PSÁNO VÝLUČNĚ PRO NOVOU REPUBLIKU, AUTOR SI NEPŘEJE DALŠÍ ŠÍŘENÍ17. 1. 2017
Zaujal mě článek Jiřího Bati „John Bok a ti ostatní“, který vyšel na Nové Republice dne 16.ledna 2017. Jsem dlouholetý člen spolku Šalamoun a donedávna jsem byl nejbližším spolupracovníkem jeho předsedy Johna Boka. Věnoval jsem se práci pro chráněnce spolku na plný úvazek či spíše nadúvazek, psal jsem většinu „úředních“ podání spolku, jeho chráněnce jsem podporoval a podporuji jako publicista.
Ještě 21.května 2015 mi John Bok vepsal do knihy „Život mimo kategorie“ věnování, jímž mě označil za „přítele, souputníka a vzácného člověka“. Kdysi o mně tvrdíval, že patřím k nejlepším českým novinářům a chlubil se mnou, jako kdyby mě vymyslel. Dnes tvrdí, že za peníze spolku Šalamoun píši články, které nemají žádný význam.V současnosti sice jsem členem spolku nadále, ale jsem v postavení disidenta, protože jsem se panu předsedovi vzepřel právě kvůli stylu jeho osobního jednání, o němž se vyjadřuje kriticky Jiří Baťa. John Bok mě v průběhu roku 2016 několikrát vyzval k vystoupení ze spolku a dokonce měl nebo ještě má v úmyslu nechat mě vyloučit. Zůstávám dále členem jen kvůli odpovědnosti vůči několika vězněným chráněncům spolku, jejichž kauzami se zabývám a nechci je opustit, dokud se nedostanou na svobodu.
Měl bych proto zdánlivě důvod filipice pana Bati se radovat. Přesto ji považuji za nespravedlivou a nacházím v ní mnoho věcných omylů, které vedou k značně zkreslenému pohledu na výstřední osobnost Johna Boka.
Potvrzuji názor autora, že John Bok má sklon k neurvalému chování, trpí animozitami vůči různým lidem (významným i nevýznamným), jež projevuje nevybíravým způsobem. Pokud jim dává průchod v písemné podobě, je to na pováženou, ale dá se to přežít. Daleko nepříjemnější je při osobním jednání, pokud narazí na nesouhlas se svými názory. Nepřijatelné jsou některé projevy jeho politických názorů, které by se ovšem daly přejít s pokrčením ramen (na názor má každý svobodný člověk právo), pokud by je projevoval civilizovaným způsobem a nepodřizoval jim postoje a vnější vztahy spolku. Obecně jeho chování ovládá pravidlo „co na srdci, to na jazyku“ až v extrémním rozsahu, pojem „politická korektnost“ je mu zcela cizí. Podléhá přesvědčení, že mu projde jakákoli neomalenost a každý je povinen strpět jeho neurvalé chování.
Dále ale stojí vyjádření Jiřího Bati na omylech a nepřesnostech. Začnu od povahy spolku Šalamoun: nejsme neziskovkou „bohatě dotovanou státem“, ale jsme nízkonákladovým společenstvím neplacených dobrovolníků, financovaným dary náhodných sponzorů. Citované „neziskovky“ by se s námi efektivitou vynaložených finančních prostředků nemohly měřit, za málo peněz naděláme hodně muziky.
Je pravda, že z formálního hlediska je John Bok nevzdělanec. Ve skutečnosti má něco společného s Maximem Gorkým: co mu nedaly školy, obstaral si jinde. Znalostmi v oboru humanitního vzdělání s přehledem strčí do kapsy leckterého nositele akademických titulů. Je sečtělý, mnoho získal stykem s významnými intelektuály, je výtvarně nadaný. Jeho sochařské nadání ocenil Henry Moore. Nezanedbatelné jsou jeho znalosti trestního práva, které užívá ve veřejném zájmu. Kvalitu jeho písemných projevů snižuje dyslexie a dysortografie, které mohu mít původ v tom, že se česky naučil až v pěti letech.
John Bok skutečně často zdůrazňuje, že mu předlistopadová moc nedovolila studovat, takže se musel živit manuální prací. Jiří Baťa jistě ví, že takových jsou v České republice stovky, ne-li tisíce. John Bok o tom mluví, protože absenci školního vzdělání vnímá jako hendikep úkorně, a to právě díky různým namyšleným držitelům vysokoškolských titulů, kteří mu předhazují nevzdělanost. Neznamená to, že opovrhuje manuální prací. Je všestranný řemeslník a ještě i ve svém pokročilém věku si občas přivydělává rukama.
Je nikdo v tom smyslu, že nezastává žádné oficiální úřední postavení a nepatří k establishmentu, do něhož se skutečně svým vnitřním založením nehodí. Pokud se ale pokoušel dosáhnout zvolení do zákonodárných sborů, nešel tam za hmotným zabezpečením, ale ve víře, že jako poslanec nebo senátor by mohl účinněji ovlivňovat vývoj justice. Jinak je tomu s jeho opakovanými pokusy o zvolení veřejným ochráncem práv. Nebyl to nápad z jeho hlavy. Výzvu prezidenta Václava Klause, aby se o úřad ucházel, nemohl odmítnout. I když při žádném pokusu neuspěl, paradoxně byl úspěchu podstatně blíž než ve volbách do zákonodárných sborů.
Ač je dle Jiřího Bati nikdo a širší veřejnosti není příliš známý, v resortu spravedlnosti je to přece jen jinak. Jeho jméno je známé, mnozí činitelé jej nenávidí, jiní si jej oblíbili, nikomu ale není lhostejný a určitý respekt mu nelze upřít. Vedoucí činitelé resortu projednávají jeho náměty s plnou vážností a bývá jimi přijímán ke konzultacím, včetně ministrů spravedlnosti a jejich náměstků. To vše můžeme odbýt výrokem, že „všechna sláva je polní tráva“, ale je nezpochybnitelnou skutečností, že během existence spolku Šalamoun John Bok pomohl osobně ke spravedlnosti desítkám nespravedlivě odsouzených. Proto se na spolek stále valí žádosti o pomoc, jejichž objem daleko přesahuje jeho kapacitní možnosti. V tom je Bokova nezpochybnitelná cena.
Poněkud jinak to je s jeho snahami o ovlivňování veřejného mínění v oblasti politiky. Zde je jistě poplatný své minulosti disidenta, chartisty, obdivovatele Václava Havla. S jeho názory nemusíme souhlasit, ale nelze mu upřít právo je projevovat dostupnými prostředky. Souhlasím pouze s tím, že při vystupování na veřejnosti by měl dbát pravidel slušného chování.
Shrnu tedy názor tak, že John Bok je rozporná osobnost bez oficiálního postavení, nikoli však bez jistého vlivu, nikoli jednoznačně záporná, se záslužnými výsledky v péči o oběti selhání justice. V podstatě to je hodný člověk.
