Jan Schneider
Ukrajinský a polský zákonodárný sbor v nedávné době postihlo šílenství. Nejenže svým uzákoňováním historie naplňují ty nejhorší orwellovské předtuchy, někteří zákonodárci jdou ještě dál.V době, kdy mnozí přeživší holokaust jsou ještě mezi námi, znovu nestydatě zdvihají nacistickou propagandu o tom, jak chrání Evropu před „agresí z východu“.
Stejně jako u jiných národů – a Poláci či Ukrajinci v tom nejsou výjimkou – dovedou se někteří jejich představitelé a „vzdělanci“ chovat dost málo civilizovaně a sebereflexí svých dějin se příliš netrápí. V případě Poláků a Ukrajinců to má však specifickou pachuť, protože se v minulosti k sobě navzájem chovali až bestiálně a jejich vzájemné výtky jsou bohužel oprávněné.
Když ale polský film Volyň ukrajinští fundamentalisté označili za ausgerechnet „ruskou propagandu“, to už některým polským fundamentalistům mohlo začít připadat jako casus belli!
A když začalo přerůstat kritickou míru napětí mezi těmito dvěma protagonisty nového Drang nach Osten, bylo je zřejmě nutno „dát do latě“. Jediným osvědčeným způsobem je (znovu)nalezení společného nepřítele – a tím je tradičně Rusko.
O co konkrétně šlo? Ukrajinský parlament odhlasoval, a polský Sejm se k této „deklaraci“ připojil, že Sovětský svaz je spoluzodpovědný za rozpoutání druhé světové války, a to prý uzavřením paktu Molotov-Ribbentrop z 23. srpna 1939. A odtud hned ti ideově pevní zákonodárci udělali oslí můstek do současnosti, jakoby současné Rusko bylo pokračovatelem SSSR, jakoby Rusko nebylo státem, který se za posledního čtvrtstoletí změnil snad nejvíc na světě. Nikoliv, kovanému propagandistovi a ideologovi přece nějaká realita nemůže být překážkou. Jak kdysi psala Hannah Arendtová, když realita neodpovídá představě, na vině je realita.
Zejména Polákům přitom nic nevadí předchozí pakt Piłsudski-Hitler z roku 1934, kterým byly normalizovány německo-polské vztahy, zlikvidována možnost společného vojenského postupu Francie, Československa a Polska proti Německu(zejména proto, že Polsko mělo vůči Československu územní požadavky). Poláci poté dokonce vypověděli smlouvy o ochraně národnostních menšin a podle Genevieve Tabuis měl ministr zahraničí Polské republiky Józef Beck následně deklarovat, že „Polsko o své vůli prohlašuje, že od nynějška spojuje svůj osud s osudem Německa… Polská vláda se prohlašuje od nynějška za osvobozenou od jakýchkoliv závazků vůči Československu a připomíná svoje přání stanovit společnou hranici s Maďarskem.“
To byl svérázný polský příspěvek k mírovému uspořádání Evropy. O ukrajinské adoraci banderovců marno hovořit. A tyto hnědé prdy začínají znovu otravovat ovzduší. Budeme i nadále hluší, slepí a němí? Přestože víme, kam to vedlo a jak k tomu došlo? Nebo jsou ty „evropské hodnoty“ vskutku tyto?
