Spolupráce s Babišem nebezpečně zatemňuje prezidentův úsudek

Kárné soudnictví bylo zřízeno proto, aby trestalo ty, kteří nesoudí (tedy nepracují), dělají zbytečné průtahy (pracují pomalu), nebo soudí tak, že tím ohrožují důvěru v nestrannost a nezávislost justice. Například soudí opilí, nebo se nevyloučí pro podjatost pokud by měli soudit svého příbuzného, nebo je jim prokázáno braní úplatků. Prezident tím vysílá nebezpečný signál, že ten soudce, který odporuje Bradáčové bude čelit postihu. To je zcela protiústavní krok směřující k nastolení diktatury státních zástupců.

V této cause předtím podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) v neprospěch Davida Ratha stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu ČR. Vrchní státní zastupitelství v Praze vedené Lenkou Bradáčovou před tím ostře napadlo odvolací soud lživým tvrzením, že jeho rozhodnutí odporuje dosavadní judikatuře. Zcela přitom pominulo nález Ústavního soudu ze dne 17. září 201 sp. zn. I. ÚS 2632/12. Nejde o nějaký neznámý nebo zapadlý nález Ústavního soudu v nějaké pradávné cause. Jde o judikát právě v cause Rath. Ten se tehdy jako vazebně stíhaný poslanec Parlamentu domáhal propuštění z vazby z důvodu porušení ústavních pravidel pro zadržení poslance a jeho následné vazební věznění. Současně ve stížnosti namítal, že byl do vazby poslán místně nepříslušným soudem, což je porušení zásady „nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci“, která je obsažena v Listině základních práv a svobod. V případě první poloviny stížnosti mu ústavní soud za pravdu nedal a pomalý proces svolávání Sněmovny k vydání poslance k trestnímu stíhání „posvětil“. V druhém případě však porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud nalezl. Neodhodlal se jej však ihned sám propustit z vazby, ale upozornil jej, že ještě nevyčerpal všechny opravné prostředky, protože na místní nepříslušnost si měl stěžovat nadřízenému soudu. Kam jej svým rozhodnutím poslal. Odvolací Vrchní soud jej nakonec z vazby pustil mimo jiné i s ohledem na příslušný nález Ústavního soudu. Ten si nyní dovolím citovat:

„Podle § 12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, není-li stanoveno touto vyhláškou jinak, je místní příslušnost státního zastupitelství určena místní příslušností soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni, přičemž nemůže-li úkon vztahující se k postupu před zahájením trestního stíhání pro jeho neodkladnost provést příslušný státní zástupce, provede jej státní zástupce nepříslušný, který v takovém případě příslušného státního zástupce o provedení úkonu bez zbytečného odkladu vyrozumí a věc mu předá. Podle § 18 odst. 1 trestního řádu pak koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba považovat především místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Podle § 21 odst. 2 trestního řádu koná společné řízení soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu, tj. o trestném činu s nejpřísnější sazbou. Konečně § 16 odst. 1 vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství stanoví pravidlo, dle něhož je-li dána příslušnost k výkonu dozoru několika státních zástupců, vykonává dozor ten, který je příslušný k výkonu dozoru nad vyšetřováním vedeným proti pachateli trestného činu nebo ohledně nejzávažnějšího trestného činu; jinak ten, který začal vykonávat dozor nejdříve.

Vycházeje z uvedených právních ustanovení, Ústavní soud přisvědčuje stanovisku stěžovatele, dle něhož v dostatečném předstihu před datem 14. května 2012, tedy před jeho zadržením Policií v obci R., okres P., mělo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem povinnost postoupit věc místně příslušnému dozorujícímu státnímu zástupci, resp. vyloučit vlastní místní příslušnost k výkonu dozoru. Zejména nasazení operativně pátrací techniky, provedení odposlechů telefonních hovorů, povolení sledování, které se týkalo nemovitostí výhradně na území Středočeského kraje a Prahy, čili provedení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, bylo v předmětné věci soustředěno nikoli na území Ústeckého, nýbrž Středočeského kraje, příp. hlavního města Prahy. Pro uvedené jeví se postup státního zastupitelství ohledně místní příslušnosti účelový, porušující předmětná právní ustanovení. Zrcadlí-li postup státního zastupitelství v dané věci obecněji zaužívanou praxi, jedná se o závažný signál porušování principů právního státu, a to zejména maxim plynoucích z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.“.

Citát jsem považoval za nezbytný mimo jiné i proto, že v podstatě již tímto nálezem ÚS bylo rozhodnuto i o tom, jak dopadne soud s Davidem Rathem. Prvoinstanční soud jej sice ve spektakulárním procesu odsoudil k trestu odnětí svobody na 8,5 roku. Za hlavní a v podstatě jediný důkaz přitom použil právě odposlechy. Jenže ty byly nařízeny místně nepříslušným soudem. A jako takové jsou nezákonné. A tudíž je nelze použít jako důkaz. Což potvrdil právě odvolací Krajský soud v Praze rozsudkem soudce Zelenky, který prvoinstanční rozsudek zrušil. Nemohl totiž jinak. Obecné soudy jsou podle Trestního řádu nálezy Ústavního soudu vázány. Soudce Zelenka tedy postupoval v souladu se zákonem a Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Za zákonné rozhodnutí nemůže být soudce postihován. A už vůbec nemůže být postihován za to že nesoudí tak jak chce paní Bradáčová. To bychom soudy mohli rovnou zrušit. A vyhlásit jakousi variantu stanného práva, podle něhož by státní zástupce mohl podle svého uvážení kohokoliv za cokoliv rovnou zastřelit.

Soudce dokonce nemůže být postihován ani za nesprávné rozhodnutí. K opravě jeho pochybení máme podle Ústavy zřízeny vyšší soudní instance. Odvolací soudy nebo Nejvyšší soud, který může sjednocovat judikaturu. Tento princip je jediný možný. Pokud by se soudce musel bát, že bude souzen za to, že soudil a nějak při rozsoudil, tak by nikdy žádný soudce nevynesl žádný verdikt. To by šlo zcela proti smyslu funkční justice.

Naše právo – stejně jako právo všech ostatních civilizovaných zemí – nepovažuje soudce za zcela nedotknutelné. Připouští jejich postih za „špatnou práci“. A to právě cestou kárné žaloby. Kárným proviněním soudce je podle zákona o soudech a soudcích „zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Laicky řečeno soudce nemůže být postihován za to, že soudí. Každý, i soudce, má právo na svůj právní názor. O tom, jestli je správný nebo nesprávný pak má rozhodovat soud vyšší instance v rámci opravných prostředků. Soudce může být postihován za to, že nesoudí. Tedy neplní své povinnosti. Stejně tak může být kárně postihován za to, že soudí opilý, nebo zdrogovaný, čímž by narušil důvěru v justici. Ze stejného důvodu pak může být postihován i za to, že se nevyloučil pro podjatost když tak učinit měl. Například pokud by soudil při v níž je jednou ze stran jeho příbuzný či kamarád. Tím by samozřejmě narušil důvěru s nestrannost justice. Soudce může být kárně postižen i za „lajdáckou“ práci. Třeba za to, že nenařídil vypracování a provedení znaleckých posudků, které by mu pomohli spor rozhodnout. A výsledek „střelil od pasu“. Čímž by narušil důvěru v odborné rozhodování soudů. Za takové skutky může být soudce kárným senátem zbaven funkce. Neboli „svlečen z taláru“.

Před postihem za zákonné rozhodnutí – i když se soudcův právní názor někomu nelíbí – je však soudce chráněn ústavní imunitou. Podobnou jako mají poslanci a senátoři. Stejně jako ve všech civilizovaných zemích, které se považují za právní stát. Snažit se o postih soudce za právní názor – tedy nikoliv za „nepráci“ nebo jiné zákonem přípustné důvody, je pak jednoznačně pokusem o porušení nezávislého rozhodování soudů. Což je jinak trestný čin. Stejně jako křivé obvinění. Prezidenta od postihu samozřejmě podle Ústavy chrání imunita.

Jenže jeho výrok je stejně nesmyslný, jako když se Jiří Dienstbier snažil na prezidenta podat žalobu pro velezradu. Které se tedy opravdu nedopustil. A bylo to jen trapné divadlo, které pak Ústavní soud „smáznul“.

Uvedený výrok prezidenta republiky však přesto považuji za nebezpečný. Ve zkratce totiž říká, že „ten kdo bude odporovat Bradáčové a Pelikánovi“ bude čelit postihu. A to je už jednoznačně protiústavní. Navíc to zavání snahou posunout náš stát směrem k diktatuře státních zástupců. Což už není demokratický právní stát.

Některé pracovníky právního odboru Kanceláře prezidenta republiky znám a pro jejich odbornost si jich velmi vážím. Doufám, že se jim podaří problém panu prezidentovi patřičně vysvětlit. A že to tedy skončí jako slovní úlet.

Velmi bych se obával, pokud by tomu tak nebylo. Pak by to nasvědčovalo o tom, že prezident republiky je již zcela ve vleku ministra financí a šéfa Agrofertu Andreje Babiše (ANO). Ten totiž Ratha až patologicky nenávidí. Rath byl totiž první, kdo veřejně upozornil na Babišovo Čapí hnízdo a nezákonné dotace z fondů EU, které nyní prošetřuje Evropský úřad pro vyšetřování pdovodů (OLAF). A hlavně další dotace ze Středočeského ROP směrem k Babišovým firmám zatrhl.

Babiš také patřil k velkým podporovatelům „neziskovek“ jako Rekonstrukce státu, které se oficiálně zabývají bojem proti korupci. A podporují „partu“ v USA školených státních zástupců. Kteří stejně jako ty neziskovky „tvrdě bojují proti korupci“ – ovšem jen ve vybraných „žádoucích“ případech. Babišův ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) tuto „partu“ nepokrytě protěžuje. V její prospěch se snaží Sněmovnou protlačit nový zákon o státním zastupitelství, kterým má být zřízen tzv. „protikorupční speciál“. Ten má být něco jako stát ve státě. Něco jako v sovětském Rusku Čeka, nebo v nacistickém Německu Gestapo. A v jeho čele má být – jak je všeobecně známo – právě Lenka Bradáčová, která causu Rath řídila jako vedoucí krajská státní zástupkyně v Ústí nad Labem. Tedy ten, kdo se dopustil porušení Listinou chráněných práv, jak konstatoval Ústavní soud.

V tomto případě nejde pouze o Davida Ratha. Nebo nějakou krabici od vína, v níž bylo několik milionů – ovšem bez Rathových otisků prstů. Bývalý poslanec, který mnoha lidem překážel, a kterého mnoho lidí nesnášelo kvůli nekompromisnímu stylu vystupování, je zde v podobné úloze jako Larry Flint. O „jeho záda se láme hůl nad demokratickým právním státem“. Tím že byl ve vazbě, se předchozí vládě podařilo schválit o jediný hlas zákon o církevních restitucích. Parta státních zástupců si na jeho případě chtěla vyzkoušet „co všechno jí projde“. Tehdy jí prošlo hodně. Respektive – protože náprava nezákonností v cause Rath trvá dlouho, tak jim prošel i „policejně prokurátorský puč“, který vedl k pádu vlády Petra Nečase (ODS). Byly v něm použity stejné metody jako krátce předtím u Ratha a spol. A také to nemělo žádnou pořádnou soudní dohru ve smyslu jednoznačného odsouzení na základě jednoznačných důkazů. Jenže o to možná nešlo. Možná že šlo o to dostat z „křesel“ napřed nepohodlného poslance Ratha, a poté nepopulární vládu – která nechtěla schválit zákon o státním zastupitelství. A která rozhodovala o dostavbě Temelína k nelibosti ambasády USA.

V neposlední řadě pak prokurátorsko-policejní puč otevřel dveře k moci Andreji Babišovi. A Agrofertu ke znásobení tržeb a zisků z dotací a veřejných zakázek v době, kdy je Babiš ministrem financí.

Není bez zajímavosti, že Babiš „za odměnu“ pomohl šéfce jedné z „protikorupčních neziskovek“ ke křeslu primátorky hlavního města Prahy. A že jeho ministr spravedlnosti protlačuje zákon „šitý na míru“ Lence Bradáčové.

Rath i Nečasova vláda byli pro mnoho lidí kontroverzní a nepopulární. Stejně jako před druhou světovou válkou Židé. V Francii mají jedno pořekadlo: „Když Gestapo zatýkalo Židy a ti volali o pomoc, tak jsem mlčel a koukal jinam. Nejsem totiž Žid. Když zatýkali komunisty, tak jsem také mlčel a nic nedělal. Nejsem totiž komunista. Stejně tak jsem mlčel když zatýkali sociální demokraty. A když přišli zatknout mě, tak jsem se divil, že už nebyl nikdo kdo by se mě zastal“. Takhle nechci dopadnout a proto mlčet nemohu. Ani v případě prezidenta, kterého jsem volil.