Luděk Prokop
18. 11. 2016
Něco jiného je vyzývat dav k cinkání svazkem klíčů, které má u sebe téměř každý a něco jiného je výzva k završení týdne neklidu, zvoněním budíků – k jakémusi podivně zvláštnímu probuzení společnosti, aniž by bylo řečeno k čemu konkrétně, za jakým účelem má být společnost probouzena. Tím více působí ona „budíková výzva“ debilněji.
Něco jiného je chytit atmosféru doby za pačesy, atmosféru umocněnou mrtvým studentem Šmídem, představeným v zastoupení – živým agentem Stb Zifčákem a vyzvat ke srocení vybuzeného, „probuzeného“ lidu při mediální podpoře – nenadále a jako na povel na ruby obrácených médií, vyzvat srocený lid k cinkání klíči. Lidé s rozzářenýma očima, nadšení náhlým obratem, po období, kdy poslušně chodili do jiných průvodů opačného zaměření, po letech v nichž poslušně, (ne ze zbabělosti ale kvůli svým dětem), v manifestačních volbách v 99,96 procentech, odevzdávali volební lístky – s hlasy kandidátům jednotné NF. Náhle, unešení pocitem vlastního hrdinství, statečně uposlechli, vytáhli klíče z kapes a zvonili a zvonili. Pravda, tehdy věděli proč. Odzváněli konec období vlády jediné partaje. Konec volbám s jedinou společnou kandidátkou, konec ponížení, s nímž tak dlouho do těch oslavných průvodů a k volbám poslušně chodili. A sice hrdinsky s neochvějnou jistotou, že plně ozbrojené, vycvičené a organizované útvary vládní moci, se zaleknou jejich cinkajících klíčů a nerozeženou je, ani s hravostí koček vypuštěných do shromáždění myší, ani nijak jinak. (Například nízkým přeletem letky tryskáčů nad Letenskou plání).
Zvítězila jistota dříve poslušného lidu, že uposlechnou-li nové pány, pak stará dosavadní vláda lidu, nevyšle vycvičené a organizované útvary, uposlechne naléhavosti cinkání svazků klíčů a pokojně předá moc a vládu do rukou nových vládců. Že v hrůze před dalším cinkáním klíčů, nařídí svým nohsledům takřka jednohlasně zvoleným do sněmovny, aby za hlavu státu, na krátké období do prvních svobodných voleb, zvolili Václava Havla, do té doby nepřítele režimu a státu. Budoucí ikonu svobody a demokracie. I stalo se a pohůnci ve sněmovně jej zvolili, jak již tehdy stále ještě bylo zvykem – jednomyslně. Václav složil přísahu věrnosti socialistické republice Československé a cesta budoucí, pro věrolomnost a pro pokrytectví lží, byla pod falešným heslem, jak pravda vítězí nad lží a láska nad nenávistí, otevřena a nastolena. Zvonění klíčů bylo tedy úspěšné, přestože většina zvonících neměla ani šajn o tom, co všechno je před nimi. Vždyť jim přeci nově nastupující vládci kázali, budou vás strašit nezaměstnaností – lžou vám. A podobně nám ti strašáci lhali v mnoha jiných věcech, které se naplnili v ještě ošklivější podobě, než v té strašící.
A tak se dostávám k té stupidní budíkové výzvě, která tak nějak, k trapné ostudě vyzývajících, zastydlých v době před 27 lety, zůstala beznadějně nevyslyšena. Ono je něco zcela jiného, vytáhnout z kapes svazky klíčů, než tahat sebou na nějaké shromáždění budíky, byť by to bylo na sebevíce plamennou výzvu. Konec konců je jiná, nová doba a lidé již mají jiné, nové zkušenosti s touto dobou. Dlužno dodat, lidé již nežijí v oné zavržené totalitě, aby na jakousi debilní výzvu poslušně tahali sebou budíky a zvonili kvůli nějakému probouzení, nevědouc o probuzení nic, ani koho a proti komu. Je holt jiná doba, kdy zvonění klíčů nebo budíků, nemůže postačit ani na svržení vlády (žel), ani prezidenta (bohudík), poněvadž byl zvolen demokraticky, většinou voličů. Ba co více, v dané situaci zvoněním klíčů či budíků, by nebylo možné ani donutit sněmovnu, aby jednomyslně zvolila za prezidenta, ba ani ten lid, aby zvolil kohokoli, koho si organizátoři budíkového zvonění přejí, za prezidenta ochotného složit jakoukoli přísahu.
O to více vyznívá budíková výzva – výzva pro nic a za nic – trapněji.
