Zdeněk Hrabica
2. 12. 2016
Dlouhá léta života jsem se přátelil se Srby; Černohorci, Chorvaty, Makedonci, zkrátka – tenkrát s Jugoslávci, což mnohé po prožitých tragediích nyní silně irituje. Těžko jsem nesl přelety bombardovacích letadel na Bělehrad v nedávných letech, krátce poté, kdy jsme se stali členy NATO. Proklínal jsem všechny, kdo si v tomto díle namočili prsty. Proklínal jsem později všechny, kdo uznali nezávislost Kosova.
V tragických dnech srpna 1968 jsem komunikoval s prof. Stipe Šuvarem, sociologem vesnice, členem ÚV Svazu komunistů Jugoslávie. S ním jsem sdílel v šedesátých letech měsíční studijní pobyt v hlavním městě Ázerbajdžánu, v Baku. Byli jsme spolu na výstavě výtvarného umění, na níž převažovaly portréty, fotografie a sochy Nikity Sergejeviče Chruščova. Stipe tehdy kriticky a veřejně prohlásil, že Sovětskému svazu chybí v kultuře a umění více cynismu – čili i nový Dostojevský. To byl oheň na střeše. Když jsem se v den 21.8. 1968 probudil, obdržel jsem řádky solidarity ze Záhřebu. Ne pro sebe, pro nás, pro všechny. Když jsme se rozhodli – jíti s pumami na Bělehrad, opětoval jsem dávnou podporu a solidaritu. Hluboce jsem se styděl i za prezidenta, který na celé čáře selhal a nebyl sám. Ve veřejném prostoru nebyl skoro nikdo, kdo by hlasitě zvedl hlas za ty, kdo nám tolikrát pomohli. A přece takoví byli, několik poslanců parlamentu i skupina umělců z Unie českých spisovatelů, nebudu je jmenovat, někteří by se asi nyní po sprše doby distancovali.
Včera jsem si zájmem přečetl slova srbského prezidenta Srbska, pana Tomislava Nikoliče. Se zájmem čtu: „Srbsko ukázalo vztah k Česku – Československu nejenom v Kragujevci, kde je památník věnovaný československým vzbouřencům z první světové války, kteří odmítli páchat zvěrstva na straně rakousko-uherské armády a Němců. Vzbouřili se a byli tam zabiti, zastřeleni a jsou tam pochováni… i svým postojem v roce 1938, i v roce 1968. V roce 1968 se to znelíbilo velkému Rusku, tehdejšímu Sovětskému svazu, a dlouho pak trvalo, než se vztahy urovnaly…“
Hodně slov věnovala hlava Srbska Evropské unii, zájmu o spolupráci v ní. Hodně slov věnoval srbský prezident svému vztahu k českému prezidentovi, panu Miloši Zemanovi.: „…Miloš Zeman je netypický politik, nezapadá do žádných stereotypů nebo vzorců. Nemá rád Evropskou unii, byl proti bombardování Srbska, byl proti uznání Kosova a Metchie. Stejně tak nyní, kdy je prezidentem, svobodně vyjadřuje své postoje. Naopak v době bombardování v roce 1999 především tehdejší prezident Havel, kterému Srbsko věřilo a kterého si vážilo pro jeho tvůrčí dílo, k nám byl nemilosrdný.“
Nad postojem naší země ke Kosovu, projevila hlava Srbska lítost, vyjádřil přesvědčení, že jsme to udělat museli, z jakého příkazu je zcela zřejmé.
Hodně zajímavý rozhovor v elektronických Parlamentních listech a hodně zajímavých odpovědí, tolik v rozporu se vším, co se kolem nás léta odehravá. A srbský prezident otevřeně naznačil, kolik toho zatím neznáme – kolem bombardování Bělehradu a kolem uznání samostatnosti Kosova, kde jako suverénní stát nemáme dosud ani velvyslance; srbský prezident nemlčel ani ke vztahu k nově zvolenému americkému prezidentu Donaldu Trumpovi. Neoplýval ani slůvkem žádnou překypující radostí nad jeho budoucností, ale přiznal, že by si dovedl představit, k čemu by vedlo vítězství Clintonové, jíž jsme již u nás chystali oslavný ohňostroj.
Stejně jako ve vztahu k Rusku existuje podle Nikoliče i ve vztahu k Trumpovi, šance.
Tak co, pánové v nerozborném svazku, co k tomu řeknete, když tak dohromady ve většině hrobově mlčíte?
A hlavně, co budete hlásat už zítra?
