kvk
3.11.2016 inStory
To nešťastné svědomí snad Hermana uhlodá!
Ministr kultury Daniel Herman rozpoutal asi největší mediální přestřelku posledních několika dnů. Nemůže za to. Nemohl si pomoci. Za všechno může jeho svědomí.
Svědomí, to je takový hlodavec, říkával kdysi pan Jiří Suchý. A v ministrovi Hermanovi opravdu hlodá. Již celá léta.
Prvně zahlodalo, když se kdysi rozhodoval o své budoucnosti. Jak se sám vyjádřil, vyrůstal v době radostného budování socialismu a nějak neměl svědomí se na něm podílet. … A tak se rozhodl pro službu Bohu. Připadalo mu to jako dobrá alternativa a výzva. Nastupuje tedy v roce 1984 jako jednadvacetiletý na teologickou fakultu v Litoměřicích a po absolvování je vysvěcen na katolického kněze. Co čert nechtěl, psal se rok 1989. Bolševik skončil, nastupuje svoboda.
Mladý kněz Herman to nějakou dobu vydrží, ale kolem je najednou tolik světských příležitostí. A tak se svědomí se pohnulo podruhé. Proč sloužit v tak radostně světské době nějakému vousatému tam nahoře, kterého vlastně ani nikdo nikdy neviděl. A tak Hermanovo svědomí usoudí, že už dost bylo bohoslužeb a ať táhne celá církev k čertu. A požádá Vatikán o tzv. laicizaci, tedy o propuštění ze stavu duchovenstva. A hurá do civilního života.
V roce 2010 se stává ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Po třech letech, v roce 2013, byl Radou ÚSTR odvolán. Těsně před svým odvoláním se v něm zřejmě opět pohnulo svědomí a vyplácí vysoké odměny, tak trochu netradičně na rok dopředu.
Ale to už bývalý katolický kněz míří do poslanecké sněmovny, stává se poslancem a v lednu 2014 ministrem kultury Sobotkovy vlády.
A opět se ozývá svědomí. A tak ve snaze napravit zločiny minulosti, nyní už jako oficiální představitel vlády ČR, míří na sudetoněmecký sraz do Norimberku, kde se proslaví úvodním oslovením “milí krajané”. Bernd Posselt, dlouholetý spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení a nynější mluvčí musel uronit slzu. Hermanovo svědomí bylo na chvíli ukojeno.
Ale jenom na chvíli. Do Prahy přijíždí dalajláma a svědomí už Hermana zase hryže. Jemu přece nebude nějaká vláda, které je ovšem členem, a vlastně vůbec nikdo přikazovat, s kým se má stýkat. „To by mi svědomí nedovolilo,” prohlašuje v České televizi.
Vtip je v tom, že mu nikdo nic nezakazoval. Může se scházet, s kým chce. Byl jenom vládou, tedy svým zaměstnavatelem požádán, aby ze setkání neudělal oficiální vládní záležitost. Ale zase to nešťastné svědomí. A tak, v souladu se svým svědomím, ale ve své podstatě vlastně „na truc“, přijímá dalajlámu na oficiální půdě ministerstva.
Co následovalo, si všichni dobře pamatujeme. Ovšem Herman se opět zaštiťuje svým svědomí a čestně prohlašuje, že nikdy nic neslíbil, čestně prohlašuje, co mu řekl, nebo neřekl prezident, čestně prohlašuje to i ono.
Co na to říci? Nejlépe to asi vystihl Václav Klaus ml. Když prohlásil:
„Ministru Hermanovi nevěřím ani pozdrav. Leda ten jeho sudetoněmecký!
