Béda
19. 12. 2016 Outsidermedia
Rusko je západními médii a politiky od jisté doby setrvale prezentováno jako krvežíznivý, po moci lačnící nepřítel, který nemá jiných starostí než se okamžitě vrhnout na svoji slabší NATO-oběť a vojensky obsadit celou Evropu a posléze celý svět. (O idiotismu takovéto úvahy z hlediska početnosti armád, techniky a souhrnu stávajících ekonomických potenciálů Ruska a států NATO ať si udělá svoji představu každý sám.)
Z historického hlediska nic není pravdě vzdálenější než takováto představa Ruska. V minulosti to byl zpravidla „civilizovaný židokřesťanský“ Západ, kdo napadal vojenskou silou území Ruska, kdo měl zájem ovládnout vojensky svého konkurenta a udělat z něj svého vazala. Politické a ekonomické konsekvence (páté kolony, vydírání ekonomickými sankcemi s předkládáním ultimát, vojenské harašení zbraněmi těsně u hranic) dávají tušit, že ani v přítomnosti tomu zřejmě nebude jinak.
Proč, z jakých důvodů se pojelcinovské Rusko zničehonic a najednou, jakoby mávnutím čarovného proutku, stalo tak strašným a krvežíznivým nepřítelem pro Západ přinášející „svobodu, mír a barevnou demokracii“?
Podle mého mínění půjde zřejmě o komplex ekonomických , vojensko-politických a ideologických příčin, mezi kterými ekonomické mají určující roli. Zkusme se na to podívat hlouběji:
Ekonomicko-politické důvody. Kapitalistická ekonomika (a Rusko, ať už si o něm po rozpadu SSSR myslíme cokoliv, je standardní kapitalistickou ekonomikou) je permanentním konkurenčním bojem privátních a státně-kapitalistických subjektů o vliv a zisk, přičemž privátní vlastnictví tvoří základ ekonomiky a má v ní klíčovou roli. Jemu je podřízena tvorba zákonů a také politika (včetně zahraniční politiky) států. Z ekonomického hlediska Rusko představuje významný zdroj světových surovin, potenciální zdroj levné pracovní síly, v některých odvětvích (energetika, vojenství, kosmický průmysl, technické vědy…) je nositelem pokročilého know-how, v oblasti nerostných surovin, obilovin, zbrojní techniky, energií či kosmické techniky je významným účastníkem světového trhu a je také potenciálním trhem pro odbyt zboží a služeb. Za Jelcina se ekonomicky rozpadající destabilizované postsovětské Rusko postupně rozkrádané mafiemi oligarchů zdálo lehkou potenciální kořistí západního kapitálu. Západní média ani politici v té době východního klondajku, kdy si Západ udělal z mezinárodního práva trhací kalendář a Spojené státy diktovaly celému světu silou a výhrůžkami svá pravidla – nijak zvlášť neakcentovaly ruskou hrozbu. Problém nastal až v době, kdy se k moci dostal v Rusku prezident Putin, ruská ekonomika se začala postupně stabilizovat, skončilo období chaosu, s ekonomickou a politickou stabilizací začala opět narůstat vojenská síla a obranyschopnost Ruska a Rusko se začalo na mezinárodní scéně chovat úměrně své velikosti a vzrůstajícímu ekonomickému a vojenskému významu. Přestalo si nechat poraženecky diktovat cizí podmínky, začalo tvrdě prosazovat své národní, suverénní zájmy. Odepřelo poslušnost parazitickému kolonizačně-imperiálnímu přístupu Západu, který naopak padl do těžké systémové krize, jejíž počátek dočasně odsunul rozpad sovětského impéria. Odpor vůči západní dominanci, zablokování proměny velmoci v závislou poddajnou kolonii, vlastní sebeuvědomění, nekompromisní akcentování vlastních zájmů – toto vše se stalo příkladem pro Západem kolonizované státy, (zejména narůstající asijské velmoci) tzv. rozvojového světa, které se začaly postupně sbližovat s Ruskem. Toto je klíčový důvod, proč se najednou Rusko proměnilo z harmonické mafiánské jelcinovské demokracie v zemi ukrutného a krvežíznivého diktátora Putina (podobné proměny předtím anebo poté prodělaly i jiné země (Srbsko – Miloševič, Irák – Husajn, Libye – Kaddáfí, Ukrajina – Janukovyč, Sýrie – Asad). Odepření bezvýhradné poslušnosti a podřízenosti jaderné supervelmoci, globalizační „demokratizaci“ i sabotáž programu pro Nové americké století (PNAC) se staly klíčovými důvody pro proměnu Ruska v „nejstrašnějšího“ nepřítele Západu. „Demokratické“ politické vydírání skrze různá mezinárodní fóra a „humanitární“ politické organizace, pokusy o zinscenování vnitřního politického převratu, zastrašování vojenskou silou, politické konspirace v blízkém příhraničí, vypovídání a nedodržování smluv, očerňování a pomluvy často bez věcného základu, stálý tlak na postupné osekávání ruské sféry vlivu (Ukrajina – ruská vojenská základna na Krymu, Sýrie – ruská vojenská základna v Tartusu), ekonomické sankce (zajímavé, že k těmto donutily dominantní USA pod uměle vykonstruovanou záminkou své evropské vazaly, zatímco s Ruskem samy dál čile obchodují) na sebe nedaly dlouho čekat.
Vojensko-politické důvody – vytvoření mýtu nesmiřitelného ruského nepřítele umožňuje udržovat u západní veřejnosti fikci o nutnosti existence a vydržování vojensko-politického spolku NATO. Tento po rozpadu SSSR ztratil nejenom obraz původního nepřítele, ale také původní důvody své existence. Západní veřejnost si navíc začala stále častěji pokládat otázky, nač potřebuje vydržovat organizaci, která se transformovala v ryze útočný spolek realizující politický diktát USA a vytvářející stále nové bezpečnostní hrozby ve světě. Vytvoření a permanentní přiživování mýtu krvežíznivého ruského nepřítele bez argumentačního a věcného základu (Rusko Západu nevyhrožuje, nezačalo s ekonomickými sankcemi, Rusko neobkličuje Západ, Rusko nezačalo skrze své páté kolony s podvracením režimů v západních zemích, Rusko neinscenovalo barevné politické převraty v zemích pod vlivem Západu) dalo nový impuls pro zvýšenou militarizaci a postupné zavádění policejního státu v zemích Západu. S vytvářením hrozeb to bylo vždycky přesně naopak. To Západ se k putinovskému Rusku stavěl vždycky jako první s despektem a nepřátelstvím. To Západ vychyloval věci z klidového stavu a uváděl je v chaos. K vojensko-politickým důvodům by ještě stálo za zmínku uvést důvody vojensko-ekonomické. Rusko je tradičně významným konkurentem západních zbrojařů na světových trzích. Ruské zbraně patří v mnoha druzích mezi technicky nejvyspělejší, efektivní, vyznačují se jednoduchostí, spolehlivostí a malou poruchovostí, velkou odolností a hlavně jsou cenově více než konkurenceschopné.
Ideologické důvody. Vytváření permanentního nepřítele umožňuje odvádění pozornosti veřejnosti od skutečných hlubinných příčin systémové krize a svalování viny za všechno špatné na „zlého Rusa“. (Dnes už zlý Putin prý může dokonce za Brexit, za evropskou migraci, za sexuální násilí v německém Kolíně, za zvolení Trumpa americkým prezidentem, za úniky dat z datové schránky Hillary Clintonové. Jak to tak vypadá, mohl by mít prsty i v globálních ekologických proměnách). Obraz ruského nepřítele – viz současná bruselská, americká kongresová a parlamentní praxe v evropských satelitech USA – ulehčuje zavádění otevřené totalitní praxe v zemích „demokratického Západu. Protože mainstreamem zjevené „pravdy“ velice často přebíjí argumentace alternativncíh médií a sledovanost mainstreamu postupně klesá ve prospěch názorové alternativy, přichází na řadu tradiční náhubkový zákon. Jakákoliv kritika politického establishmentu, systému, rozkrývání pochybení, lží a zjevných nelogičností budou již v blízké budoucnosti trestné, platit bude pouze uzákoněná mainstreamová politicky posvěcená „pravda“, jsou sestavovány černé listiny kritiků a všichni kritici světlých zítřků jsou označováni bez jakýchkoliv věcných důvodů jako ruští agenti. Jak jednoduché. A jak „odlišné“ od kůlu v plotě, který jsme v našich luzích a hájích již v minulosti zažili. Paradoxem je, že čím větší zákaz, tím větší chuť veřejnosti na zakázané ovoce. To je v českých a slovenských zemích známo již od dob předhadrákového disentu. (Černé listiny Evropských hodnot reprezentovaných pornohercem v tomto smyslu slouží jako účinná reklama pro alternativní média.)
Závěrem: Udržování uměle vykonstruovaného mýtu o ruském strašákovi (tento mýtus odporuje historické zkušenosti i současné praxi, kdy Rusko vždy pouze reaguje na západní konspirace) je pro západní politiky velice praktické. Umožňuje Západu házet na Rusko všechny své zločiny a pochybení, zdůvodňovat nutnost další militarizace a pod rouškou ruské hrozby postupně osekávat svobody a zavádět totalitní diktaturu a policejní stát. Má to však i určitá pozitiva. Otevřené nepřátelství Západu donutilo Rusko mobilizovat vnitřní zdroje a hledat mezinárodněpolitické alternativy ve spojení se zeměmi tzv. třetího světa. Unipolarita a monopol americké světovlády se postupně mění v multipolaritu. Ruská zahraniční politika i celková konzistence ruské politiky nastavují zrcadlo západní lžipolitice, která se stává u západní veřejnosti těžko obhajitelnou a udržitelnou.
