13. 11. 2016 PrvníZprávy (kráceno)
Volby jsou do značné míry hrou čísel. Z těch, které po sobě letošní volby prezidenta Spojených států zanechaly, asi nejzajímavějším je fascinující vítězství Hillary Clintonové ve Washingtonu D. C., tedy hlavním městě USA. Clintonová tam totiž získala 92,8 % hlasů, zatímco Trump pouze 4,1 %. Takto hlasovali federální úředníci, jejich rodiny, vládnoucí politická vrstva. Náš předpoklad, že úspěch Trumpa bude mít ve volbách podobu populistické vzpoury proti establishmentu, se tak potvrdil z druhé strany: mimořádně významné střední a vyšší vrstvy řídících struktur Trumpa odmítly.
Nový prezident bude bydlet v nepřátelském prostředí – a kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Nebo si přivést vlastní, v daném případě velmi bojovnou smečku.
PZ: Je možné přijít do Washingtonu s takovouto, jak říkáte, vlastní smečkou?
Ano i ne. Ano proto, že ve Spojených státech se praktikuje zásada „vítězi náleží kořist“, takzvaný spoils system. Prezident a jeho vítězná strana nově obsazují přibližně dva tisíce federálních pozic, od sekretářek až po velvyslance. A není to možné proto, že tolik vlastních lidí zkušených v politice Trump nemá. To je cena za skutečnost, že v politice dosud nepůsobil. Chybí mu především osobní prožitek v podobě bezprostředního pohledu na chování jednotlivých politiků v krizové či rozporuplné situaci. Jen podle takového chování v zátěžových zkouškách můžete hodnotit, jak bude jednat ten který partner v budoucích konfliktech.
PZ: Dnes se ale už mluví o dlouhé řadě nominantů na nejdůležitější funkce v nové administrativě. Nezdá se, že by Trumpovi chyběli lidé.
Vítězství produkuje přátele v masovém měřítku. Otázka je, jak spolehlivých. A pak, musíte dělat kompromisy, abyste získali spojence. Trumpova republikánská strana zvítězila ve volbách do Sněmovny reprezentantů i do Senátu. Jenže, je to skutečně Trumpova strana? Vždyť jen menšina republikánských aktivistů z okolí vrcholu stranických struktur sdílela Trumpův populistický heslář.
PZ: Některá konkrétní jména se ale už objevila. Například bývalý šéf Sněmovny reprezentantů Newton Gingrich by prý měl zaujmout post státního tajemníka, tedy ministra zahraničí USA, a Michael Flynn by mohl být ministrem obrany…
V tuto chvíli to sice není jisté, ale vybral jste jména, která jsou příznačná pro aktuální situaci. Newt (jak se mu zkráceně říká) Gingrich je vyznavačem reaganovského jazyka politiky. Spolupracuje s konzervativním ústavem American Enterprise Institute. Letos v září prohlásil, že Trump umožní dodávky zbraní Kyjevu, pokud zvítězí v prezidentských volbách. Často se vyjadřoval k situaci na Korejském poloostrově, kde zastával tvrdou linii, stavěl se proti tomu, co nazýval „usmiřování“. Totéž platí i o jeho názoru na dohody s Íránem. Nejsou mu cizí ani programy vývozu demokracie do takových zemí, jako je Rusko, Čína, Egypt, Kuba. Podporoval Bushův útok na Irák, nejasný byl ale ve vztahu k Obamově intervenci v Libyi. Měnil též názory na používání mučení. Gingrich byl původně baptista, dnes je katolík.
PZ: A generál Michael Flynn?
Ten patří k nejčitelnějším mužům v Trumpově okolí. V dvojím smyslu. V přeneseném, protože je to bývalý šéf vojenské rozvědky, Defense Intelligence Agency. V doslovném smyslu je Flynn čitelný proto, že jako jeden z mála lidí z Trumpova okolí letos publikoval knihu, z níž je možné udělat si představu o jeho názorech. Jedná se o knihu The Field of Fight, což by se dalo přeložit jako „oblast boje“ nebo možná lépe jako „válečné pole“.
Bitevním polem, na němž musí podle Flynna USA zvítězit, je boj proti radikálním islámistům, především Al Káidě a takzvanému Islámskému státu. V kapitole nazvané Nepřátelská aliance se ale můžete dočíst, že „probíhá válka. Jsme tváří v tvář fungující kolaci, která se táhne od Severní Koreje a Číny přes Rusko, Írán, Sýrii, Kubu, Bolívii, Venezuelu až po Nikaraguu. Nejsme cílem útoků pouze ze strany států přímo, ale i od Al Káidy, Hizballáhu, Islámského státu a nespočitatelně dalších teroristických skupin“. Jde o jakousi reinkarnaci Bushovy osy zla, na kterou je zavěšen terorismus. Je tu i představa barevných revolucí a násilných změn nežádoucích režimů. Velký problém je však ukryt jinde: cíle boje proti „nepřátelské alianci“ a terorismu jsou abstraktní, deklarativní a nejsou v knize spojeny ani s věcnou analýzou, ani propočtem dostupných zdrojů.
PZ: Tedy jinak: neočekáváte žádné dramatické změny v zahraniční politice Spojených států?
Myslím, že by Trump mohl – vzhledem ke své podnikatelské minulosti – vnést do zahraniční politiky větší porozumění pro solventnost…
PZ: Tím myslíte co?
Stavět si reálné cíle. Reálné znamená takové, které jsou kryté dostatkem moci. Ne jako Barack Obama, který k nedořešeným problémům přibaloval další a další, až vznikla situace, že žijeme ve světě, kde se hlavními tématy staly globální terorismus a masová migrace. A to v tak obludné velikosti, že žádný stát, tedy ani USA, nemá dostatek moci vyhrát všechny boje najednou. Politika přinejmenším dvou předcházejících prezidentů USA byla v rozporu s elementárními zásadami ekonomie moci. První, co by zkušený podnikatel v takové situaci mohl učinit, je prosté uspořádaní cílů, vymezení, co napřed a co potom.
PZ: A kam se v takové situaci vytratil vámi tak často připomínaný populismus?
Předně nesmíme zapomínat, že americký populismus je v řadě ohledů jiný než populismus evropský. Asi jste slyšel o nadšeném blahopřání, které Trumpovi napsala Marine Le Penová, předsedkyně francouzské Národní fronty. Ruský politolog Alexandr Dugin přímo charakterizoval Trumpa jako „našeho kandidáta“, jeho vítězství označil za „naše vítězství“. Myslím, že se představitelé evropské nové pravice brzy dočkají zklamání.
Ale vy jste se ptal na něco jiného. Každý politický systém – a ten americký zvláště – má jeden důležitý rozměr: kariéra, postup vzhůru po schodišti moci, zpravidla lidi změní. V americké literatuře bylo toto téma nejednou zpracováno. Například Robert Warren dostal Pulitzerovu cenu za román Všichni jsou zbrojnoši královi (1946), který vyšel i česky. Warren popisuje proměnu idealistického právníka napřed na charismatického populistického politika a poté na cynického, zkorumpovaného a demagogického guvernéra s diktátorskými sklony. Předlohou mu prý byl Huey Long Jr., guvernér Louisiany a senátor USA, autor knihy Každý člověk je král (1934), ale i knihy Mé první dny v Bílém domě (1935), v níž popsal svůj program prezidentské kampaně. U nás je známá také kniha Adrie Langleyové Lev je v ulicích (1945), kterou též inspiroval život guvernéra Longa. Oba romány, ten Warrenův i Langleyové, byly v USA zfilmovány. Lev je v ulicích se navíc dočkal inscenace v Československé televizi (1972). Připomínám, že Longova kariéra skončila tragicky – byl zavražděn.
PZ: Nestrašme. Jestli vám dobře rozumím, předpokládáte, že systém Trumpa zarovná do standardních rámů.
No, když nechcete s vlky výti a nemáte vlastní smečku, musíte mít sám zuby smečky. Zatím se ale nikdo takový neukázal.
PZ: Z Moskvy už zaznělo, že neočekávají brzké odstranění protiruských sankcí.
To uvažují správně. Na druhé straně odstranit sankce lze také na základě propočtu jejich malé efektivnosti. Vyjít třeba z předpokladu, že zlepšení vztahů umožní lépe ovlivňovat politiku Moskvy. Takové uvažování by mohlo být blízké pragmatickému podnikateli. Třeba proto, že například Mezinárodní měnový fond očekává už příští rok v Rusku růst hrubého domácího produktu. Sice mírný, ale růst.
PZ: Ovšem cena ropy nestoupá.
Existuje paradox, který se někdy nazývá „holandská nemoc“. U států závislých na vývozu surovin dochází prý k přílišnému zhodnocení měny a následně pak k ekonomickému oslabení. To, čemu se říká „prokletí přírodních zdrojů“ souvisí mimo jiné s tím, že příliš velké příjmy například za ropu nenutí vyrábět a inovovat, když si všechno můžete koupit v zahraničí. Celou situaci lze ale obrátit. Vzpomeňte na ropné embargo Organizace zemí vyvážejících ropu vůči Západu za jeho podporu Izraele v Jomkipourské válce (1973). Výsledkem byl zvýšený zájem o energeticky úspornější technologie, což mimo jiné posloužilo jako jeden z impulzů ke kybernetické revoluci, chcete-li ke zrodu osobních počítačů a internetu.
Sankce i nižší ceny ropy učí ruskou ekonomiku chovat se v problematických situacích. Rusko se stalo největším vývozcem pšenice na světě – proč má tedy dovážet jablka z Polska, když pšenice i jablka jsou plodiny ze stejného klimatického pásma? Myslím, že málokdo pomohl Rusku porozumět realitě ekonomického a politického života tak jako ti, kdo proti němu zavedli sankce. A protože Rusové pod tlakem ze zahraničí vždy podávali zvýšený výkon, jsou schopni tvořit vlastní budoucnost.
PZ: Bez ohledu na to, co udělá Trump?
Rusko je mnohem méně závislé na výkyvech americké politiky a ekonomiky než Evropská unie. Trumpovo heslo „Amerika především!“ znamená, že Washington nebude brát ohled na nic jiného než na své vlastní zájmy. Což je varování především pro spojence. Jenže „mít Ameriku opět mocnou“ nelze ve světě narůstajícího chaosu. Obávám se ale, že ani (neo)konzervatismus, ani pravicový populismus choroby současného světa nevyléčí.
Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda
