Petr Kužvart
5.11.2016
Ze soboty 5. listopadu na neděli 6. listopadu 2016 uplyne 180 let od smrti našeho prvého moderního básníka. Umřel ve svém nuzném bytě v Litoměřicích na cholerinu, tedy lehčí obdobu cholery. Silné průjmy, dehydratace, smrt … . Tak skončila stále ještě v chlapeckém věku šestadvaceti let zakladatelská osobnost českého moderního básnictví. Pokud by býval nežil v tak strašlivé bídě a podvýživě, možná by přežil. Ale historie nezná žádná možná!
Nuže tedy, pokusme se o Máchovi pojednat navzdory školním osnovám poněkud záživněji a životněji, nežli je v kraji zvykem. Zaslouží si to!
Klíčovou monumentální skladbou a vlastně posledním a vrcholným dílem Máchovým je lyricko-dramatická skladba „Máj“ (v dobové transkripci „Mág“). Málo se ví, s kolika nejasnostmi a tajemstvími je spojena. Kolik hádanek sama obsahuje.
Zkoumání je tu opravdovým dobrodružstvím ducha, navíc je provázeno navždy již asi nerozluštěnými otázkami. Mácha jako zrovna dostudovávající právník nebyl v době psaní „Máje“ zrovna bez starostí. Jeho Lori čekala dítě, což byl v prostředí biedermeierovského maloměsta, jakým tehdy Praha opravdu byla, samozřejmě mimořádný průšvih. Zatím se vše tajilo, ale bylo třeba něco udělat.
Mácha měl v tomto průšvihu připraven poměrně dobrý – přímo romantický – plán jak jej vyřešit. Z Prahy odejde po studiích jako ammanuensis k “justiciárovi” Durasovi do Litoměřic (ammanuensis je doslova „příručí“, dnes bychom asi řekli advokátní koncipient či právní praktikant), zde po příjezdu začne šířit, že je ženat. A zároveň v Praze organizoval již na dobu po narození dítěte svatbu, na které nebude, ale kde za něj potajmu zaskočí jeho bratr jako ženich. No a pak si chtěl manželku přivézt z Prahy do ještě horšího maloměsta, jakým byly provinční a víceméně německé Litoměřice. Kvůli tomu maloměstu se snažil o odchod z Prahy i o to, aby se za ním se zpožděním přestěhovala již legitimní manželka a dítě. Tak se dala poněkud prekérní osobní a rodinná situace docela elegantně zvládnout.
Náhoda tomu však chtěla, že krátce po vydání „Máge“, na podzim 1836, již sám přestěhován do Litoměřic, onemocněl (sporadicky se v té době vyskytující) cholerinou, slabší obdobou cholery a velmi rychle jí – dost možná také díky silné podvýživě – podlehl. A tak měl pohřeb zrovna v den, kdy se měl stát manželem. Docela romantický konec… .
Nejen potíže osobní, ale i společenské ho pronásledovaly. V rámci pražského obrozeneckého establishmentu byl hodně cizorodým zjevem. Do poněkud úzkoprsého prostředí provinčního maloměsta nezapadal, nectil starší autority, byl až příliš svůj. Byl již vášnivým romantikem a v osobním kontaktu byl asi dost nesnesitelným, nekomunikativním, romanticky exaltovaným a sebestředným individualistou. Po vyjití „Máje“ ostatně jeden z tuctových, establishmentových obrozenců píše v tisku doslova:
… básně kritisovati nebudu. Nedospělať tato dosud pro kritiku!
Vůbec ho totiž nepochopili a ani ho asi moc chápat nechtěli. Byl to chuligán, podivín, hašteřivé individuum, jehož podivná skladba byla asi pro nejednoho tehdejšího pražského intelektuála příležitostí k odsudku, k tomu, aby si dloubl, aby se zatvrdil v odporu k té podivné postavě, chodící v rudě podšitém kabátě a s ostruhami na botách – ač žádného koně nikdy neměl – leda ve své vrcholné básni:
“mého to koně krok…“.
A tak neuvěřitelnou, téměř cimrmanovskou ironií dějin jediná zasvěcená a pochvalná recenze „Máje“ vyšla anonymně v německém časopise „Unsere Planet“. Dodnes se neví, kdo ji napsal!
Ale samotný „Mág“ skrývá ještě větší záhadu. Tou jsou důvody dedikace (věnování) a smysl zařazení úvodní dedikační básně, psané v tehdy běžném obrozeneckém duchu poněkud průměrného až podprůměrného českého veršování. O desetiletí později se tomuto stylu prostořeký Karel Havlíček právem vysmíval – takovým těm vlasteneckým rýmovačkám ve stylu: vlasti – slasti – masti – pasti a tak dále a tak podobně. Ostatně Havlíčkovu legrácku
„Kdo na hrobech praotců slavných kalamajku tancuješ… tys bratr náš, tys bratr náš, věř nadělí ti Mikuláš …“
následně nezapomenutelným způsobem zhudebnili a zpívali prostořecí klauni Werich s Voskovcem (kuplet “Tys bratr náš!”). Nikoli náhodu! Jde o krásný odsudek obrozeneckých maloměšťáckých kýčů. Prostě si z nich dělají bohapustou srandu! To by se určitě zamlouvalo nejen Karlu Havlíčkovi, ale asi i samotnému Máchovi.
Pravdu se už asi nikdy nedozvíme. Proč Mácha formálně věnoval báseň pražskému mlynářskému podnikateli, obchodnímu partnerovi svého otce (ten měl krupařský krámek na Karláku) a ne některému renomovanému obrozenci, ba obrozeneckému prominentovi? Netuším vůbec, zda byl pan Hynek Komm opravdu „vlastencem přehorlivým“. Máchovská literatura o tom mlčí. Bylo by bývalo určitě taktičtější a autorovi prospěšnější věnovat báseň Palackému, Čelakovskému, Hankovi nebo někomu takovému. Mohlo samozřejmě jít o závazek dlužníka, nemajetného spisovatele, který byl poměry donucen své vrcholné dílo vydat vlastním nákladem a drsně se tedy zadlužit. Třeba mu opravdu bohatý a úspěšný podnikatel na vydání básně půjčil, kdo ví? A on mu takto splácel svůj dluh vděčnosti, že sešitek mohl vůbec vyjít… .
Ale protože hned následuje rafinovaná parafráze na podřadné obrozenecké veršovánky (nebo snad ta veršovánka byla opravdu myšlena vážně?? Nevím, ale nemyslím si to!), tak to zase moc nenasvědčuje, že by šlo o pouhou náhodu. Daleko spíše to vypadá jako dobře promyšlený, rafinovaný a nemilosrdný „kontextuální“ šťouchanec mířený právě do pražských obrozeneckých kruhů, se kterými si tak mohl Mácha na odchodnou z Prahy vyrovnávat účty. Nebyla tedy samotná dedikace náhodou takové to gesto typu: víte, co mi můžete… ? Docela to tak vypadá. Ale nevíme! Můžeme se akorát dohadovat.
A což teprve hned následující úvodní již zmíněná dedikační báseň:
Čechové gsau národ dobrý a Ty Čechů wěrný syn! Wěrný syn i bratr náš, dobré Čechů srdce máš!
– a tak dále a tak podobně. Nenáročná veršovánka, naprosto zapadající do stylu podprůměrného agitačního obrozeneckého veršotepectví. A pak přichází ten obrovský kontrast, když hned po té veršovánce následuje skladba, jakou české básnictví do té doby nemělo! Lyrizující romantická velebáseň, kterou se autor – zjevně poučený soudobou evropskou literární produkcí a zvládající bravurně inspirační zdroje domácí (zejména barokní) literatury – dostává náhle na úroveň tehdejšího evropského romantismu a zařazuje česky psanou poezii do soudobého progresívního kontextu světové tvorby! Takový malý zázrak, šlehnutí blesku – a kdo by tohle řekl do toho šestadvacetiletého nekomunikativního a podivínského chuligána!?
Bude určitě víc dohadů či hypotéz, proč ten kontrast, proč vůbec dedikační báseň jakoby se podbízející nevalné úrovni dobové obrozenecké intelektuální komunity a jejímu poněkud pokleslému vkusu. Možná chtěl Mácha poněkud předem ulomit hroty a zajistit básni příznivé přijetí – a také lepší šanci prodeje. Dedikační verše se jednoznačně obracejí na čtenáře a oslovují ho. Jak už bylo výše zmíněno, nemajetný Mácha vydal své vrcholné dílo jako drobný sešitek nákladem pár stovek kusů vlastním nákladem a pěkně se kvůli tomu zadlužil. Skladbu stejně bravurně kladoucí řadu drtivých a nadčasových existenciálních otázek již zcela moderního člověka, nadhazující hluboké, veskrze moderní existenční úzkosti, stejně jako s přehledem se zmocňující uhrančivou lyrikou popisu jarní přírody chtěl možná přece jen tou úvodní básní zařadit do dobového obrozeneckého kontextu. Manifestovat svou národní orientaci, příslušnost. Nevíme! A už se asi nikdy nedozvíme.
Nebo mu šlo o ten očividný kontrast mezi věnováním a úvodní dedikační básní na jedné straně – a bravurní, originální, suverénní a do té doby neviděnou skladbou, která zazářila jako blesk z čistého nebe? Kde zjevně autor nehledá klopotně verš, kde jde vše nějak přirozeně, samo sebou, bravurně. Byl si vůbec sám vědom toho, co vytvořil a jak drtivě to působí ve srovnání s běžným česky psaným dobovým veršotepectvím? To kdybychom věděli! Snad věděl, tušil že dokonal něco, po čem marně toužily generace klopotných písmáků a kohorty salónních intelektuálů! Určitě si věřil a věděl dobře, jak je to odlišné ode vší srovnatelné české produkce, kterou dobře znal. Možná proto ta podivná úvodní veršovánka. Místo převratné, objektivně již velké, evropské dimenze skladby musel naopak zdůraznit onen malý, český, ryze provinciální rozměr, musel manifestovat, že je také obrozencem, aby se to vůbec jakž takž prodalo a aby se splatily dluhy… . Kdo ví?
Tady se už asi nic nového nikdy nedozvíme. Záhada zůstane záhadou. Hvězdný okamžik zrodu české moderní poezie evropských dimenzí a uměleckých kvalit zůstane hvězdným okamžikem. A bravurní nastolení existenciálních otázek i úzkostí, dodnes naprosto aktuálních a moderních, zůstane slavnou kapitolou v dějinách tohoto národa tím spíše, že slavných epizod je v jeho historii – nejen té literární – docela pomálu.
Ještě k inspiračním zdrojům a podivnostem obsahu samotné básně. A také k jiným dílům, protože Mácha není autorem unius libri, ač to nedovzdělancům může tak i připadat.
Inspirační zdroje byly několikeré. Především domácí literární tradice, podle všeho hlavně ta předobrozenecká. Tedy zejména barokní lyrika, barokní umění i myšlení obecně a jeho poněkud morbidní fascinace smrtí. Vzpomeňme barokní duchovní lyriku, třeba českého jesuitu Bedřicha Bridela a jako „Báseň (čí Píseň?) o smrti“ (jestli mě paměť neklame, je právě on autorem a obsáhlá skladba se nese v tomto duchu:
Mějte se dobře, lucerny paláce nebeského, svěťte kupcům, světa bludcům, po tom moři plynoucím, jáť jsem doplul a již připlul lodí k břehům žádoucím … odchází den, přichází sen, ten musím dlouho spáti, než zazvučí a poručí andělská trouba vstáti …).
Ale barokní fascinace smrtí je mnohostranná – vzpomeňme Františkem Antonínem hrabětem Šporkem vydanou knihu „Totentanz“ čili „Smrtí tanec“. Inspirován dřevorytinami Albrechta Dürera nechal zhotovit snad stovku grafických listů geniálním mědirytcem Michaelem Heinrichem Rentzem a nechal to vyjít jako knihu. Jejím jediným obsahem je sled výjevů, jak si smrt přichází pro pány i kmány, vojáky, biskupy, šlechtice, kupce, námořníky, sedláky i žebráky … prostě pro všechny.
Zajímavý je opakující se moment, kdy život ztotožňuje se snem:
„… W žiwota sen Byl gsem gá gen wywáben …“ a dále: „… Budaucj čas?! – Zjtřegši den?! – Co přes něg dál, pauhý to sen, či spanj ge bez snenj, Snad spanj ge i žiwot ten, Jejž žigi teď; a přjštj den Gen w giný gen se změnj? Či po čem tady taužil gsem, A co neměla šjrá zem, Zjtřejší den mi zgevj? Kdo wj? – Ach zádný newj …“.
Život jako sen, život je sen – to je opět ryze barokní myšlenka, vzpomeňme divadelní hru Pedra Calderóna de la Barca „Život je sen“ („La vida es sueño“ z let 1631–1632) .
Ovšem jeden veliký rozdíl tu je. Pro baroko byla smrt jakousi dvojtečkou. Za ní mělo cosi následovat, a to přímo v boží režii. U Máchy je ale smrt definitivní tečka, je to konečná:
„ … Tam žádný – žádný- žádný swit, Pauhá gen tma přebýwá. Tam wšecko gedno, žádný djl – Wše bez konce – tam nenj chwjl, nemine noc, newstane den, tam času neubýwá. – Tam žádný – žádný – žádný cjl – Bez konce dál – bez konce gen Se na mne wěčnost djwá. Tam prázdno pauhé – nade mnau, A kolem mne i pode mnau Pauhé tam prázdno zjwá. – Bez konce ticho – žádný hlas – Bez konce mjsto – noc – i čas — To smrelný ge mysle sen, Toť, co se „nic“ nazýwá … „ .
Neznám lepší vylíčení definitivní a nekonečné nicoty. Nevyhnutelně to navozuje přesvědčení o niterném ateismu autora. Tady je naprosto moderní a předbíhá dobu o sto – ba i dvě stě let! Bůh tady ztratil již jakoukoli roli.
Obsahově blízkým a také barokem preferovaným motivem je pak i vědomí pomíjivosti v kontextu věčnosti:
“ … Widjš-li pautníka, an dlauhau lučinau Spěchá ku cjli, než červánky pohynau? Tohoto pautnjka giž zrak neuzřj tvůg, Gak zagde za onau w obzoru skalinau, Nikdy – ach nikdy! To budaucj žiwot můg. Kdo srdci takému utěchy gaké dá? Bez konce láska ge! – Zklamánať láska má! …“ A dále nádherné, temné příměry: „ … Klesla hwězda s nebes wýše, Mrtwá hwězda sinný swit, Padá v neskončené řjše Padá wěčně w wěčný byt. Gegj pláč znj z hrobu wšeho, Strašný gekot, hrůzný kwjl. „Kdy dopadne konce swého?“ Nikdy – nikde – žádný cjl …“.
Vztah k lidové slovesnosti, lidové písni jako inspiračnímu zdroji tu přímo vidět není. Nejde o „ohlasovou“ poezii, tehdy tak populární, ale jistota a zpěvnost Máchova verše a jeho nádherný rytmus dávají tušit obecnou inspiraci jazykovými možnostmi, jež lidová píseň jasně dokládá, rozvíjí a demonstruje.
Podstatným inspiračním zdrojem je evropská soudobá literatura. Jak byl Mácha jazykově vybaven k jejímu vnímání? Určitě uměl stejně dobře česky jako německy, to bylo v bilingvní Praze té doby běžné. Jako absolvent právnické fakulty musel znát alespoň právnickou latinuW chrámu. Po potlačené polského povstání v roce 1830 se účastnil jako obrozenecká mládež vůbec pomoci prchajícím povstalcům, pro které byla Praha přestupní stanicí na cestě Západ, zpravidla do francouzského exilu. Pokud víme, mládež si zpívala polské písně a alespoň pasivně se tedy Mácha polsky asi naučil. Nicméně italsky, anglicky a francouzsky asi neuměl nebo neuměl dost na to, aby v těchto jazycích četl krásnou literaturu. George Gordona Byrona, Waltera Scotta a další nejspíš četl v německých překladech. Četl ovšem také Goethova Fausta, soudobé německé romantiky, o tom se ví. Tedy se dá shrnout, že měl aktuální evropský literární rozhled a evropskou beletrii své doby, tedy romantickou literaturu, bezpečně znal.
Tolik tedy zdroje inspirace… .
V lyrická skladbě „Mág“ je ovšem řada vcelku obecně opomíjených, ba nepovšimnutých nelogičností. Především: Mácha vycházel z reálné otcovraždy, jež se v minulosti opravdu udála. Selský synek snad ze žárlivosti zavraždil svého otce (nabízí se, že tatínek třeba lezl za synovou přítelkyní) a zachovalo se vyjádření vraha, jak těžko se mu bude umírat. Byl odsouzen a ortelován. Je to podobné, jako když Johann Wolfgang Goethe psal své celoživotní veledílo, svého Fausta. Pokud jde o jednu z dějových zápletek v tomto veršovaném filosofickém románu, tedy tragický příběh svedené Markétky, vycházel Goethe rovněž z reálného případu, který se v Německu té doby udál (jde však jen o jednu z řady epizod Faustova putování a spolužití se všemocným zlem, bohužel jedinou, která se obecně uchytila díky své košilatosti a skandalitě – román je podstatně obsažnější a bohatší, rozhodně nejde o lacinou operetku! V Máchově vrcholné skladbě je letmo načrtnutý milostný trojúhelník ústředním dějovým motivem, tedy to máme oproti Faustovi jednodušší).
V Máchově příběhu je jedna velká nesrovnalost. Ze (snad) selského synka se stal vůdce tlupy loupežníků. Budiž! Ale když tento chasník
„… Pozděgi wůdcem spolku zwán, Dowede činy neslýchané …“,
pak je velmi podivné, že by se po dokonané otcovraždě nechal chytit – a pokud ano – pak by ho jeho banda mohla s klidem osvobodit, když seděl peřd popravou sám v opuštěném vězení, kde ho hlídá pouze jeden starý žalářník, tak lehkomyslně vstupující s lucernou do jeho cely a tam prodlévající. Mimoto – žádný soud, rovnou poprava. Prostě z hlediska logiky a věrohodnosti příběhu je to hodně, ale hodně romanticky přeexponované a nepřesvědčivě zkratkovité.
Nelogičností nebo věcných nesprávností je ale víc: Vilém je sťat a poté
„ … po audu lámán aud …“,
pak je nelogicky vpleten do kola a to je vyzdviženo na kůl a ponecháno ve vodorovné pozici na popravčím místě, uťatá hlava je nasazena na střed kola a tedy je ponechán nepohřben. Takto se to nedělo ani ve středověku, ani v Máchově době. Ve středověku se poprava mečem praktikovala u šlechticů. Tím Vilém podle všeho nebyl. Nekombinovala se s lámání kolem, kdy byl ortelovaný v roztažené pozici položen na zem, přivázán případně k zatlučeným kolíkům, na vhodných místech podložen kulatinou a údere těžkého okovaného kola, zdvihaného vzhůru, jsou mu postupně lámány kosti končetin, případně i jiné části. Praktikovalo se to jako poprava kolem „bez milosti“, kdy byly odsouzencovy kosti přeráženy a drceny zaživa, při vědomí, nebo „s milostí“, kdy prvý úder kola směřoval na krk a spolehlivě ortelovaného usmrtil. Následně pro rozlámání byl odsouzenec již mrtvý opravdu vpleten do popravčího kola a vyzdvižen a ponechán na popravišti nepohřben. Mácha tedy z věcného hlediska fabuluje chybně, podle všeho povrchně.
No jo, ale především je třeba si uvědomit, že samotný děj i reálie jsou tu zcela podružnými prvky, když epické sekvence jsou vlastně pouze dvě, tedy stručná vězňova životní retrospektiva ve vězení během bdění v noci před popravou – a pak už jen závěr celé skladby, vyprávěný v prvé osobě, kdy vypravěč snad sedm let po příběhu přijíždí na místo a teprve se seznamuje s celou tou Vilémovou a Jarmilinou historií. Jinak samá lyrika.
A za druhé: jde o jedinečnou lyriku a ta je prostě bravurní a veškeré „prozaické“ nesrovnalosti překrývá jako cosi zcela nepodstatného.
Dále: Mácha opravdu není autorem unius libri, jak by se mohlo zdát. On toho za svůj velmi krátký život napsal docela dost. Prózu i poezii. Zmiňme jako příklad nejen bravurně psanou povídku „Marinka“, která je běžně uváděna v literárních přehledech i v čítankách, ale i např. podivuhodnou báseň „W chrámu“, dokládající jeho návštěvy nedostavěné pražské katedrály, kde hluboce prožíval a dobře si uvědomoval prozaičnost pražské maloměstské reality své doby v kontrastu k notně idealizované slavné minulosti národa – zmiňuje krásně, jak na něj zapůsobily parléřovské náhrobky českých knížat a králů ve věnci kaplí katedrálního závěru sv. Víta:
„ … Při každého nohau kamenný spj lew – co umdlelá sjla i ukrotlý hněw.“
Krásné a veskrze romantické! Ostatně motiv návštěvy pražské katedrály jako panovnického mauzolea je zmíněn i v dalším mimořádně pozoruhodném, byť drobném textu, kterým je „Pauť krkonošská“. Pocestný přichází večer na Sněžku, tady stojí pobořený gotický klášter (později zmizevší) a v něm duchové mnichů ochotní mu odpovídat na jeho otázky o drtivých záležitostech života, osudu… . Surrealismus tu má svého zřejmého o celých sto let staršího předskokana!
Konečně si povšimněme, že Mácha byl skutečným vnitřním „rozervancem“, jak byl často ve své době a svém prostředí i chápán. Svědčí o tom jeho obdivný a hluboký platonický vztah k těžce nemocné, éterické dívce v „Marince“, do nějž se jako autor píšící v prvé osobě stylizuje, ke kterému se takto přiznává – v kontextu Arbesem rozluštěných šifrovaných Máchových deníků s cynickým popisem k dívce Lori Šonkové docela drsných a nešetrných sexuálních praktik a také fakt, že tuto celkem jednoduchou bytost stresoval svými náladami, svými nápady, např. ji nutil, aby mu nad rakví své právě zesnulé matky přísahala, že před ním nikoho neměla nebo přiznala, zda ji někdo svedl … . V osobním styku asi dost arogantní, exaltované, sebestředné a málo sympatické stvoření to bylo.
Nicméně svým dílem se zapsal do dějin české literatury jako jeden z jejích velikánů a následně inspiroval zástup českých básníků celého 19. století, ale i století následujícího. Jeho modernost je obdivuhodná a není divu, že ve své době sváděl jeho „Mág“ k útokům, odsudkům, ale i k umělecké polemice, vzpomeňme dodnes obecně známé Erbenovo „Záhořovo lože“ z jinak spíše ohlasové sbírky „Kytice“, ale i dnes již zapomenutou obsáhlou báseň Václava Bolemíra Nebeského „Protichůdci“.
Takže: v noci ze soboty na neděli věnujme tichou vzpomínku českému geniálnímu chuligánovi, Karlu Hynku Máchovi.
