Zděněk Jemelík
4. 12. 2016 jemelíkzdeněk
Z pohledu pozorovatele zvenčí je trestní řízení bojem se vším všudy. Stojí v něm proti sobě na straně jedné orgány vynucování práva, jež dávají v sázku pouze svůj profesionální prestiž, na straně druhé obvinění, jimž jde o osobní svobodu, majetek či kariéru, v následcích o zachování rodinných, společenských, obchodních a jiných vztahů.
Někteří obvinění bojují, i když si jsou vědomi, že se trestné činnosti skutečně dopustili. Do vězení se nikomu nechce. Případy, kdy obviněný svěsí hlavu, vzdá boj a pokorně přijme trest, jsou nesmírně vzácné. Pouze z mediálních zpráv a amerických detektivek se dovídáme o možnosti dohody obviněného se soudem, která mu zajistí nižší trest a orgánům vynucování práva čas, ušetřenou námahu a náklady, spojené s usvědčováním.
Obě strany využívají k dosažení cíle všech prostředků, které mají k disposici. Obviněný má právo hájit se libovolnými prostředky, což paradoxně vede i k tolerování zapírání a lži jako legitimních nástrojů. Orgány vynucování práva jsou zavázány trestním řádem vést dokazování ve prospěch i neprospěch obviněného s použitím nástrojů, vymezených zákonem. Obvykle ale na zájem obviněného zapomínají a jdou mu jednostranně po krku.
V zápalu boje, ve snaze dosáhnout svého za každou cenu, bez ohledu na mravnost a právo, obě strany občas překročí zákonem vymezené hranice svého počínání. Poměrně častým vybočením z pravidel férové hry na straně obviněných bývají pokusy o korumpování protistrany, ovlivňování svědků či opatřování falešných důkazů. Takové počínání je trestné. Vůči orgánům činným v trestním řízení je zákon vstřícný již tím, že nabídkou postavení spolupracujícího obviněného mohou zkorumpovat obžalovaného k jednání v jejich prospěch. Je to zákeřné, nemravné, ale legitimní. Nejen nemravné, ale i nezákonné je použití nátlaku, případně spojeného s fyzickým násilím, vyhrožováním či nabídkou poskytnutí nedosažitelných výhod (na kterou se po dosažení cíle rychle zapomene), zastrašování hrozbou uvalení vazby či uložení nepřiměřeně přísného trestu. Zpracování svědka, aby vypovídal ve prospěch obžaloby, a to třeba i křivě, je protiváhou k ovlivňování svědků obviněnými. Na rozdíl od postihu za ovlivňování svědků neznám žádný případ stíhání policistů a státních zástupců za nezákonné „zpracování“ svědků. Policisté mají ostatně naději, že státní zastupitelství odebere jejich vyšetřování Generální inspekci bezpečnostních sborů a svěří je k zneškodnění „správně se orientující“ policejní součásti.
Některé procesy provází psychologická válka, v které mají orgány činné v trestním řízení obvykle převahu. Mají možnost vyvolávat v obviněných pocity strachu a udržovat je v napětí, ničit jim životy dlouhotrvajícím stresem. Obvinění mohou sice zpochybňovat své pronásledovatele medializací jejich nekorektních postupů či při vystupování před soudem, a tím je popouzet, ale to je tak vše. Mohou v napadených vyvolat hněv, ale přivodit jejich postih se jim touto cestou nepodaří téměř nikdy.
Povahu psychologické války má například pronásledování předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen: ERÚ) Aleny Vitáskové, do kterého se vedle orgánů činných v trestním řízení zapojila část presstitutů, podnikatelé v solárním byznysu, někteří politici i vládní úředníci. Lovnou zvěří je od nástupu do funkce v srpnu r.2011, tlak na ni postupně zesílil do nesnesitelnosti a stále jej někdo přiživuje, aby neustal. Rok po nástupu, v srpnu r.2012, přichází nejdříve jako svědkyně do styku s policií v kauze chomutovských fotovoltaických elektráren. Tlak se stupňuje: přichází sdělení obvinění, obžaloba, dne 2.června 2014 zahájení hlavního líčení u Krajského soudu v Brně. Dříve než dospělo k rozsudku, policie zahájila další trestní stíhání kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Jeho významnou částí byly „policejní manévry“, při nichž si do úřadoven ERÚ přišlo pro jmenovací dekret Renaty Vesecké zhruba 30 policistů, shodou okolností právě v den, kdy v ERÚ probíhala důležitá porada představitelů významných obchodníků s energiemi. Soud dosud nenařídil hlavní líčení a trestá tak paní obžalovanou prožitkem času v napětí. Následovaly pokusy vypudit Alenu Vitáskovou z úřadu uplatněním zmetkové novelizace energetického zákona nebo jejím podřízením služebnímu zákonu. Posléze dospělo dne 22. února 2016 řízení u Krajského soudu v Brně k ústnímu vyhlášení nepravomocného rozsudku s trestem osm a půl roku trestu odnětí svobody. Od té doby žije Alena Vitásková v napjatém očekávání rozhodnutí odvolacího soudu. Je obdivuhodné, že dosud neskončila v psychiatrické léčebně.
Dvě obžaloby k jejímu zlomení nestačily. Do ERÚ, nezávislého na vládě, nadále přicházejí policisté, vyžadují si různé listiny včetně zápisů z porad vedení a zvou si úředníky ERÚ na své služebny na podání vysvětlení. Poslední návštěva policistů se uskutečnila v den konání významné tiskové konference; její časování působí dojmem úmyslu ukázat předsedkyni ERÚ moc ve chvíli, kdy by potřebovala klid na vystoupení na konferenci. Mzdové náklady na pokrývání požadavků policistů jdou do desítek tisíc Kč ročně. Vedení nezávislého ERÚ nemá žádné oficiální informace o důvodech policejní zvědavosti. Působí to obavy, že policisté hledají v útrobách ERÚ záminku pro další obvinění Aleny Vitáskové, která jejich zájem vnímá úkorně.
Mimo standardních úkonů obhajoby odpovídá Alena Vitásková prostředky psychologické války, které jsou ve srovnání s počínáním jejích pronásledovatelů bezzubé. Využívá každé příležitosti, aby přesvědčovala veřejnost, že všechna obvinění proti ní jsou mstou za přivření některých penězovodů od občanů a podniků k různým tunelářům. O tom, jak se žije obviněné pod stálým tlakem ohrožování jejího postavení a posléze i hrozby ztrátou svobody, vypovídá v brožuře „Na prahu vězení“. Podala trestní oznámení kvůli podezření na nezákonné sestavení soudního senátu a také žalobu na ochranu osobnosti na soudce Aleše Novotného, který ji urazil při vyhlášení rozsudku důkazy nepodloženým tvrzením, že jí do čela ERÚ pomohla Jana Nečasová, dř. Nagyová. Je málo pravděpodobné, že by tyto akce dokázaly zvrátit dosavadní nepříznivé výsledky trestního řízení. Nicméně státní zástupci a soudci nejsou zvyklí na to, že obžalovaní vykazují takový nedostatek pokory před jejich majestátem, jako tato vysoce postavená vlivná dáma. Zcela jistě ji vnímají jako potížistku.
Ještě tvrdším oříškem je pro ně Shahram Abdullahzadeh,běžně známý jako Zadeh, kultivovaný, sebevědomý a nebojácný obžalovaný, který ledaskoho dráždí již tím, že je Íránec a vystavuje na odiv podnikatelskou úspěšnost a bohatství. Ke své obhajobě se staví z výšin přesvědčení o své nevině a rozhořčení nad nepravostmi, jichž se proti němu dopouštějí orgány činné v trestním řízení. Ty završily jeho „převýchovu“ v nemilosrdného protivníka zvláště zatčením bezprostředně po propuštění z útěkové vazby, z které se vykoupil složením neslýchané kauce ve výši 150 milionů Kč. Pokleslým představitelům státu se zachtělo podržet si kauci i obžalovaného za mřížemi. Jejich zločinný záměr sice zmařil čestný soudce, ale Shahram Zadeh na něj nikdy nezapomene.
Způsob, jímž se Shahram Zadeh obhajuje, je zcela neobvyklý. Podává stížnosti na soudce a na žalobce a trestní oznámení a ústavní stížnosti kvůli sebemenším procesním přešlapům. Jmenovitě útočí na předsedu senátu Aleše Novotného a žalobce Aleše Sosíka. Připomíná jim jejich společné neúspěchy, spočívající v rušení přísných rozsudků vyššími soudy. Aleše Sosíka jistě neobyčejně „potěšil“ upozorněním, že pod jeho dozorem během trestního řízení vzrostla škoda krácením daní o 2,25 miliard Kč. Předložil návrh na vyloučení soudce Aleše Novotného z řízení pro podjatost, na jehož přednesení potřeboval pět soudních dnů. Pan soudce určitě během své kariéry nevyslechl tak tvrdou komplexní kritiku svého jednání, jako v tomto případě, ale nesměl proud Zadehovy výmluvnosti zastavit. Jak soudce, tak žalobce jistě při poslechu jeho vývodů trpěli. Navázal prohlášením obžalovaného, jímž se pokouší o „demontáž obžaloby“, čili o vyvrácení obvinění. Po dvou a půl dnech přerušil nedokončený přednes a pokračovat bude až v únoru.
Zadehův způsob obhajoby je nepochybně neobvyklý, ale je výrazem jeho osobního výkladu zákonného práva obviněného na volbu prostředků obhajoby.
Jeho kritika nevyvádí orgány činné v trestním řízení z pocitu nadřazenosti a nezbavuje je chuti ztrpčovat panu obžalovanému život. Skutečně s ním nezacházejí v rukavičkách od nepříjemného probuzení v časných ranních hodinách vpádem do jeho apartmánu v hotelu Hilton, přes uvalení vazby místně nepříslušným znojemským soudem, přes prodlužování vazby, spojené s vyděračským vyšroubováním kauce do výše 150 milionů Kč až k výše zmíněnému zatčení bezprostředně po propuštění z vazby. Vedle toho postupují orgány při získávání důkazů svérázným způsobem. Ze zřejmého spolupachatele Petra Pfeifera a Zadehova dlužníka si vytvořily korunního svědka, jemuž ani nesdělily obvinění. Někteří spoluobžalovaní si stěžovali, že ještě po podání obžaloby se je policie pod dohledem žalobce snažila přimět k podání křivého svědectví proti Shahramu Zadehovi.
Při sledování vystoupení Shahrama Zadeha v soudní síni jsem si všiml, že žalobce si při vynesení ostrých výroků dělá poznámky a přemýšlel jsem, zda může odpovědět nějakým protiútokem. Nebyl jsem proto příliš překvapen, když jsem četl anonymní varování, zaslané neznámým čtenářem mého článku na mou adresu, že se připravuje nové uvalení vazby na pana obžalovaného. Nicméně jsem nepovažoval za pravděpodobné, že by se mstivost orgánů činných v trestním řízení promítla až do rozhodnutí poslat novomanžela Shahrama Zadeha do vazby zrovna přes Vánoce, svátky míru a rodinné pohody. Spíše jsem dopis považoval za provokaci nebo výron pocitu důležitosti grafomana.
Žel, stalo se a na pozadí scénáře akce lze předjímat, že soud návrhu na uvalení vazby vyhoví. Mezi advokáty se totiž udržuje přesvědčení, že státní zástupci občas spouštějí proces uvalení vazby tak, aby k rozhodnutí došlo v neděli, kdy slouží jim známý a vůči jejich návrhům vstřícný žurnální soudce.
Považoval bych za nerozumné, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se Shahram Zadeh skutečně pustil do ovlivňování svědků. Je vůči orgánům činným v trestním řízení v nerovnoprávném postavení, neboť vyvíjejí snahu jej usvědčit i za cenu použití nečistých důkazů. Ovlivňování svědků by mohl chápat jako vyvažování převahy státní moci.
Nicméně na základě dostupných údajů mám k argumentaci státního zástupce nedůvěru. Popisuje konkrétní jednání údajných spolupachatelů, ale u Shahrama Zadeha zůstává na obecných tvrzeních. Navíc terčem ovlivňování má být svědek, na jehož nevěrohodnost upozorňovala obhajoba již ve vazebním řízení: zásadní změna jeho názoru by byla nevěrohodná, tedy snaha o ovlivňování by byla neúčelná. Patrně ale přesto nezbude, než Shahramu Zadehovi přát, aby aspoň na únorová a další pokračování hlavního líčení nemusel přicházet v doprovodu eskorty.
Oba zde zmínění „potížisté“ se vymykají z běžného průměru obžalovaných. Jsou přesvědčeni o své nevině, mají zkušenosti, rozhled, rozsáhlé společenské styky a finanční prostředky na obhajobu. Nedosáhnou-li zproštění u národních soudů, s největší pravděpodobností se obrátí k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobci i soudci by měli přemýšlet, jaké světlo na poměry v naší vlasti bude vrhat jejich postup se všemi již dnes pojmenovanými procesními poklesky.
