M.A. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
6.11.2016 České národní listy
Téma vlastenectví je velmi složité, v současnosti v důsledku ideologie liberalismu, zahrnuje i otázky, zda je individualismus hlavním rysem člověka, nebo zda je pro člověka důležitější přináležitost ke společenství a proč. Neoliberálové dokonce tvrdí, že žádná společnost neexistuje (památný výrok Lady Thacherové v polovině 80. let). Proti obhajobě společenských a národních zájmů i proti vlastenectví se útočí jako proti populismu, proti nacionalismu, národy se předkládají jako příčina válek, ač jejich příčiny jsou úplně jiné.
Mezi studenty je vlivná teorie dekonstrukce. (Foucault Michel, 126 – , Derrida Jacques, Heidegger Martin, Nietzsche). Záměr těchto přístupů je v podstatě rozklad, atomizace společnosti, její bezmocnost. Celá problematika je hodna důkladného výzkumu, ale na něj nikdo grant nedá.
Vzhledem k tomu, jak se zanedbává ba i desinterpretuje naše pozitivní historie a vztah, což s vlastenectví úzce souvisí, musím začít s trochou teorie a historickým pohledem. Ten totiž dodává třaskavou munici k obraně národů jako historicko-kulturních integrovaných celků nutných pro rozvoj demokracie (Dahl, Dunn). Budu vycházet z přirozeného předpokladu, že člověk je nutně součástí společnosti, kolektivity, národa, sám by ani nepřežil. Vlastně žijeme z toho, co nám minulé generace zanechaly a jsme za to zodpovědní i za to, co zanecháme budoucím generacím. Kolektivita je úzce spojena s úrovní společnosti i lidí, čímž se nepopírá důležitost individuální identity. Pokusím se vysvětlit, proč je vlastenectví, vědomě pozitivní vztah k celku, zvláště k národu, nezastupitelnou hodnotou pro úroveň, stabilitu a prosperitu společnosti a pro demokratickou orientaci. Už v antickém Řecku filosofové obviňovali z malé soudržnosti společnosti, konfliktů, rozpadu demokracie, přílišný individualismus svobodných občanů, kladení soukromých zájmů nad zájmy společnosti a nad zájem o obecné dobro. To platí do současnosti.
Dovolte mi, abych zmínila konferenci, která se konala koncem září v Národním muzeu s názvem: Krajané a problém identity. Sjela se na ni asi stovka Čechů z většiny evropských zemí, z Kanady a z Austrálie. Podávali zprávy o svých vlasteneckých aktivitách, s důrazem na zachování češtiny, kultury, budování knihoven a českých škol, kterých je v různých podobách ve světě 98. Téměř dojemně vyznělo úsilí přenést znalost českého jazyka a trochu kultury na děti a vnuky. Se třetí generací nastává viditelný odklon od české identity prarodičů. Obecný rys všech příspěvků byl, že k udržení jazyka a kultury je naprosto nutné vědomé úsilí. Byla také shoda, že integrační schopnosti Čechů jsou značné, ale schopnost se sdružovat mnohem menší.
Ze zajímavého obsahu konference, se mi zdá relevantní, že ti emigranti, kteří se neodvrátili od své české identity, pociťují silněji svou českou identitu a hrdost, než Češi žijící doma, a to zároveň při existenci vlastenectví k nové vlasti. Podobně zajímavý byl názor, že liberalismu nahlodává možnost předávání jazyka a kulturního bohatství dalším generacím svým principem, že individuální identita je nejdůležitější a že dítě má právo si vybrat, zda chce či nechce pokračovat v identitě svých rodičů. Pokusy definovat, co to je identita byly obecné, užší i širší, dotýkající se individuální identity i národní. Otázky týkající se politické angažovanosti emigrantů nebyly na konferenci vznášeny. Asi proto, že referující dostali od Ministerstva zahraničí předem šest otázek, kolem kterých měli vybudovat své referáty.
Nyní se vrátím k předpokladu, že kolektivní identita, ztotožnění se jednotlivce s celkem, vědomé i nevědomé, je naprosto nezastupitelné pro smysluplný život a většinou bývá spjato s určitým stupněm vlastenectví. Žijeme v civilizaci, kde nejtrvalejším celkem stále zůstává národ a pojem vlastenectví se obvykle více či méně vztahuje k němu. Tím se nezpochybňuje význam státu, který hrál po staletí nejdůležitější roli. Jednotlivec do Velké francouzské revoluce neznamenal nic. V Evropě se národy vyvíjely do 19. století v podstatě navzdory státům, značně autoritatvním. Ještě koncem 19. století katolická církev, globalistická, považovala národy za pozůstatek pohanství, odklonu od Boha. Jaký názor má dnes, nám neříká, ale ledasco se dá nepřímo vyvodit. Halík dokonce nazval většinu českého národa rakovinou (Parlamentní listy. Žantovský. 30.4.2016).
Když zatím vynecháme vlastenectví Čechů za reformace, pro vlastenectví lidí bylo rozhodující uvolňování politických poměrů, které přicházelo s osvícenstvím, s tlaky zdola a revolucemi, s myšlenou rovnosti, spravedlnosti a demokratizace. Někteří filosofové, jako J. G. Herder, věnovali tomuto vývoji sympatizující pozornost z hlediska humanismu a ve spojení se slovanskými národy. Idea humanismu, požadující svobodu pro lidi jako prostředek k jejich vzdělání, pozitivnímu rozvoji, včetně sociálního, byla nutně svázána s existencí národa, zvláště mateřského jazyka. Stále platí, že národ je nejširší entita, se kterou jsou lidé schopni se smysluplně ztotožnit, a to i emocionálně, ať vědomě nebo nevědomě. V ideálním případě entita národa je totožná s entitou státu. Zůstane dlouho podstatné, že evropské národy se od sebe liší v mnohých aspektech: území, historie, jazyk, tradice, kultura, podmínky existence, úroveň, zkušenosti, potřeby, což se odráží v jejich vlastenectví. Ani při vytváření větších celků se tyto rozdíly nemohou ignorovat bez nebezpečí vážných konfliktů. T. G. Masaryk byl snad první, kdo se této otázce věnoval, zvláště v Nové Evropě. Jeho požadavek respektu vůči národům, a to i malým, je stále nedoceňován.
Je zřejmé, že národní identita má především duchovní základy, cenné jak pro celek tak pro jednotlivce, jeho úroveň – mravní, emocionální, intelektuální, politická dospělost. Lidé, kteří jsou odcizení těmto dimenzím svého národa, což bývají hlavně mocenské vrstvy, kladou soukromé zájmy před společné, pohrdají lidmi a zároveň se jich bojí. Výjimky potvrzují pravidlo. Jejich přístupy záměrně blokují soudržnost společnosti, přispívají ke konfliktům, k neschopnosti veřejnosti se domluvit na společných zájmech a potřebách. Vlastenectví občanů považují za nebezpečí ohrožující jejich moc. Vlastenectví zdaleka není soukromou záležitostí.
Teď trochu konkrétněji. Od začátku 19. století sílil pocit, že sdílená kolektivní identita, zvláště národní, je silou, kterou lze úspěšně uplatňovat k prosazování společných zájmů — svobody lidí, lidských i politických práv, kulturní úrovně, sociální spravedlnosti. Kromě revolucí a povstání do začátku 19. století neměla většina lidí možnost uplatňovat svůj vztah k vlastní zemi, společnosti, národu. Ale v pozadí těchto feudálních poměrů existoval malá vrstva inteligence, která přijímala osvícenské přístupy a přispívala nenápadně, ale vytrvale, k rozvíjení identity českého národa, napřed jazykové, poté historické, sociální, politické. V pozadí byla osvícenská víra, že nižší zanedbané vrstvy mají zrovna tak cenný pozitivní potenciál jako vyšší zámožné a vzdělanější vrstvy a že mají právo ho rozvíjet ku prospěchu svému i společnosti a že nikdo nemá právo jim v tom bránit. Abstraktní vztah k národu začal nabývat konkrétnější formy.
Znalosti, vědomí společných kořenů, jazyka, historie bylo závratným impulsem pro kulturní rozmach národa, pro jeho sebeznalost, integraci, cílevědomé vlastenectví, i zdravější sebevědomí a sebeúctu lidí. Důkladnější sebeznalost šla ruku v ruce s úsilím rozumět světu, ve kterém lidé žili, což otvíralo lidem možnosti ovlivňovat své životy i záležitosti veřejného zájmu ke svému prospěchu. Samozřejmě, že tento rozvoj i vlastenectví byly pronásledované mocenskou vrstvou, kterou tvořili hlavně Němci, katolická církev a šlechta. Tímto procesem procházely i další malé slovanské nesvéprávné národy. Rostlo i jejich přesvědčení, že jako kulturní, historický, geografický celek mají právo na respekt od větších národů a že větší národy nemají právo je ovládat a vykořisťovat. V protikladu k tomuto vývoji národů, zvláště menších, začal od konce 18. století působit liberalismus, ekonomický i politický, nacionalismus a expansivnost velkých národů (Němců) a později marxismus. Lid se začal bránit kulturou. Pocit národní sounáležitosti měl různé projevy – společenské, literární, v úsilí o národní kulturní instituce, včetně škol, v postojích jednotlivců. Veřejné projevy vlastenectví, vyžadovaly dlouho značnou odvahu. Dnes je 19. století účelově nazýváno stoletím nacionalismu v pejorativním smyslu. Ve skutečnosti šlo o kulturní a politickou demokratizaci společností, o vědomý činorodý vztah jednotlivce a společnosti, národa.
Důležitou úlohu hrálo poznání, že mateřským jazykem lze vyjádřit vše zrovna tak dobře, ba často lépe, než latinou, která do 18. století převažovala v intelektuálním životě a na školách, nahrazena poté němčinou. Také návraty k historii prohlubovaly vědomí společné identity, k níž svou prací přispívali osvícení intelektuálové, od Bolzana, Jungmanna, Palackého, Havlíčka až po Masaryka. Účastnili se i vlastenečtí kněží, i když měli velké potíže s církevními autoritami, třebas jen proto, že se v kostele zpívaly české písně. Například kněz a spisovatel J. Š. Baar o tom podává bohaté svědectví.
Vlastenectví se stalo naprosto nečekaným pramenem inspirace pro intelektuální, kulturní, vzdělavatelskou, literární, uměleckou a historiografickou tvorbu, kterou dnes obdivujeme, ctíme, ale nejsme schopni dosáhnout jejích rozměrů a hodnot, neboť není už spjata s duchovní a mravní dimenzí národa. Kultura před první světovou válkou přispívala k hlubšímu poznávání společnosti, života lidí, k hlubší reflexi národa, dovedla rozlišovat, co je mravné, pozitivní a co ne. Procesem k vědomému vlastenectví se také zvyšovala zodpovědnost lidí za sebe, za druhé, za celek, rozvíjela se jejich pozitivní iniciativa. Česká reformace a její osobnosti se také staly významnou inspirační silou. Znalostí historie sílila i zodpovědnost za dědictví minulých generaci a za budoucnost národa. Tento pozitivní rozvoj se neobešel bez pronásledování rakouskými úřady, i historikové orientovaní na zanedbané aspekty české historie měli problémy. Příkladem může být Václav Novotný, jemuž příbuzný roku 1900 psal: „Ovšem strach Tvůj … vězí … vlastně v nynějších poměrech, které jsou horší než za persekuce českého národa … pamatuj, že Hus a Komenský trpěli a byli veleduchové, a my pidimužíci proti nim, bychom trpět nemohli?“ (J. Hoffmannová, Václav Novotný. Prah 2014, s. 390). Novotný, podobně jako stoupající řada intelektuálů, ctil husitství, českou reformaci a její osobnosti jako obránce větší svobody. (J. Hoffmannová, s. 341). Úsilí o povznesení národa přinášelo naději i pozitivní výsledky také nižším vrstvám. Lidé pro jejich obranu, pro důstojnou budoucnost národa, byli ochotni obětovat své soukromí, ba i životy. Rok 1918 přišel jako spása většině lidem i národa. Dnes se dějiny přeinterpretovávají opět v náš neprospěch.
Po dlouhou dobu existovala víra, že entita národa nemůže být zcizena. Jen Masaryk nabádal, že existenci českého národa není možné brát jako samozřejmou a dělal vše pro to, aby se zvyšovala jeho celková úroveň a schopnost ubránit svou důstojnou existenci. Znalost historie, sebeznalost, vzdělání, včetně politického, byly pro tuto úroveň základní. Celá výuka za 1. Československé republiky byla nesena ve vlasteneckém duchu. Narážela jen tam, kde skupiny či strany upřednostňovaly své materiální a úzce nacionalistické zájmy nad celonárodními. Neušlo mu, že silnější národy inklinují k expansi a využívání slabších. Ale věřil s Havlíčkem, že „žádná moc tohoto světa, byť se i s celým peklem spolčila, neudrží národa vzdělaného, ušlechtilého a statečného v poddanosti, v otroctví.“ Také upozorňoval, že „svoboda bez vzdělanosti je nemožná“ (TGM, Karel Havlíček. 1996, s. 150). A důkladné smysluplné vzdělávání bylo možné jen v mateřštině a jen ve svobodě. Vědomí, že má hluboký smysl se přimknout k češství — jazyku, kultuře, historii, práci pro jeho úroveň, se od poloviny 19. století stalo obecným, téměř mravním závazkem, spjatým s iniciativou lidí, spolků, českou politikou. Vlastenectví v podstatě znamenalo orientaci na demokracii.
Stále nebezpečné pro tento demokratizační vývoj byly a jsou války a expanze, často posvěcené církvemi, kterými mocní řeší svou neschopnost konstruktivně vládnout. Podobně nebezpečný zůstává ekonomický liberalismus s důrazem na individualismus, nadřazení soukromého nad společné a expansí. Podobně marxismus s jednostranným důrazem na kolektivismus, materialismus a internacionalismus. Nejzrůdnější byl německý rasový nacionalismus s vírou práva Němců na světovládu, opřenou o argumenty německých intelektuálů. V současnosti nadnárodní neoliberalismus a jeho korporativní nositelé, provádějí znovu rozklad národů a států ve prospěch své moci a zisků. Lidem vnucuje nejasná širší identita, v níž schází důraz na úroveň národa a národní zájmy propagandou ve školách, v médiích, v tisku, v kultuře, ve společenských organizacích, atd. V praxi se vědomě dělá z lidí masa levné pracovní síly, s velmi omezenými sociálními i politickými možnostmi. Důrazem na menšiny se narušuje vztah k celku, vlastenecké cítění, zodpovědnost za sebe i za druhé, za celek, narušuje se lidská důstojnost a iniciativa pro společné dobro. Zároveň mocenská vrstva ztratila kontakt s realitou a upíná se k EU a globalismu jako k výnosné záchraně. Zdá se, že tito lidé s otevřeným srdcem do světa, obvykle končí pohrdáním slabšími, svým národem, přisluhováním mocným a sledující jen své soukromé cíle.
Ještě bych se vrátila k inspiračním kořenům našeho vlastenectví, který existoval mezi Čechy od středověku. Působení Jana Husa, Jeronýma Pražského a husitů mělo dokonce i politickou dimenzi, boj proti nechtěnému císaři Zikmundovi a proti katolické církvi. Česká reformace měla silné aspekty vlastenectví, hlavně v nevídané volbě nekatolíka Jiřího Poděbradského českým králem a v postupném úsilí českých bratří, zvláště Petra Chelčického, budovat možnosti vzdělávání pro všechny děti, což vyvrcholilo v názorech a evropském vlivu Jana Amose Komenského. Jeho vřelý vztah k českému království a k českému lidu se nedá nazvat jinak než vroucí vlastenectví, podobně jako mnohých exulantů.
Pobělohorský vývoj, v němž převládla pomstychtivost a chamtivost Habsburků a katolické církve, zhatil demokratizační perspektivu českého národa na více jak dvě století. Náboženství a příslušnost ke katolické církvi byly násilně vnuceny jako nejdůležitější hodnoty. Nastala násilná výměna české protestantské elity za cizí, která vnímala Čechy jako kacíře a levnou pracovní sílu. Nikdy se národem nezžila. Vlastenectví se přestěhovalo za hranice. Vzpomeňme úsilí Jana Amose Komenského, na spis Pavla Stránského O státě českém, atd., na různou vydanou korespondenci. Tragické zvraty pozitivního vývoje nejsou v historii vzácné, ale důkladná znalost historie dává naději na prevenci či nápravu. Proto to úsilí opět naši historii přeinterpretovávat.
Sdílím s Masarykem, že české národní obrození nevyrůstalo jen z osvícenství (Pekař, Kaizl), ale i ze znalosti českého reformačního období a jeho osobností. (František Šmahel se věnoval problematice ve spise: Idea národa v husitských Čechách. 2000). Jejich spisy znali Josef Jungmann, Josef Dobrovský, František Palacký a další. Čerpali z nich víru v cenný pozitivní potenciál českého národa a sílu ho křísit, aby byl napraven nespravedlivý krutý osud národa. Práci na vzkříšení českého jazyka a historie věnovali své životy, což byla vznešená forma vlastenectví. S láskou je v literatuře vzpomínán i Bernard Bolzano, profesor matematiky a filosofie na UK, který ve 20. letech 19. století nabádal studenty českého původu, aby se více zajímaly o velkou historii svého národa. Samozřejmě za to zaplatil kariérou a zdravím. V tomto ohledu nebyl zdaleka sám. Česká inteligence se však nedala zlomit strachem.
Na intelektuální rovině tuto práci František Palacký dovršil svými Dějinami národu českého v Čechách a v Moravě. To byla důkladná vědecká reflexe dějin českého národa, která národ posilovala i jeho víru a hlavně iniciativu, v možnost nápravy jeho vlastními silami. Výsledky byly světovým unikátem. Prostředků bylo nepatrně a nejpřednější české osobnosti a jejich rodiny věnovaly na národní účely nejen celoživotní úsilí, ale i své majetky, například rodina Palackých, Riegrových, Náprstkových, Josef Hlávka, Oliva, atd. To je snad nejvyšší forma vlastenectví.
Napoleonské války a proniknutí ruských vojsk až do Čech daly možnost Čechům si uvědomit i svou slovanskou identitu, že patří do rodiny národů, která není v Evropě zanedbatelná. I to posilovalo křehké české sebevědomí, hlásící se čile k světu, navzdory zběsilé cenzuře, policejnímu pronásledování, věznění. Němci, zvyklí na privilegia, brali vlasteneckou činnost Čechů jako újmu svého práva Čechům vládnout, udržovat je jako služebný, podřadný národ. V české literatuře je přehojně reflexe na tuto situaci (Frič, Rais, Baar, Jirásek, atd.).
Neúspěšné úsilí Čechů o rovnoprávnost s Němci v českých zemích trvalo od roku 1848 až do úspěšného naplnění r. 1918. V počátku tohoto období jsme měli velikána, o němž Masaryk prohlásil, že nám ho svět může závidět — Karla Havlíčka Borovského. Ve stovkách článků se soustředil na politické vzdělávání českého národa, vysvětloval na desítky pojmů, charakter a záludnosti politických stran, obecné demokratické a liberální principy, humanitní, demokratickou i konservativní politickou filosofii. Toto byla nejstatečnější vlastenecká činnost, která národ připravovala na příležitost pro svou svobodu. Masaryk na ni navázal v 80. a 90. letech. Rakouská vláda vláčela Havlíčka po soudech, které nevyhrávala díky českým advokátům, a nakonec ho poslala do Brixenu, aby se po čtyřech letech vrátil domů zemřít. A zavládl opět strach v podobě Bachova nelítostného absolutismu, nesvobody, věznění, censury. Ten už je možná také rysem české identity. Ale vlastenectví hledá inspiraci v naději, v pozitivních stránkách historie, v činech lidí statečných, v osvětové činnosti, třebas drobné. Ponurá situace v 50. až 70. letech 19. století byla možná příčinou, že se vlastenecké práce s takovým odhodláním chopili ženy, aby vědomě a systematicky přispívaly k úrovni češtiny i žen a tím celého národa. Magdalena Dobromila Rettigová, s podporou manžela vlastence, se jako první chopila kultivační práce nevzdělaných středostavovských českých dívek. Božena Němcová svou průkopnickou literární tvorbou začala zachycovat život a jeho problémy na venkově i ve městech, čímž přispívala k sebeznalosti českého národa, podobně jako sbíráním lidové a pohádkové tvorby. Její vlastenectví bylo cílevědomé a hluboce sociální – neuznávala stavovské dělení společnosti, přispívala k pocitu sounáležitosti všech vrstev. Národ se k ní stále vracel. Její činnost neušla však pozornosti rakouských úřadů, které ji nakonec zničily. Dnes jsou mnohé naše velké osobnosti dokonce karikovány na prknech divadel (Němcová, Masaryk).
Další generace, s podporou osvícených mužů, se soustředila na rozvoj vzdělávacích institucí, zvláště pro dívky, což přineslo výsledky unikátní i v Evropě. Tady mám na mysli Karolinu Světlou, Elišku Krásnohorskou, Terezu Novákovou, a desítky dalších, méně známých. Jejich literární a časopisecká tvorba měla také poznávací a vzdělávací hodnotu, cenou nejen pro dobu, kdy vznikala. Světlá reflektovala i na potlačenou českou protestantskou tradici, jako svobodnější. České školy přes všechny potíže, vzdělávaly ve vlasteneckém duchu. Tato tradice byla vědomě a krutě narušena po německé okupaci, a vlastně už se nikdy dostatečně nevzpamatovala. Světově úspěšná se stala hudba českých skladatelů, to nejlepší vycházelo z českých kořenů. Něco podobného jako je symfonická báseň Má vlast Bedřicha Smetany, nemá žádný národ.
Důkazem hlubokého vlastenectví a tvořivosti českého národa bylo i malířství a divadlo, to mělo dlouhou a zakořeněnou tradici spojenou s rozvíjením českého jazyka od 18. století. Čeští malíři se nikdy do sytosti nenajedli, umírali předčasně, a dnes se prodávají jejich obrazy za miliony a hodně do ciziny. Když roku 1883 shořelo Národní divadlo, nikdo nevěřil, že se v chudém českém národě znovu seberou peníze na jeho obnovu, když první sbírka trvala téměř dvacet let. Za dva roky stálo znovu Národní divadlo v celé kráse. Chudí Češi pořádali úspěšně sbírky na stavbu svých škol, výraz hluboké sounáležitosti s národem, výraz hlubokého vlastenectví.
Demokratizační vzdělávací činnosti se od 80. let ujal T. G. Masaryk. Věřil, že žádné vlastenectví nemůže stát na iluzích, mýtech a nevzdělanosti. Jeho inspirační síla, opřená o znalost historie, vědu, víru v humanismus a demokracii, byla veliká, zvláště na studenty. Rozšířil pohled na historii zdůrazněním reformace a obrození a vytvořil filosofii českých dějin, která má trvalou hodnotu. V protikladu s různými módními trendy učil studenty životnímu realismu, včetně principu přijímat zvenčí jen to, co se hodí českým podmínkám a potřebám. Ale klerikálové a klerikály zfanatizovaná část české veřejnosti mu nezůstaly nic dlužni. Pro český národ ho zachránila jeho americká žena Charlotta, která se stala Češkou, věřila v genia českého národa a vychovávala své děti ve vlasteneckém duchu. Idealismus může zmobilizovat síly k tomu nejlepšímu.
Největším vlasteneckým úspěchem Masaryka bylo jeho exilové úsilí o vytvoření samostatného demokratického Československa. Nemohlo by však vzniknout bez armády dobrovolných legionářů, vlastenců, ochotných umírat v naději na svobodnější existenci českého a slovenského národa. Přes všechny nedostatky, chudobu, a nehezké stránky politiky, první Československá republika byla prosperující, demokratická země, kterou museli nepřátelé demokracie zničit zvenčí. Národ znovu bránil existenci své vlasti během německé okupace 1939-1945 odbojem nejen doma, ale i v zahraničí. Atentát na Heydricha byl unikátním jevem v celé Evropě. Ani udavačství nebylo tak rozšířené jako v jiných okupovaných zemích. Slovenského národního povstání se účastnili i Češi.
V české literární tvorbě je přemíra svědectví láskyplného vztahu spisovatelů, básníků i umělců k české zemi, k lidem této země, k její téměř tragické historii ozářené čas od času velkými činy, trvale prostoupené inklinací k humanismu a demokratismu. Toto láskyplné vlastenectví pokračuje od předhusitské doby po staletí, s tichou účastí většiny lidí, jimž udávali směr velikáni hluboce spjatí s národem. Filosofie humanismu naplnila tu nejlepší českou literaturu, českou hudbu i českou politickou filosofii, včetně sociální. Tento proud byl někdy velmi výrazný, někdy utlumený okolnostmi, někdy na čas násilně potlačený. Ale vždy schopný vzkříšení.
Je zajímavé jak i inteligentní lidé, ale mravně slabší, oportunističtí, se bezmyšlenkovitě chytají různých nových trendů, aniž rozumí jejich podstatě a důsledkům. Tím mám na mysli současnost, kdy nemáme mnoho hodnotné literatury, kdy se přeinterpretovávají naše dějiny ve prospěch konservatismu, Němců, zvláště sudetských, a potlačuje se znalost pozitivních stránek našich dějin. Kultura a divadlo již neusilují o hlubší reflexi společnosti a jejích problémů. Lidé utrácí peníze na dovolené v cizině a neznají svoji krásnou malou zem. Tím neříkám, že by lidé neměli cit pro mnohé cenné stránky naší kultury, ale vlastenectví se musí odrážet vědomě v osobních i politických přístupech i ve schopnosti odmítat to, co není ku prospěchu jeho kulturní, mravní a politické úrovně. Inteligence, politikové, školy, média nedostatečně přispívají k pozitivní integraci národa, k sebeznalosti, k demokratické politice, naopak tlaky na desintegraci slaví své úspěchy. Naše mocenská málo vzdělaná vrstva, politická i intelektuální, opět nezřízeně materialistická, postrádá potřebnou loajalitu k vlastnímu národu, ale naopak projevuje značnou servilnost k zahraničí, kterému nezáleží na kulturní, sociální a mravní úrovni našeho národa. Národ, který nemá vzdělané, vlastenecky orientované politiky, je ohrožený ve své existenci. Jsou nutné stálé návraty ke zdrojům naší sebeúcty, důstojnosti, k humanismu jako zdrojů naší zdravé iniciativy.
Ještě jednou bych zdůraznila, že snižování hodnoty všeho pozitivního, čeho národ dosáhl hlavně vlastními silami, překrucování českých dějin, je cílený záměr co nejvíce podemílat sebedůvěru a sebeúctu národa, aby se stal snadným terčem cizích zájmů. Přitom metody, ideje a výsledky jeho úsilí od 19. století do 60. let 20. století jsou ve světě naprosto unikátní, plné pozitivních hodnot a inspirace a. Návraty k těmto zkušenostem se neobejdou bez odvážné kritiky současné reality, k politiků, inteligence, bez navrácení médií do služby pravdě, národu. Podobně je potřeba posílit vlasteneckou výchovu ve školách s důrazem na pozitivní historii. Když nebudeme ctít pozitivní práci minulých generací a rozvíjet ji, vlastně si nebudeme vážit sami sebe, a tím si nás nebude vážit nikdo. Poučení z minulosti je základním krokem k nápravě. Jsme jeden z nejstarších národů v Evropě, přispívali jsme k úrovni své i Evropy. Říše, velké státy se rozpadají, ale národy, pokud nejsou zničeny zvenčí, zůstávají. Vlastenectví je ve své podstatě zodpovědnost za sebe, za druhé, za celek, které má v pozadí humanitní a demokratickou politickou filosofii, ne materialistickou. Věřím v Palackého geniální postřeh, že kdykoli jsme vítězili, bylo to silou ducha, ne materialismem .
Nemohla jsem odolat citovat z bohaté poesie výňatky napříč časem od 18. do 20. století, dotýkající vlasteneckého citu.
Jan Jakub Ryba (1765-1815)
(konec 18. století (autority ho dohnaly k sebevraždě):
Bohu vlasti lidu sloužit,
Po obecném dobru toužit,
S Múzami se celovat,
čísti, housti, rýmovat,
vzdělávat se bez ustání
jest mé denní zaměstnání.
Jan Neruda: Romance o Karlu IV. (Výňatek)
„Však jaká země – taký lid!
Vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
Zda všimnou si jich Češi paličatí –
Buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
Se všechno jinak zvrtne zas –
Mám já to bídu s vámi“
„Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se –
Však kvete po svém, v osobité kráse –“
Teď přerušil svůj náhle klid
Hned rozveselen Velhartice –
„ach přibliž k tomu lidu hled
A přitiskneš svůj k němu ret
A neodtrhneš více!“
J. Seifert: Hora Říp (Výňatek)
Viděl jsem hory plné ledu,
Však zpívat o nich nedovedu.
Když ale vidím na obzoru
Uprostřed kraje nízkou horu,
Na nebi mráček běloskvoucí
– přestane srdce chvíli tlouci.
Oblaka letí v klasech zralých
A koně dupou po maštalích.
A jako krůpěj na prstenu
Třpytí se drobná kvítka rmenu.
Tu nemohu se vynadívat
A všechno ve mně začne zpívat,
Zpívat a plakat. Maminko má,
Jak je to hezké u nás doma!
