Luděk Prokop
19. 12. 2016
Z osobního setkání po jeho pozvání na „Hrádeček“, v roce 1989, mám jen neurčité vzpomínky se smíšenými pocity. Dnes již mám pocity méně smíšené, zato poznamenané zklamáním mého táty synem, tedy mnou. Dnešním vnímáním reality mne provází lítost nad tím, že jsem tátu zklamal i lítost nad tím, jak moc jsem se mýlil, když jsem odmítal tátovo jasnozřivé vidění budoucích časů a hádal se s ním, že tak jak to vidí on, to dopadnout nemůže, protože to lidi nikdy nedopustí.
Tohle mne ale nepřivedlo k tomuto psaní. Přiměl mne k tomu dokument v ČT2 pod názvem, „Jak odchází prezident“. Při sledování tohoto dokumentu mne napadlo, jak by se asi dál vyvíjela situace, pokud by Václav Havel dodržel svá slova o tom, že chce a bude prezidentem pouze do doby prvních svobodných voleb, aby následně se věnoval oblíbené profesi dramatika. Nestalo se. Václav kandidoval opětovně a zásluhou Slováků neprošel v žádném kole ze dvou, po sobě jdoucích prezidentských voleb. Tím byl iniciován a nastartován proces vedoucí k rozdělení Československa, aby po té, se Václav Havel stal prezidentem Českým.
Hodnotit, zda to bylo špatně nebo dobře v tom světle, co se událo kolem nás – v tom světle, jak snadno se daří politikům plus agentům různých zpravodajských a jiných agentur – ať již domácích, nebo více spíš těch zahraničních, rozeštvat lidi, rozeštvat je až k vzájemné nenávisti ústící do občanských válek s humanitárním bombardováním, úspěšně to hodnotit a správně vyhodnotit, není snadné. O tom, že existovaly i zahraniční zájmy na rozdělení Československa, nemusíme pochybovat. Kamarádi ze Slovenska, zůstali kamarády i po rozdělení republiky a ze smíšených manželství se snad pouze zásluhou toho rozdělení, nerozvedlo žádné. Jediné, co mne při návštěvách Slovenska napadá je to, že se možná máme s těmi Slováky ještě více a upřímněji rádi, než za Československa.
Takže v tomto mém vzpomínání si dovoluji připomenout něco málo z toho, co nezaznělo. Dodržení přísahy věrnosti Československé socialistické republice. Slova Václava Havla – budou vás strašit nezaměstnaností – lžou vám. A ze všech nejhorších jeho slova o humanitárním bombardování. Alespoň tolik by mohl jako ten osvícený, vyznávaný humanista znát, že vůbec žádné bombardování, nikdy, nikdy nemůže být humanitární. A již vůbec ne takové, kdy jsou zabíjeny a mrzačeny nevinné děti s jejich matkami.
Nemíním se nějak moc pozastavovat nad vytvářením kultu osobnosti Václava Havla, za což on sám určitě nemůže. Sotva by plesal nad lavičkou či pisoárem Václava Havla. Možná to letiště by mu mohlo zalichotit. Nevím. Nicméně tohle nepochybně lépe vědí ti, co při tom navrhování těch jmen ulic, náměstí a náměstíček nebo letiště, se zalykají básněním o obrovské skromnosti Václava Havla. Tvůrci kultů, stejní, stejných povah, jako tvůrci kultů Lenina, Stalina, Gottwalda a podobných. Kultů, mezi které by si možná, Václav Havel, být zařazen sám nepřál. Možná. My ovšem, jsme jej tak dobře určitě nepoznali a neznáme, jako ti tvůrci jeho kultu.
