Marek Řezanka
10. 1. 2017 Argument
Marek Řezanka se zamýšlí o hlavních problémech současné systémové levice a nad nutností hledat alternativy a obnovit politický boj v sociální otázce.
Čím více se v Evropě vyostřuje sociální napětí, tím více bije do očí rozpor mezi křečovitou snahou politického establishmentu utvrdit občany, že se nic neděje a že pokud se nějaké krizové jevy objevují, potom jsou to jenom dočasné chřipky – a mezi prozřením občanů, že v pořádku není vůbec nic, a že zlato v podobě deklarovaných hodnot je pouze laciným pozlátkem, které neodpovídá realitě.
V této atmosféře ztráty iluzí a pocitu naprosté beznaděje ze strany veřejnosti, jež se oprávněně cítí být hozena volenými představiteli, v něž pozbývá poslední špetky důvěry, přes palubu, zaznívají různé výkřiky. Například že dělení na levici a pravici je překonané či že hlavní zhoubou dneška není současný systém – kapitalismus – ale že na vině jsou údajně levicové kruhy.
Systém tisíce tváří
Osobně neuznávám dělení na nějakou starou či novou levici. Připomíná mi to Bushovo členění Evropy – také na starou a novou.
Osobně se domnívám, že výstižnější by bylo rozlišení levice na systémovou a antisystémovou. Protože ta druhá zmíněná kategorie podle mého není na pomyslném politickém trhu k mání, u řady lidí to vyvolává pocit, že základní ideový rozpor mezi pravicí a levicí zmizel z povrchu světa.
Domnívám se, že by bylo značně nebezpečné tomuto mýtu podlehnout. Jistě, hodilo by se to systémovému establishmentu, který si rozhodně nepřeje, aby se na školách učilo, že fašismus je pravicovým extrémem, který se obvykle objevuje v době selhání kapitalismu. V době krize, ve které kapitalismus přestává být kompatibilní s hodnotami demokracie a humanismu.
Obávám se, že žijeme v době, kdy určitá fáze kapitalismu dospěla tak daleko, kdy už nemá většině občanů co nabídnout a zisky přináší celosvětově už jen úzkému počtu lidí.
Politici napříč spektrem politických stran přestávají mít pro velkou část potenciálních voličů přitažlivost.
Pokud se podíváme na „domácí hřiště“, vidíme, že v posledních dvou třech parlamentních volbách vzniká vždy nějaký projekt, který se tváří jako alternativa, jako něco nového, co je v příkrém rozporu se zavedenými zdiskreditovanými stranami. Takto vypučely kdysi Věci veřejné – a takto se mohou vyprofilovat i takzvaní Realisté.
Kde není sociální stát, tam není humanita…
Rezignováním na pravolevé vymezení se nám podprahově sděluje, že máme rezignovat také na otázku sociální. Vrátíme-li se časem trochu zpět, můžeme sledovat období demontáže sociálního státu v celé Evropské unii, a odtržení se systémové levice od středních vrstev. Všechny politické strany jdou v podstatě na ruku nadnárodním korporacím či vlivným domácím oligarchům a jejich zájmům. Tento stav jen zesiluje pocit odtržení občanů od takzvaných elit – tedy politických představitelů, jim nakloněných médií a vybraných či privilegovaných skupin osob (např. herců, akademiků ad.).
Systémová levice často voliči předkládá tezi, že dnes už jsou všechny důležité bitvy dobojovány (to v kontrastu s tzv. fiskálním paktem, o plánovaných nadnárodních smlouvách TTIP ani nemluvě) a že Evropa je bohatá a její občané by se měli umět uskrovnit. To už přímo, a ne náhodou, zavání Klausovým nabádáním k utahování opasků z devadesátých let.
Stokrát můžeme být ujištěni, jak ekonomika roste a jak je Evropa po všech stránkách vyspělá, ale tuto pompézně nabubřelou teorii bychom měli porovnat s poznáním střízlivější praxe:
„Největší problém s uplatněním mladých mají dlouhodobě Španělsko a Řecko – v obou zemích jich bylo bez práce více než 40 procent. V Itálii bylo v říjnu 2016 nezaměstnaných 36 procent osob do 25 let, v Chorvatsku téměř 30 procent a v Portugalsku 29 procent mladých.“
Tato citovaná čísla nejsou bohužel jenom symptomem nějakého menšího nachlazení – ale rakovinného bujení, na které tento systém lék nemá. Není tu síla, která by přicházela s kvalitativně odlišnými ekonomickými základy ve srovnání s těmi dnešními v podstatně neoliberálními, které nejsou ani trochu připraveny na nadcházející masivní robotizaci na trhu práce.
Systémová levice si sice občas vzpomene na něco jako základní nepodmíněný příjem. V podstatě to je často jen předvolební lákadlo, jež nebere vážně ani ona sama, natož aby ho brali vážně občané, kteří stojí často mimo otevřený politický dialog. Pravice potom podobná témata zařadí na index „levicového populismu“, nebo je upraví k obrazu politiky škrtů, a systém tak může být celkově spokojen. Žádná skutečná alternativa volající po zásadní změně se nerodí.
Systémová levice se také více či méně diskredituje překrucováním historie včetně událostí posledních let. V hodnocení hybridní občanské války na Ukrajině zcela přehlíží události, jež předcházely referendu na Krymu a připojení tohoto území k Rusku. Při posuzování válečného konfliktu v Sýrii pak zcela pomíjí bezprecedentní útočnou válku USA proti Iráku a stejně tak rozvrácení Libye či destabilizaci Egypta, které k ní mimo jiné přispěly.
Když pak lidé slyší prohlášení typu, že Evropa zvládne všechny migrační vlny a že bohatí (tj. ve skutečnosti průměrní občané) se musí podělit s chudými, nelze se divit, že se v nich vaří krev. Jednak totiž v přímém přenosu vidí, že jejich političtí zástupci ignorují otázku bezpečnostní. Už jen tím, že prakticky kdokoli, kdo bojuje proti prezidentu Asadovi má punc bojovníka za svobodu. Realita se nicméně ukazuje jako mnohem složitější. Co je mnohem závažnější, že nicméně ignorují sociální otázku a otázku společenských nerovností . Je totiž rozdíl, když se má uskrovnit bohatý politik či podnikatel, nebo člověk, který neví, jak zaplatí příští měsíc nájem či další splátku dlouhodobé hypotéky…
Unie nemá chudých?
Unie se tváří, že je celkově bohatá. Už se ale neřeší, že je bohatá jenom pro někoho či že bohatství Unie je značně nerovnoměrné. Že evropské dotace často skončí v černých děrách a že přibývá těch, jejichž sociální úroveň je blízko té katastrofální. Kdo četl od Loukotkové Spartaka, jistě si vybaví větu: „Kapua nemá chudých.“ Chudí zkrátka nebyli dáváni na odiv – jako by vůbec nebyli. Ale oni byli – a jsou.
Stokrát nám někdo může vtloukat do hlavy, že kapitalismus je humánní, že mezi jeho hodnoty patří pomoc bližnímu a že vůbec, ale vůbec, nestojí na maximalizaci zisku pro minimální počet lidí (počet, který se statisticky a globálně stále snižuje).
V této souvislosti bohužel ale systémová levice učinila otočku o sto osmdesát stupňů, když se přidala k politickému establishmentu. Její politické postoje, které občany lacině kárají za to, že jsou vlastně závistiví a lakomí (čti nemorální), když se nechtějí podělit s jinými. Tím zpochybnila celý svůj program, jenž má klást důraz na sociální smír s ohledem na otázku příjmových a vůbec sociálních nerovností. Je nemožné, aby byl kdokoli cizí dobře přijat do prostředí, v němž se válčí o kus žvance.
Pohled do například českých statistik ukazuje na to, že ohrožení chudobou není vůbec nicotný problém:
„Nejvíc potřebných školáků je ve středních Čechách a na severní Moravě, kde se počet pohybuje kolem čtyř stovek. Celkem nadace nakrmila 3 286 dětí, podle odhadů jich je ale chudobou ohroženo až 120 tisíc. Vůbec nejčastěji se problém týká neúplných rodin, kde je rodič sám s několika dětmi“
Varovná jsou také čísla signalizující příjmovou chudobu u velké skupiny české populace, kterými jsou důchodci, z nichž – mimochodem – většina celý život pracovala:
„Více než polovina příjemců na průměrný starobní důchod nedosahuje. Pod hranicí příjmové chudoby, to znamená pod 10 220 korun, žilo k letošnímu lednu přes půl milionu příjemců starobních penzí. Necelých 120 tisíc lidí má méně než osm tisíc“, vyčíslil předseda Rady seniorů ČR Zdeněk Pernes.
K dalším číslům, která signalizují, že situace není vůbec růžová, jsou ta, která ukazují na rostoucí zadlužení českých domácností.
Prý tu pseudoelity nejsou a média nám pravdu pějí…
Systémová levice se, zdá se, zalekla, že by se mohla ušpinit, kdyby usilovala o dialog s lidmi, kteří jsou nesmírně naštvaní a připadají si zrazení. Všemi. Tato antiseptická „levice“ ale zapomněla, že má sama podíl na pocitech občanů, kteří jí nevěří. Nevěří jí, protože jim na prvním místě tvrdí, že hlavní zápasy jsou už dobojovány. Že už jen zbývá trochu vylepšit anténu za komínem a upravit dekoraci. Jinak ale že je společenská stavba skoro dokonalá a bez vady.
Realita je ovšem taková, že se tato stavba hroutí a potřebuje přebudovat samotné základy a znovu vybojovat rozhodující sociální bitvy. Myšlenka internacionalismu je jistě chvályhodná, ale nelze ji realizovat dříve, než se po celém světě utvoří jakés takés vědomí občanů, kdo jsou, co chtějí a jak toho mohou dosáhnout. Prvním krokem by mělo být, že se začne tvořit skutečná alternativa, jež bude chtít aplikovat přímou demokracii nikoli jen v oblasti politické, ale zejména ekonomické, s čímž by měla ruku v ruce jít systémová proměna vzdělávacího systému a médií. Jsem přesvědčen, že by systémová alternativa měla stát na implementaci prvků přímé demokracie nejen v politické, ale i ekonomické sféře s tím, že proměnou musí projít i školství a mediální sféra. V opačném případě půjde pouze o kosmetické začlenění referend do systému, kde však média i vzdělávací systém budou lobbovat za tu či onu partaj – a naděje na změnu nebude. Také myšlenka přímé demokracie bude sloužit toliko establishmentu, který tak bude mít masku větší demokratičnosti. Samozřejmě masku umělou a falešnou.
Jak se znemožnit snadno a rychle…
Tím, že se systémová levice snaží řadu témat, které ukazují na rostoucí společenský konflikt, bagatelizovat, se pouze naprosto vzdaluje stále širšímu počtu občanů a vyklízí tak pole různým pravicově laděným (mnohdy silně asociálním) jedincům i stranám (Svobodní, Realisté, Úsvit), které se pasují rétoricky do role „alternativy“.
Systémová levice rezignuje na základní levicová témata – mír, sociální otázka a její řešení či boj proti fašismu nebo vyhraněnému nacionalismu (čehož smutným dokladem je právě selhání celé EU na Ukrajině, kde dochází k oficiální podpoře vyhraněného etnického nacionalismu, což si ale hlubší kritiku „internacionální“ systémové levice nezasloužilo).
Pokud se na něco zmůže, pak na adoraci nějakého jména (Sanders, Corbyn, Chomsky, Tsipras, ad.), ale už ji raději uniká, že tato jména jsou sama o sobě pouze simulakry a že za nimi bohužel dnes nestojí reálná programová a mobilizační základna.
Usilování o reálný a širší politický program znamená podle mého názoru uvědomit si a pojmenovat, kdo všechno skutečnou levicovou a demokratizující alternativu směřující ke změně systémových základů dnes nepředstavuje. Takovou alternativou nejsou ani ODS s Klausem mladším, ani Realisté s podnikatelem Kohoutem a Robejškem, ani Úsvit s Černochem, ani SPD s Okamurou, ani Národní demokracie s A. B. Bartošem, ani DSSS s T. Vandasem, ale bohužel ani J. Corbyn či B. Sanders.
Abychom pokročili…
Žijeme ve světě, kde se po kolejích řítí rozjetá lokomotiva, která nebrzdí – a my pouze čekáme, kdy se převrátí a vybouchne. Je to svět plný strachu, nejistoty a také zášti. Jediné pak, oč se jeho mocní snaží, je usměrnit onu zášť proti komukoli, jenom ne proti systému jako takovému. Abychom tedy v dálce viděli něco jiného než neprodyšnou tmu, je nezbytné, abychom konečně pochopili, kudy cesta k alternativě v žádném případě nevede.
