Jaroslav Čejka
27. 1. 2017 JaroslavČejka
Bouře ve sklenici oficiálně destilované živé vody poezie nepřestává. Jaroslav Kvapil se zmiňuje ve svém článku na zdejším blogu o textu na webu Českého rozhlasu a v diskusi k jeho článku mu pan Záturecký vyčítá, že nic nepochopil.
A opakuje tvrzení, že ta milá a nevinná Žáčkova básnička buduje v dětech genderový stereotyp. Jako že žena má být matkou, jinak je k ničemu. (Jen doufám, že nejde o nesmrtelného pana Zátureckého z Kunderových Směšných lásek)
Já četl pro změnu ve včerejších Lidových novinách Poslední slovo pana profesora Putny, který vyjmenoval řadu skvělých bezdětných žen minulosti a obvinil Jiřího Žáčka z jejich urážky. V závěru dodal, že to možná Jiří Žáček tak nemyslel, ale to že ho neomlouvá, protože básník myslet musí, jinak se stává nemyslícím nájemným veršotepcem!!! A to prosím napíše literární historik a vysokoškolský profesor! Ani ho nenapadne, že by ho někdo mohl obvinit z urážky dadaistů, surrealistů, beatniků a vůbec většiny skutečných básníků…
Ale ještě něco mě nad jeho Posledním slovem napadá. Nechci pana Putnu obviňovat ze střetu zájmů, ale když ono se to při jeho na odiv stavěné homosexuální orientaci samo nabízí: Možná že je to z jeho strany jen podvědomá a tudíž i lidsky pochopitelná obrana proti možné “urážce” dosud nenapsanou básničkou o tom, že kluci jsou tu proto, aby z nich byli tatínkové…
Jak říká klasik: “Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde!”
P. S.
Účastníci svatého tažení proti “genderově nevyvážené” Žáčkově básničce mi neblaze připomínají mé dávné učitele češtiny, kteří nám dokázali každou báseň znechutit otázkou “Co tím chtěl básník říci?” a posléze i odpovědí, která byla podle osnov jediná správná. (Ale na střední škole jsem měl profesora, který si na správné odpovědi nehrál a na rozdíl od svých předchůdců nám dával i za odpovědi, které byly výsledkem našich subjektivních dojmů a pocitů, slušné známky. Ať je mu země lehká, byl to moudrý muž!) S básněmi, dokonce ani s básničkami pro děti, se totiž nedá zacházet jako s vejci či ozubenými kolečky při kontrole jejich jakosti. Jenže vidím, že mezi námi pořád ještě žijí lidé, dokonce i ozdobení univerzitními tituly (!), kteří by chtěli literaturu a umění dělit na zdravé a zvrhlé, nebo ideově správné a pomýlené. Pak už ovšem zbývá jen to, aby se pomýlené a zvrhlé knihy, obrazy a filmy začaly zase pálit na hranicích, nebo aspoň vyřazovat z knihoven a galerií, ev. zavírat do trezorů.
