Stanislav A. Hošek
4. 12. 2016
Ať se to komu líbí, či ne, Štětina má pravdu. Jsme ve válce. Proti své vůli a mimo jiné i jeho osobním přičiněním jsme se do ní dostali. Evropský parlament není přece instituce nedemokratická, je jedinou z orgánů Evropské Unie, jejíž členy volí všichni občané toho superstrátu. Proto jeho závěry, třeba i pouze doporučující, musíme brát vážně. Jedním z nich je nedávno přijatý dokument s předlouhým názvem, jak je u žvanilů obvyklé, cituji: „Usnesení Evropského parlamentu ze dne 23. listopadu 2016 o strategické komunikaci EU s cílem bojovat proti propagandě, kterou proti ní vedou třetí strany (2016/2030(INI))“, konec citace. Říkejme dále tomu dokumentu jenom „Rezoluce“.
Pokus o bližší konkretizaci války, ve které se ocitla EU
I přes sáhodlouhou tirádu byrokratického jazyka ve jmenované Rezoluci, se lze i při rychlém čtení dovědět, že EU je ve válce s Ruskem, sice v jakési hybridní, blíže nedefinované válce, v níž je ale Rusko jednoznačně jmenováno jako nepřítel. Takže o tom, že je EU ve válečné pozici, už lze jen těžce pochybovat. Mimo jiné už jenom slovo „bojovat“ v názvu dokumentu má přece válečnickou konotaci.
Jako občany nadstátu s názvem Evropská Unie by nás všechny proto měly zajímat odpovědi na některé otázky související s proklamovanou válkou. Například mne by zajímalo: Kdo ji vyhlásil? Kdy ji vyhlásil? Jestli ji vůbec vyhlásil? Když nebyla vyhlášena, tak jakým aktem tedy byla spuštěna? Kdo konkrétně je našim nepřítelem? A především jakých cílů chceme v této válce dosáhnout?!!
Jde kupříkladu o válku proti terorismu, kterou vyhlásil už na počátku tisíciletí Bush mladší, nebo teprve o válku nositele Nobelovy ceny míru, který zapletl Západ do puče na Ukrajině? Je našim nepřítelem ruský lid, nebo snad jeho pravoslavná církev, či pouze sankcemi stíhaná parta Putinovců, nebo snad dokonce jenom Putin sám, jako byl třeba jediným nepřítelem celých USA Asad? Ptejme se a nenechejme se odbýt, protože přesná identifikace nepřítele nás může možná zachránit před zničením.
Z textu rezoluce se nedovíme kdo, jak a kdy vyhlásil válku, ale lehce z ní lze vyčíst, že válečnou situaci s Ruskem vyvolalo připojení Krymu k Rusku. Vůbec mne v této souvislosti nezajímá, do jaké míry bylo připojení Krymu k Rusku porušením mezinárodního práva. Zajímá mne především, jak se to dotýká Evropské Unie. Přece ani Rusko, ani Ukrajina nejsou jejími členy. Pokud se přesto nikým nevolená reprezentace EU zapletla do konfliktu těchto dvou zemí, tak podle mého soudu propadla mesianistické nákaze šířící se již několik desetiletí z mocichtivé vládnoucí vrstvy v USA. Ta choroba spočívá v touze zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí všude tam, kde z toho plyne pro vládnoucí struktury USA nějaký zisk. Všechny takové války se vždycky bez výjimky vedly a stále vedou pod nějakou falešnou vlajkou, nejčastěji pod posvátnou standartou boje za svobodu lidu, či ochrany lidských práv. Osobně větší pokrytectví, ba mezinárodní podvod, neznám.
Dovoluji si proto uzavřít tento problém tvrzením, že EU je ve válce s Ruskem proto a jenom proto, že se chová jako žoldnéř vládců USA.
Čeho chce EU v předmětné válce vlastně dosáhnout?
Jestliže spouštěčem války je problém Krymu, pak je pravděpodobným cílem snažení EU a USA, jeho navrácení Ukrajině. Jiný cíl při vší snaze nevidím.
Jenže.
Ruský prezident několikrát prohlásil, že problém Krymu je na dlouhou dobu vyřešen. Oprávněně se proto ptám, jak chce EU dosáhnout cíle, kvůli kterému je nyní ve válce s Ruskem? Oprávněnost tohoto dotazu se extremně zesílí, když si připomeneme dřívější Putinovo varování adresované právě EU, že by si měla ve svém nepřátelství laskavě uvědomit, že Rusko je jadernou mocností. Takže se ptám natvrdo. Jsou vůdčí osoby EU ochotny riskovat jaderný konflikt jenom proto, že nějaké necelé dva miliony ruských Ukrajinců se odtrhlo od Ukrajiny a přešlo k Rusku?!
Pokud ano, pak je třeba se jich co nejdříve zbavit, jako chorobného nádoru i třeba násilím. Vždyť přece jde o záchranu nejen Evropy, ale možní celého lidstva. Jsou to totiž potenciálními zločinci nejhrubšího zrna, tedy váleční až genocidní. Zločin, kterého jsou schopni, je totiž bez pochyb tím nejhorším možným. Předcházení takovému zločinu opravňuje proto k jakémukoliv činu. Už kupříkladu jenom z pouhého pudu sebezáchovy.
Pokud ne, pak je nutné se jich ptát, proč vlastně šermují šavličkami, když válčit ve skutečnosti nechtějí. V zájmu koho zvyšují napětí, šíří strach, vytváří obrovské riziko z náhodné lidské chyby a v neposlední řadě hodlají změnit ve vlastních zemích politický systém demokracie na demokraturu, ba diktaturu.
Selektivní postup veřejnosti vůči reprezentantům EU
Tak, jako mocní v EU a jejích jednotlivých zemích si hodlají budovat instituce na sledování názorů občanů, tak by si občané měli za pomocí sítí vybudovat databázi škodlivých činů svých politiků. Jedním z takových je kupříkladu i přijetí Rezoluce, o které je tento text. Víme, že ne všichni ji odhlasovali. Veškerá veřejnost EU by proto měla znát všechna jména těch, kdo pro ni hlasovali. Ještě pečlivěji by si veřejnost měla pamatovat a nikdy nezapomnět, jména těch, kdo při té příležitosti tvrdili, že jsme ve válce s Ruskem.
Specielně bychom měli všichni znát iniciátory Rezoluce, také všechny, kdo ji doporučili z výborů EP k odsouhlasení plénem. Jsou to totiž politici, kteří ohrožují naše životy, což už nelze tolerovat. Dejme jim to konečně jasně najevo.
