Zdeněk Jemelík
13. 11. 2016 na mém JemelíkZdeněk
Dne 11.listopadu 2016 skončilo u Okresního soudu ve Znojmě zatím nepravomocným zprošťujícím rozsudkem senátu předsedy Jaromíra Kapinuse hlavní líčení ve věci Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, o které obvykle píši jako o „znojemském justičním skandálu“. Otevřela se tím cesta k nápravě křivdy, kterou jim stejný senát způsobil v r.2005 odsouzením za přepadení poštovních doručovatelek, kterého se nedopustili. Důkazem proti nim byla křivá výpověď Tomáše Čepury, vynucená policií.
Je sporné, do jaké míry zprošťující rozsudek a jednání na něj navazující zhojí škody, které jim rozsudek z r.2005 způsobil. Odsouzení bylo hlubokým zásahem do jejich životů. Na zážitky z vyšetřování, vazby, výkonu trestu určitě nikdy nezapomenou. Životní dráhu Jaroslava Schindlera poznamenala nutnost splácet škodu: kvůli ní musel opustit středoškolské studium, najít si práci v Rakousku, vydělávat peníze. Sen o dokončení střední školy a navazujícím vysokoškolském studiu se rozplynul. Doba, po kterou se prodíral ke spravedlnosti, byla neúnosně dlouhá.
Zatímco Tomáš Čepura se s odsouzením smířil, Jaroslav Schindler se nevzdal. Neúspěšně využil všechny dostupné řádné i mimořádné opravné prostředky. V r.2007 se poprvé pokusil u senátu předsedy Jaromíra Kapinuse o obnovu procesu na základě kritiky vad postupu snímání a vyhodnocení pachové stopy. Neuspěl. V r. 2012 se „na stejné adrese“ pokusil o povolení obnovy znova, neboť se dověděl, že za „jeho“ a Čepurův skutek byl v r.2011 u téhož soudu pravomocně odsouzen jakýsi Antonín Škrdla se společníky, který se sám přihlásil policii. Ač to je neuvěřitelným popřením logiky, soud neuznal, že není možné, aby útok, spáchaný jedním pachatelem, provedly dvě osoby, a obnovu opět nepovolil. Jeho rozhodnutí schválil senát Krajského soudu v Brně, jehož předseda Aleš Flídr vymyslel konspirační teorii o spiknutí mezi Jaroslavem Schindlerem a Antonínem Škrdlou: podle ní Antonín Škrdla možná šel do vězení s vidinou podílu na odškodném, který mu slíbil Jaroslav Schindler. Co soudci Aleši Flídrovi scházelo na logice myšlení, nahradil bujnou fantazií. Není bez zajímavosti, že stejnou domněnku o něco později vyslovil v novinovém článku bývalý šéf znojemské kriminálky Jan Mráka, tehdy již důchodce.
Bodem zvratu směrem k nápravě byl podnět k podání stížnosti ministra pro porušení zákona, který v dubnu r.2013 podal spolek Šalamoun. Jaroslav Schindler se k němu dodatečně připojil. Podnětům vyhověla tehdejší ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Na základě její stížnosti Nejvyšší soud ČR v listopadu r.2013 konstatoval porušení zákona v neprospěch odsouzených, zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, znojemskému soudu přikázal projednat žádost o povolení obnovy znova a vystříhat se při tom vad, vytčených Nejvyšším soudem ČR.
Soudce Jaromír Kapinus necítil mravní povinnost napravit křivdu co nejrychleji. Se zahájením nového řízení o povolení obnovy procesu dlouho otálel, což potvrdila při prošetření jeho postupu předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová. Výsledky jejího šetření ovšem popírala předsedkyně okresního soudu Lenka Krčálová, manželka jednoho z přísedících Kapinusova senátu. Vývoj řízení ovlivnil mnohonásobně trestaný recidivista Karel Peer, tehdy souzený senátem Jaromíra Kapinuse. V kritické době jako na zavolanou poslal panu soudci dva dopisy, v nichž v podstatě rozvíjel Flídrovy a Mrákovy fantasmagorické teorie. Leckdo ze zúčastněných justičních činitelů je ochoten přiznat soudci Kapinusovi právo zdržovat zahájení řízení o povolení obnovy s přihlédnutím k obsahu Peerových dopisů: jako by soudce měl právo nepodřídit se rozsudku Nejvyššího soudu ČR kvůli blábolům zločince.
Svévolné počáteční průtahy zplodily další zdržení řízení, když Jaroslav Schindler, nespokojený s liknavostí soudce Jaromíra Kapinuse, začal podnikat kroky k odebrání věci jeho senátu a později i zdejšímu soudu. Ničeho než ztráty času nedosáhl, protože příslušné složky justice i státního zastupitelství usoudily, že soudce, jenž dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR porušil zákon v neprospěch Jaroslava Schindlera, je nejlepší zárukou, že vynucené nové řízení o povolení obnovy procesu proběhne v pořádku. Tak se stalo, že rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 19.listopadu r.2013 se senát Jaromíra Kapinuse podrobil až 19.února 2015 a k vydání usnesení o povolení obnovy procesu se propracoval až 14. července 2015.
V této fázi se znova uplatnil vliv recidivisty Karla Peera. Okresní státní zastupitelství ve Znojmě uznalo jeho dopisy za nový důkaz, soudu dříve neznámý, způsobilý změnit původní rozsudek a navrhlo Okresnímu soudu ve Znojmě provést obnovu také procesu s Antonínem Škrdlou & spol. Probíhala pak souběžně dvě řízení o povolení obnovy, jedno před senátem Jaromíra Kapinuse, druhé před senátem Pavla Rujbra, v nichž stejní lidé vystupovali před dvěma senáty, hlavní protagonisté jednou jako obžalovaní, podruhé jako svědci. Také Karel Peer a další dva vězni, na jejichž svědectví se odvolal, putovali s eskortou dvakrát z Příbrami do vzdáleného Znojma. Soud povolil v té době odposlech telefonických rozhovorů všech obžalovaných, aby prověřil domněnku o jejich propojení. Výhodou tohoto komplikovaného řízení byla mimořádná důkladnost prověření důkazů a vyvrácení domněnky, že snad Antonín Škrdla šel do vězení na návod Jaroslava Schindlera: mezi obžalovanými z obou procesů nebylo žádné spojení, nedošlo mezi nimi k žádným dohodám.
Karel Peer nakonec před soudem přiznal, že vlastně vůbec nic nevěděl a jméno Jaroslava Schindlera vyčetl z novin. Jeden ze spoluvězňů se dokonce vysmál soudci Jaromíru Kapinusovi, že mohl takovému člověku uvěřit.
Soud tedy povolil obnovu procesu Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera, zatímco rozsudek nad Antonínem Škrdlou a spol. zůstal v platnosti. V nepovolení obnovy procesu Antonína Škrdly & spol.se ale skrývá čertovo kopýtko. V původním rozsudku senátu Pavla Rujbra se uvádí, že pánové Tomáš Čepura a Jaroslav Schindler se nějakým blíže neurčeným způsobem podíleli na trestné činnosti Antonína Škrdly & spol. Žádné dokazování na podporu tohoto neurčitého tvrzení neproběhlo a chybí výrok o trestu. Označení pánů Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera za Škrdlovy spolupachatele je tak čirým projevem soudcovské svévole. Postižení nabyli v řízení neurčitého, běžně neznámého postavení: nejsou odsouzení, takže nemají možnost dosáhnout výmazu nařčení cestou běžných opravných prostředků. Nejsou ani svědky, protože před soudem v této úloze nevystoupili.
Výrok v rozsudku soudce Rujbra zůstává skvrnou na jejich občanské cti nadále, i když je podle jeho prohlášení v soudní síni při odůvodnění usnesení o nepovolení obnovy procesu nepravdivý. Co je ale občanská čest sprostých obviněných pro bohy v talárech ? V každém případě v obnoveném procesu mohla být tato „vada krásy“ rozsudku odstraněna.
Proti povolení obnovy ve věci Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera se rázně postavila žalobkyně, exprokurátorka Jarmila Goldová, která prochází celým procesem od jeho začátku v r.2004, kdy jako dozorová státní zástupkyně dohlížela na přípravné řízení, pak podala obžalobu a zastupovala žalobu ve všech dalších jednáních. V závěrečné řeči se pokusila smést argumenty pro povolení obnovy ze stolu, a když neuspěla, podala stížnost Krajskému soudu v Brně. Krajské státní zastupitelství ale vzalo její stížnost jako nedůvodnou zpět. Přesto obžalované poškodila aspoň vyvoláním průtahů, protože procesní zahlazení jejího výstřelku trvalo tři měsíce.
V hlavním líčení se pak v podstatě znova opakovalo dokazování z obou řízení o povolení obnovy. Výsledná důkazní situace je jasná, nezpochybnitelná. V pátek 11.listopadu 2016 proto soud po výslechu poslední dříve nevyslechnuté svědkyně mohl ukončit dokazování a přikročit k závěrečným řečem.
Závěrečná řeč žalobkyně Jarmily Goldové byla rozpačitá. Vůbec nepřipomínala její filipiku proti povolení obnovy procesu. Nicméně dala najevo, že s myšlenkou na správnost rozsudku z r.2005 se nedokáže rozloučit. Odvolala se na závěrečnou řeč z řízení o povolení obnovy. Namítla, že dosud nikdo nevysvětlil, kde se na věcech doručovatelek vzaly pachové stopy obžalovaných a sdělila soudu, že četla v novinách, že ostravský soud odsoudil obžalované s použitím pachové stopy jako důkazu. Požádala soud, aby přihlédl k její argumentaci, aniž by vyslovila jasný návrh na rozhodnutí.
Obhájkyně Tomáše Čepury velmi podrobně vylíčila způsob, jakým policisté přiměli jejího mandanta, aby se doznal k nespáchanému činu a navíc vtáhl do věci nevinného Jaroslava Schindlera. Obhájce Jaroslava Schindlera provedl detailní srovnání výpovědí Antonina Škrdly a Tomáše Čepury, z něhož vyplývá, že Tomáš Čepura ve skutečnosti pouze předstíral znalost okolností, za nichž proběhla přepadení. Dále rozebral dokumentaci k pachové stopě, vytkl četná porušení vnitřního pokynu policejního prezidenta o postupu práce s pachovou stopou a dospěl k závěru, že policie ve skutečnosti dokazování pachovou stopou neprovedla. Oba obhájci samozřejmě navrhli zproštění.
Soud po krátké přestávce vyhlásil rozsudek, jímž oba obžalované zprostil obžaloby státní zástupkyně z r. 2004 a poškozené doručovatelky odkázal s jejich nároky do civilního řízení. V odůvodnění rozsudku předseda senátu podal přehled průběhu řízení a vysvětlil, jak dospěl k závěru, že se obžalovaní žalovaných skutků skutečně nedopustili. Všiml jsem si, že nepovolení obnovy procesu v r.2012 přešel bez vysvětlení, proč tehdy rozhodl jinak než nyní. Další drobnou zajímavostí je věta, která by mohla být odpovědí na lpění žalobkyně na použití pachové stopy jako usvědčujícího důkazu. Uvedl, že „všem, co jsme zde, je jasné, že samotné pachové stopy podle rozhodnutí Ústavního soudu nemohou být usvědčujícím důkazem…“
Obžalovaní a jejich obhájci se vzdali práva na odvolání, žalobkyně se vyjádří až po obdržení písemného vyhotovení rozsudku : nemůže-li škodit jinak, aspoň nechá zproštěné obviněné o několik dní déle v nejistotě.
Vydáním zprošťujícího rozsudku soud křivdu nenapravil, pouze vytvořil podmínky, aby se nespravedlivě odsouzení mohli domáhat kompenzace, pokud se vůbec některé škody zahladit dají. Např. Jaroslav Schindler musel věnovat 11 let života jak splácení škody, kterou nezpůsobil, tak usilování o zvrácení rozsudku. Ztracený čas a zmařené životní příležitosti mu již nikdo nevrátí.
Kompenzací by jistě byla i spravedlnost pro ty, kteří se křivdy na obviněných dopustili, tedy vyhodnocení jejich odpovědnosti a případné potrestání. Dopady rozsudku z r.2005 do života Tomáše Čepury a Jaroslava Schindlera jsou tak dalekosáhlé a pochybení justice tak zjevná a bezohledná, že by bylo nemravné v tomto případě uplatnit zásadu, že napravením vadného soudního rozhodnutí v dalším řízení je věc vyřízena a soudce či státní zástupce již nemůže být volán k odpovědnosti. Připouštím, že soud v r.2005 jednal na podkladě zmanipulovaných důkazů, takže mu nespravedlivý rozsudek nelze klást za vinu. Jednoznačná je ale odpovědnost policistů a státní zástupkyně, která způsobem výkonu dozoru jejich nepravosti umožnila. Neomluvitelné je rozhodnutí soudu z r.2012 o nepovolení obnovy procesu. „Odměnu“zasluhují všechna jednání soudu i státní zástupkyně, která vedla k průtahům v reakci na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 19.listopadu 2013.
Nicméně ti, jichž se tato úvaha týká, mohou být celkem klidní. Z policistů, kteří přiměli Tomáše Čepuru ke křivé výpovědi, pracuje u PČR již jen jeden, paradoxně jako šéf místní kriminálky. Kázeňské provinění je již dávno promlčené a patrně ani stíhání pro tr.č. zneužití pravomoci úřední osoby již nebude možné z důvodu promlčení.
Pokud hodnotíme chování státní zástupkyně a soudců jako možné kárné provinění, „podezřelí“ jsou „za vodou“, i když rozhodnutí soudce Jaromíra Kapinuse nepovolit obnovu řízení v r.2012 po odsouzení Antonína Škrdly & spol. snad ani omluvit nelze. Všechny jejich skutky jsou za hranicí tří let objektivní procesní lhůty pro podání kárné žaloby, takže před kárný soud se již nemohou dostat. Všechny včasně podané návrhy na zahájení kárného řízení mezitím příslušní kární žalobci odložili, pokud se jimi vůbec zabývali. Možnost dostali všichni, jimž zákon propůjčil příslušnou pravomoc, žádný ji nevyužil.
Taková je tedy tvář znojemského pojetí (ne)spravedlnosti, zrůdnosti, zaštiťované kárnými žalobci všech stupňů. Sebeobranné mechanismy kast soudců a státních zástupců fungovaly bezchybně.
Zvláštní pozornost zasluhuje úloha Karla Peera a jeho odpovědnost za komplikace v řízení na povolení obnovy procesu. Jeho dopisy údajně ovlivnily úvahy soudce Jaromíra Kapinuse, takže nepřímo vyvolaly počáteční průtahy v řízení o povolení obnovy. S jejich obsahem se seznámili novináři. Jeho šíření se dotklo pověsti Jaroslava Schindlera, nařčeného ze zorganizování komplotu v součinnosti s Antonínem Škrdlou. Zejména kvůli těmto dopisům se zkomplikovalo a výrazně prodražilo řízení o povolení obnovy procesu. Nemalou škodu tak přímo utrpěl také stát. Bez nich by nedošlo k vyvolání řízení o povolení obnovy procesu Antonína Škrdly & spol. a nebyla by nutná nákladná opakovaná eskorta tří vězňů z Příbrami do Znojma. Jaroslav Schindler se cítí jednáním Karla Peera natolik poškozen, že na něj podal trestní oznámení, nejdříve pro podezření na přečin pomluvy, které později rozšířil na podezření z trestného činu poškozování cizích práv. Místní orgány vzaly ale zločince Karla Peera pod ochranu. Domněnku, že se dopustil pomluvy, popírají a o poškozování cizích práv nechtějí nic slyšet.
Je pozoruhodné, že Karel Peer se projevil v téže době jako vyděrač, když požadoval po jedné místní redakci vysokou peněžní částku pod hrozbou uveřejnění citlivých údajů o intimním životě zesnulého šéfredaktora. Policie jeho hanebný čin vyhodnotila jako pouhý přestupek proti občanskému soužití a jeho vyřízení postoupila městskému úřadu. To vše se stalo pod ochranou státních zastupitelství všech stupňů.
I toto je součástí tváře znojemského pojetí (ne)spravedlnosti, zaštiťované kárnými žalobci všech stupňů.
Z celého příběhu lze vyvodit několik obecných poučení:
1.legendy o používání policií nezákonných postupů k vynucení doznání mohou být v jednotlivých případech pravdivé; neměly by proto být apriorně odmítány dohledovými orgány jako nesmysl, ale naopak jejich prověření by se měla vždy věnovat nejvyšší pozornost
2. „práskači“, který posloužil policii, státnímu zastupitelství nebo soudu v pokusu o zastření jejich darebáctví, se může v jednotlivých případech dostat z jejich strany ochrany jako odměny za snahu pomoci jim v choulostivé situaci.
3. kární žalobci často dávají přednost zastření kárného provinění soudce nebo státního zástupce před zaslouženým kárným postihem bez ohledu na zhoubný účinek špatného příkladu pro celou komunitu soudců a státních zástupců. Že je to špatně, věděli již staří Římané, o čemž svědčí citát z výroků Marca Tullia Cicerona: „Ke zlu nejvíc svádí naděje na beztrestnost“. Občané se tak v poměru k těmto privilegovaným kastám dostávají do postavení bezprávné sebranky, to vše ve jménu nesprávného výkladu pojmu „nezávislost“, jímž soudci a státní zástupci pro sebe nárokují nezávislost na právu a dobrých mravech.
Quod erat demonstrandum.
jemelikzdenek@gmail.com
