města Ukrajiny. Proč jsem se nedržel tohoto pravidla? Protože po té, co byl promítán můj film, „Běžící oheň“ o smutné události v Oděse, prostě jsem se bál navštívit centrální Ukrajinu, protože mě mí přátelé v Oděse i Kyjevě varovali před možnými akty odvety ze strany ultranacionalistů.
Dokument, který jsem natočil spolu s Markem Bensonem, byl uveden v Berlíně v únoru 2015 a je nyní k dispozici ve čtyřech jazycích na internetu. Po dlouhou dobu byl jediným filmem o upálení v Domě odborů v Oděse v němčině. Německou verzi filmu už shlédlo více než 35 tisíc diváků, v ruštině – 115 tisíc. Nicméně zvláštní zájem, až na nějaké výjimky, film v německém tisku nevyvolal. Ale Rusy tento film zasáhl, připomněl jim masakr v běloruské Katyni, kde němečtí vojáci a ukrajinští policisté upálili ve stodole zamčené vesničany – z pomsty za útok běloruských partyzánů na německý Wehrmacht.
Pokud bych, jak to vyžaduje Kyjev, jel do východní Ukrajiny přes hlavní město, musel bych autobusem přes takzvanou „kontaktní linii“, která odděluje střední Ukrajinu a Doněckou lidovou republiku. Měl jsem však vážné pochybnosti o tom, jak by ukrajinská armáda se mnou zacházela.
Za to, že informace o vyhoštění dvou německých novinářů z Oděsy vyplula na širší veřejnost, bych rád poděkoval zástupci z frakce „Levice“ v Bundestagu – Andreji Gunko. 11. května 2016 se díky němu stal náš zákaz vstupu na Ukrajinu předmětem diskuse během „hodiny dotazů“ na německou vládu v německém parlamentu.
Konkrétně Gunko se otázal ministryně zahraničí Marie Böhmerové, zda jsou jí známé informace týkající se osob, kterým byl zakázán vstup na území Ukrajiny, s odkazem na mé jméno a jméno berlínského kolegy Isakova a také dalších. Reakce od vládní úřednice nenásledovala. Na otázku, zda se nejedná o potlačování kritické žurnalistiky, se úřednice vynasnažila vyhnout odpovědi.
Až na počátku srpna jsem obdržel dopis z Ministerstva zahraničních věcí Německa, v němž mi bývalý mluvčí ministerstva Sawsan Chlebi oznámil následující:
„Německé velvyslanectví v Kyjevě učinilo dotazy týkající se zákazu vstupu a zjistilo, že to bylo odůvodněno vstupem na území nekontrolované Kyjevem přes rusko-ukrajinskou hranici, což je porušením ukrajinské legislativy.“
Až dosud se Ministerstvo zahraničí Německa nejenže neobtěžovalo protestovat v souvislosti se zákazem vstupu na Ukrajinu občanům Německa, ale ani nedalo žádné posouzení tohoto případu.
