Marek Řezanka
7. 11. 2016
Michal Horáček se pustil do předvolební kampaně. Učinil tak překvapivě brzy. V těchto dnech je ho pomalu nejvíce slyšet i vidět.
Co mimo jiné hlásá?: „Dostali jsme se do absurdní situace, kdy se Evropou valí statisíce lidí bez důvěryhodných dokumentů, a my nedokážeme nechat v české nemocnici pracovat kvalifikovaného lékaře z Kyjeva….. Je potřeba, aby tito lidé pochopili a ctili naše hodnoty, náš styl života, a zejména pak náš právní řád“ (Více viz seznam.cz). Současně ale Horáček tvrdí, že být odpůrcem migrace je jako být odpůrcem deště, což zřejmě znamená, že by podpořil kvóty a přijímal ty, o nichž tvrdí, že je nutné, aby přijali naše hodnoty. Jak to ale chce dokázat? Jaké nástroje k tomu využije?
On snad není populista?
Horáčka již podpořila nekritická podporovatelka imigrace, M. Vašáryová: „Moc ráda s panem Horáčkem diskutuji, protože je stále velmi zvědavý jako malý chlapec. A protože je to velmi vzdělaný člověk, klade i velmi zajímavé otázky. Nevím přesně, jak bych ho mohla podpořit přímo v kampani, ale samozřejmě, pokud budu moci udělat něco pro to, abychom vám my Slováci lépe rozuměli, velmi ráda to udělám.“ Paní Vašáryové slova M. Horáčka k migraci nevadí? Je zvláštní, že ve spojení s M. Horáčkem ji slovo populismus nenapadne. Docela by mě zajímalo, jak by reagovala, kdyby slova o pochopení našich hodnot vyslovil M. Zeman.
Podpora od Koláře
Na jednu stranu se Horáček evidentně snaží oslovit voliče migrací znepokojené, na stranu druhou je vynášen do nebes lidmi, kteří nekriticky imigraci podporují. Není snad toto samo o sobě simulakrem?
M. Horáčka podporuje i jeden z kandidátů tzv. Kroměřížské výzvy, P. Kolář, jednostranně antirusky zaujatý člověk (Více viz video.aktualne.cz), který fašismus na Ukrajině nevidí a neslyší: „Pokud se Michal Horáček stane prezidentem, bude mi ctí mu v tom, co snad umím, pomoci. Radou.”
Na jaké volby to Horáček sází?
M. Horáček se zpočátku snažil od Kroměřížské výzvy distancovat. Nyní už se ani nesnaží. Proč?
Podíváme-li se na Horáčkovu kampaň z čistě racionálního hlediska, nedávala by smysl. Ve svých programových bodech se totiž povětšinou věnuje tématům, které nemá z pozice hlavy státu jak ovlivnit či tenduje k tzv. prázdnému populismu. Tedy, že se snaží hrát na strunu, u níž předpokládá u lidí odezvu, ale nenabízí jakýkoli recept, jak toho dosáhnout. Narážím zde na téma migrace.
Pokud by Michal Horáček počítal s volbami v lednu 2018, pak by nyní měl jednoduše ještě více přepálený start, než tomu bylo svého času u Jana Fischera. Netřeba zdůrazňovat, jak J. Fischer v minulých prezidentských volbách dopadl. Kandidovali-li by s ním ještě lidé jako J. Pospíšil či T. Halík, rozhodně by nemohl pomýšlet na to, že se protáhne do druhého kola, natož že by mohl zvítězit hned v kole prvním, což se nechal slyšet, že se pokusí.
M. Horáček nyní sází na to, že se může dostat na Hrad. Připomeňme si jeho starší rozhovor: „Sázení jsem se trochu profesionálně věnoval… Můžu se vsadit za předpokladu, že o předmětu sázky něco vím.“ (Viz davidhrbek.blog.).
Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč…
Filosofii M. Horáčka odkrývá následující pasáž: „…Důležitější ale je, že se v ní shrnuje filozofie hazardní hry. Já jsem vždy ochoten hájit etiku hráčského prostředí a v textu se říká: Svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč. To je zásadní, hlavně pro náš národ, který nikdy žádná rizika nepřijímal, protože se vyhýbal zásadním rozhodnutím. Celou dobu jsme tu vyrůstali v nehráčském prostředí, proto byla celá naše společnost tak nevýkonná. Abychom skutečně někam spěli, potřebujeme tu mít mladší, hráčskou generaci, která bude mít své sny, za kterými si půjde, tedy bude umět formulovat názor, který zastává. A to je strašně těžká disciplína. Ale jiná cesta není. Já ze své hráčské zkušenosti vím, že když někdo hraje tak zvaně přizdi, čili že vůbec nesází, nebo sází tak opatrně, že to už ani sázka není, tak je to jediná cesta, jak prohrát. Všechno. A když vsadíte hodně, když hodně riskujete, tak samozřejmě můžete o hodně přijít. Ale jedině tímto způsobem lze také k něčemu dospět… Tajemství mého úspěchu je v tom, že jsem nikdy nic neuměl, jenom jsem včas uměl poznat, kdy na mě chce někdo zahrát trik. Tomu jsem se naučil…“
Všimněme si, jak důsledně odlišuje Horáček hazard od sázení, s tím, že k hazardování se nehlásí:
„Většinou, a to je zdokumentované, když chtějí mazáci přilákat k sázce nováčky, nechají je první sázku vyhrát. To je pro mě hazard. Já bych přerazil svým dětem ruce. Tohle je hazard. Náhoda. Tam nehraje roli žádná racionální úvaha, v hazardu nejsou zhodnoceny vaše informace nebo vaše intuice, nic. Jen čekáte, jestli padne citrónek s třešničkou. Já se věnuju sázce. Zastávání nějakého názoru. Prostuduju si třeba, jak jednotliví koně zaběhli předchozí dostihy, zakalkuluju do své úvahy jejich rodokmeny, stav dráhy, džokeje a další obrovskou spoustu informací a utvořím si názor, který je kvalitní. Mám šanci proti méně kvalitnímu názoru lidí, kteří budou sázet. Měli ovšem stejné šance jako já, aby jejich názor byl hodnotný.“
Chce to hodně riskovat…
S jakým scénářem tedy počítá sázkař a hazardní hráč Horáček, který ale o sobě tvrdí, že hazardérem není? Skoro to vypadá, že jeho kampaň necílí k lednu 2018, ale k 17. listopadu 2016. Pokud by se totiž podařilo nějak hrubě zdiskreditovat M. Zemana a vystavit mu KO, potom by se v podstatě opakovaly události po 17. listopadu 1989. M. Horáček by byl „mužem listopadu“, což by ho vyneslo na Hrad.
Jedině tak lze číst jeho stávající kampaň, kdy stahuje kalhoty několik mil před brodem – a kdy ho je ve všech médiích plno.
Na co nejspíš spoléhá? Že se sedmnáctého něco schruje – a odnese to naše hlava státu?
Jak nebýt užitečným idiotem…
Jak tedy dát v takovémto scénáři M. Horáčkovi mat? Vidím jediný způsob. Nehrát s ním jeho hru. Nebýt figurkou v jeho hře. Bojkotovat snahy o eskalaci vášní.
Přitom už nyní je jasné, že může docházet k různým konfliktům: /zpravy.idnes.cz. Když se do ohně přilévá olej, není to dobré. Někteří demonstranti mohou být ozbrojeni – a jakmile se lidé do sebe pustí, tragédie může být na světě raz dva.
Udělejme vše pro to, aby takovéto scénáře nemohly nastat. M. Horáček se v podstatě odkecal. Stal se symbolem prázdného antizemanovství s tím, že nenabízí alternativu, jen líbivá, ničím nepodložená hesla. Nepřichází s nějakou vizí, není připraven postavit se elitám. Nedáme-li mu nyní příležitost nějakým neuváženým jednáním, je v řádných volbách v podstatě bez šance. Vystřílel totiž svou munici již nyní – a v cílové rovince – pokud cílovou rovinkou myslíme leden 2018 – by mu měl zákonitě dojít dech.
Mějme toto 17. listopadu na paměti – a chovejme se tak, abychom se nestali jeho „užitečnými idioty“.
