Yekta Uzunoglu
8. 1. 2017
Hned pro rozpadu Sovětského svazu Turecký stát se všemi svými institucemi vrhl do bývalých Sovětských republik “tureckého původu”. Turecko tímto tažením nezapomnělo nařídit svým obchodním, stavebním podnikům, tak jako svým bankám, že se musí zapojit do tohoto tažení. Plán, spojit všechny země Turkotatarů, nebyl nic nového, s tím přišli již Ittihat ve Terakki (původně tajná společnost, jejímž cílem bylo obnovit ústavnost státu – Výbor odboru a pokrok CUP), kteří dostali Turecko do I. světové války s vizí, že porazí Rusko a spojí všechny turko-tatarské země.
Tato vize byla snem turko-islamistické Ittihat ve Terakki, měli smést všechny neislámské národy nacházející se na území světa turko-islamistů, naplánovali genocidu Arménů, jako první oběť padli Arméni, Řekové, stáři Byzanci. Tato ideologie vedla osmanskou říši k zániku tím, že vstoupila s tou osloupenou ideologií do I. světové války.
Sice se zakladatelé tzv. moderního Turecka oficiálně od té ideologie distancovali, ale byli vojáci ze stejných vojenských škol, tak jako Ittihat ve Terakki. Jediný rozdíl mezi Ittihat ve Terakki důstojníky – vládci a s vládci “moderního Turecka” bylo to, že ti první byli doškoleni v Německu a v Rakousku a ti druzí ve Francii, kde vládla stejná nacionalistická ideologie jako nejen v tehdejším Německu, ale v celé Evropě. Francie nejen doškolovala tyto důstojníky, ale všechny ” pisatele tzv. “myslících” dovezla do Francie a pohostila, doškolila je jako svoje budoucí vládce osmanské říše a všechny pojmenovala “Jeunes – Turcs” to jest noví Turci, protože osmanové nebyli vlastně ani Turci, tak jak si obecně v široké veřejnosti ve světě myslí. Byli původně osmanové, ale jen původní, kteří s Turky neměli nic společného a dokonce na osmanském dvoře výraz “Turek” byl vnímán jako nadávka.
Takže i zakladatelé moderního Turecka si nesli ve svých duších vytoužené turko-islamistické impérium, ale s tím rozdílem, že neměli povolení k žádným krokům, tak jako ho měla Ittihat ve Terakki, západ je držel na uzdě nejen s kapitulačními smlouvami, ale i svou vojenskou přítomností přímo u hranic Turecka jako třeba v Sýrii (Francouzi), nebo v Iráku (Angličané) a nahoře na Kavkaze Sověti se svou Rudou armádou, ale též “důvěrnými informacemi” o těchto osobách, jelikož prošli francouzskými “školami” a to včetně zakladatele “moderního Turecka” Mustafa Kemala” Atatürka”. Patrně ho přiměli i ke vstoupení do francouzské lóže svobodných zednářů (viz příloha).
Až do roku 1989 nebyl stav změněn, turecký nacionalismus byl držen v uzdě, ale po rozpadu Sovětského svazu Das Kapital viděl v Turecku a v tureckém nacionalismu ideologii skrze kterou může proniknout do “turko-islámských” post sovětských zemí a najednou tato turko -islamistická ideologie povstala z hrobu či z mrazáku a s neuvěřitelnou agresivitou pronikala ve vakuu, které po pádu sovětů vzniklo, do těchto zemí. Pochopitelně jako vždy byla ideologie zástěrka a v tomto případě Das Kapital využil právě tuto ideologii. Vím z první ruky, že osobně turecký prezident Halil Turgut Ozal při svých nesčetných návštěvách do těchto zemí radil “podnikatelům”, kteří ho vždy v nadměrném počtu doprovázeli: “urvěte, co můžete, uzavřete smlouvy, na které nemáme, ale nezapomeňte zahrnout do těchto smluv, že závazky a povinnosti vyplývající z těchto smluv, můžete přenechat třetí osobě a hned ty smlouvy prodejte, jednak my na ty projekty nemáme a jednak, když to tak neučiníte, nedovolí nám, abychom tam cokoliv činili”…. A kdo asi by jim to neměl dovolit? Můžeme si jednoduše odhadnout.
Součástí proniknutí do těchto zemí, neboli dobytí těchto zemí a to navždy, lépe řečeno k neokolonializaci těchto zemí, bylo potřebné proniknutí do těchto zemí s turko-islamistickým “vzděláním”. Do těchto škol byly vybrány skutečně především děti elitní třídy. Část tohoto úkolu Turecký stát přenechal Gülenovcům, o kterých věděl, že “vyškolení” mají ty největší zkušenosti, ale též potřebný personál. K “duchovní výchově” mozků vymývačům turecká zásobárna nestačila, jelikož až do té doby byla ta část ideologie u ledu, tak Turkům hned “vyšla vstříc” Saúdská Arábie, která tehdy disponovala “duchovními zasvěcenými pedagogy”. V rodné zemi atentátníka na istanbulský Reina Club v Uzbekistánu, byl v roce 1989 počet mešit kolem 40 a dnes jich je 2600, stavební firmy byly a jsou turecké, investorem či dárcem peněz vždy byla Saúdská Arábie nebo Katar.
Souběžně se stavbami, “škol-universit, vysokých škol” a mešit, aby se rychle stihlo vymývaní mozků, Turecko v rámci zvláštního programu “dovezlo” za těch 25 let z těchto republik stovky tisíc “studentů” a tito “studenti” si bez přijímaček mohli vybrat svou vysokou školu či univerzitu, dostávali stipendia a luxusní ubytovaní a pochopitelné byli podle různých kritérií shromážděni do různých skupin, aby se ve volnem čase netoulali třeba po Istanbulu, každou skupinku vedl turecký “abe”, to jest duchovní starší bratr.
Následně část studentů sloužilo, slouží přímo ve státním aparátu Turecka, část z nich zůstala v Turecku, kde jsou aktivní ve všech oblastech lidského života (především v podnikaní) a včas se vrátili do svých zemí, aby jako prodloužená ruka Turecka a tím Kapitalu, který stoji za Tureckem, sloužili ale v dobré víře, že slouží Alláhovi. A část z nic jsou ve světě s exkluzivními diplomy v tašce včetně Česka – stačí se jen podívat, kolik těch, co prošlo tunelem na vymývaní mozku, jen v současné době jsou třeba na jedné z mnoha škol Česka a sice například na ČVUT!
