24.1 2017 ParlamentníListy
Pamatuji si, že jsem již před časem zmínil, že náš vstup do EU měl drastický dopad na české zemědělství, kdy byla „vybita“ zhruba polovina prasat v ČR. Mohl byste uvést konkrétní čísla, pokud jde o živočišnou výrobu?
Musím předeslat, že jsem dospěl k názoru, že drastický dopad na české zemědělství měl nejenom vstup do EU, ale především naši politici, respektive konkrétní ministři zemědělství a konkrétní premiéři. Jen si vzpomeňte na porevoluční názory, že tady české zemědělství vlastně nepotřebujeme, že si všechno dovezeme a že to bude v lepší kvalitě. To byl první zásadní úder českému zemědělství, po něm přišel vstup do EU, při kterém bylo zemědělství obětováno. Tehdejším premiérem, který podepsal nevýhodnou přístupovou smlouvu, byl Špidla.
Ale abych odpověděl na vaši otázku. Došlo k dramatickému snížení stavů chovaných hospodářských zvířat, zejména prasat, skotu, ale i drůbeže či ovcí. Tato země dokázala uživit pět milionů prasat, to bylo v roce 1980, ještě v roce 1990 se u nás chovalo 4,8 mil. prasat, dnešní stav je na ostudných 1,6 milionu. Je to nejnižší stav od začátku statistického sledování, tedy od roku 1926! Podobný vývoj zaznamenaly stavy skotu. V roce 1990 se u nás chovalo 3,5 mil. ks skotu, dnes je to ani ne polovina, přesně 1,4 mil. ks.
A jak to vypadá, pokud jde o výrobu rostlinnou? Hovoří se například o tom, že ČR byla cukrovarskou velmocí a teď…
Zde došlo k velkým pohybům ve struktuře pěstovaných plodin ve prospěch takzvaných velkoplošných plodin. Narostly plochy obilovin, řepky olejky, kukuřice a výrazně poklesly výměry krmných pícnin, brambor, cukrovky, zeleniny, luskovin, polní zeleniny, úplně zmizel len, což všechno jsou plodiny, které zúrodňují půdu a podporují zaměstnanost. Stali jsme se zemí, která v zemědělském sektoru sklouzla na výrobu surovin.
Dostali jsme se do stavu, kdy každý rok po žních jsou tu dva až tři miliony tun obilí, které nemají díky nízkým stavům hospodářských zvířat užití, a které se tudíž musí vyvézt. Většina se ho vyveze do sousedního Německa a Polska, kde se využije na produkci vepřového a drůbežího masa a vajec v tamějších chovech. Tyto komodity se zpracují v jejich potravinářských závodech a hotové potraviny se pak zpracované a s přidanou hodnotou vyvážejí k nám. Čili k nim surovina obilí, k nám zpět hotové potraviny! Tuto jednoduchou rovnici jsem se léta snažil dostat do hlav zodpovědným politikům, ale marně.
Jestliže se snížily takovým způsobem stavy dobytka, tak se to nutně muselo projevit na struktuře polních plodin…
Má to hluboké dopady do krajiny a struktury polních plodin. Z polí se ztratilo 600 tisíc hektarů krmných pícnin a místo nich jsou zde obilí, řepka a kukuřice. Před takovými pětadvaceti lety byl v průměru každý třetí hektar orné půdy zelený, byly na něm pícniny pro krmení hovězího dobytka, tedy jetele, vojtěšky, traviny. Teď je to už jenom každý šestý hektar a jsou oblasti, jako třeba jižní Morava, které jsou bez dobytka a samo sebou bez zelených ploch pícnin.
To má dopady na úrodnost půdy, vodní jímavost neboli zadržování vody v krajině, které začíná u půdy, nikoliv u přehrad. Mohl bych pokračovat, třeba plochy brambor. Jejich výměra se scvrkla na pouhých 24 tisíc hektarů, když v devadesátých letech minulého století to byl víc než čtyřnásobek – 110 tisíc hektarů. Vezmu cukrovku, kde jsme spadli ze 120 tisíc hektarů v roce 1990 na současných 61 tisíc.
Nutno ovšem dodat, že i přesto jsme díky špičkovým výnosům, kterých naši pěstitelé dosahují, soběstační, ovšem velmoc, kdy naše malá země měla podíl 12 % na světové produkci řepného cukru a stavěla cukrovary po celém světě, tak to už dávno nejsme. Naopak jsme kdysi náš nejmodernější cukrovar v Hrochově Týnci museli zbourat a srovnat se zemí, tak rozhodl jeho zahraniční vlastník.
Jak jsme na tom vlastně s potravinovou soběstačností ČR?
Potravinová soběstačnost je minulostí, vzato v celkovém finančním vyjádření jsme soběstační asi z 65 %. U živočišných komodit je nejhorší situace u vepřového masa, kde dovážíme už přes 50 % naší spotřeby! Drůbežího masa dovážíme 20 %, stejně tak vajec. Soběstační jsme pouze u hovězího masa a mléka.
Když vezmu rostlinné komodity, jsme soběstační samozřejmě v obilí a v řepce a také přes velké snížení pěstebních ploch v cukrovce. Zde je to dáno výrazným skokem v dosahovaných hektarových výnosech, kde se řadíme k evropské špičce. U všech ostatních rostlinných komodit soběstační nejsme a dovážíme. Brambor a ovoce ročně kolem 25 %, zeleniny 65 %.
Jen tak pro ilustraci. Dříve byly na jižní Moravě velké plochy zeleniny, třeba na Znojemsku to byly okurky, rajčata, papriky a další druhy. Na to byly navázány konzervárny a domácí trh čerstvé zeleniny. Vývoj šel bohužel tak, že na polích jsou dnes místo zeleniny obilí, řepka a kukuřice, většina konzerváren je zavřena a na domácím trhu čerstvé zeleniny jsou rajčata a okurky z pěstitelských komplexů jižního Španělska, vzdálených od nás přes 2 000 km. Vozí se kamiony, cesta trvá přes 30 hodin. Když to bylo dřív ze Znojma, tak v Praze byla zaručeně čerstvá zelenina za tři hodiny.
A není třeba usilovat o to, aby byla ČR potravinově aspoň v klíčových komoditách soběstačná? Pro případ válek, mezinárodních krizí, hladomorů, obchodních válek a tak podobně?
Samozřejmě že ano. Svobodná a relativně bezpečná je ta země, která má zajištěny potraviny, vodu a energii. A v dnešním rozháraném a neklidném světě to platí dvojnásob, o tom nemůže být pochyb. Já bych za klíčové komodity, ve kterých bychom se měli vrátit k politice soběstačnosti, považoval především ty živočišné – vepřové a drůbeží maso, vejce a k nim bych přiřadil brambory a zeleninu. Všechno to naši zemědělci umějí a máme zde příhodné přírodní podmínky. Co nám ale chybí, jsou ti, kteří by tuto politiku zaštítili, respektive se o ni zasadili. Tedy politici, přesněji řečeno kvalifikovaní a stabilní ministři zemědělství a odpovídající premiéři s jasnou národohospodářskou vizí.
