Petr Hájek
16. 10. 2016 ProtiPropud
Petr Hájek na rozdíl od komentátorů mainstreamu tvrdí, že volby dopadly skvěle, protože v nich lid skutečně promluvil – jen mu to bude asi houby platné
Volební fraška, která balancuje na hraně tragédie. Lze nějak jinak charakterizovat právě skončené volby do krajů – a zvláště pak do Senátu? Po dva týdny (a mnohé týdny před nimi) pronásledovaly politiky a média. Byly hlavním tématem úvah, spekulací a odhadů – a již týden (po těch krajských) téměř shakespearovským přehledem zrad, překvapení, nadějí a zklamání.
Ale téměř výlučně jen pro tyhle dvě parazitické skupiny, které představují zhruba setinu veřejnosti: Politiky a média. Společné mají to, že ovládají devadesát devět celých, devět desetin procenta lidí v naší zemi. Takže žádné nářky: Byly to velezajímavé volby, které o naší realitě hodně vypověděly. Veřejnost se vyslovila zcela jasně. Co chtít od tak drahého podniku více?
Lid odešel na ubikace
Pokud přijde k rozhodujícímu kolu voleb do Senátu vůbec nejméně lidí v jeho nedlouhé historii (15,6 %), neříká to vůbec nic špatného o občanech s voličským právem. Ale téměř všechno o (formálně) nejvyšší instituci našeho slavného „demokratického zřízení“. Vzkaz zní jasně: „Neotravujte nás s tím!“
Stát se u nás senátorem vyžaduje jediné: Mít buď dosti rozsáhlou rodinu a řadu loajálních známých, kteří přitáhnou ještě pár dalších známých. Nebo dostatečnou síť místních stranických buněk, které fungují jako tato rodina. To úplně stačí.
Právě proto jsou lidovci (respektive kandidáti pod touto značkou) „vítězem“ – a vytvoří v Senátu druhý nejsilnější klub. Strana, která se i podle (pro ni) cinknutých průzkumů dlouhodobě pohybuje na hranici vypadnutí z poslanecké sněmovny, při takové volební účasti může vyhrát. A strana (hnutí), která je pravděpodobným vítězem příštích sněmovních voleb – prohraje.
Nic komičtějšího o našich zákonodárných sborech – a všeho, co z nich vychází – už ani není třeba dodávat. Vše nad to je zbytečné, mystifikační a zlovolné: Žádná demokracie u nás není. Možná už ani mediokracie. Obojí totiž potřebuje lid. Jenže lid – odešel na ubikace (protože je navzdory všemu ještě při smyslech).
Mafie je rodina
Ví totiž – vědomě či instinktivně – že politická moc je uchvácena totalitní mafií. Tuší, že účastí ve volbách ji jenom legitimuje. Neúčastí ji naopak delegitimuje – jak se právě stalo. Možná, že si to takhle vznešeně neřekne – ale právě takto vznešeně koná.
Navzdory všem mediálním žvástům v České televizi a spol. nepochybuje, že politici již dlouho nereprezentují jeho zájmy, ale právě jen zájmy této mafie – od roku 2004 navíc napojené na mafii mezinárodní, se sídlem v Bruselu. Je to pěkná rodinka, která se nikdy nenechá na holičkách. O občana již dávno nejde ani v nejmenším.
V praxi to znamená, že „tradiční politici“ sice něco slibují, ale v rozhodujících věcech udělají přesně to, co si žádá mafie, nikoli lid: Sobotkovi socialisté slibují svému potenciálnímu elektorátu dárky (a bohatě je také z veřejných peněz rozhazují). Předseda vlády však současně funguje jako proimigrantská spojka Angely Merkelové nejen u nás, ale i v celém seskupení Visegrádské čtyřky, která se bruselskému diktátu „povinných kvót“ postavila na zadní. A volič řekl: „Já o tom vím, sbohem soudruhu Sobotko“.
A proč totéž neřekl také lidovcům, kteří v té vlastizrádné politice se Sobotkovci družně kooperují (ani Merkelová by si nedovolila v ČT říkat to, co lidovecký „europoslanec“ Svoboda)? Protože mají lépe zorganizovanou „rodinu“ (viz výše). Zatímco ta socialistická je rozštěpená, takže mnozí už nejdou volit ani ty „své“ – neboť by to znamenalo legitimizovat současného šéfa strany.
Pro lidovce je úspěch (a tedy peníze od státu) otázkou života a smrti. Pro zhýčkané bohaté socialisty (se stamiliónovým nezaplaceným dluhem, který klidně ignorují) jen „drobnou nehodou“. Významný člen rodiny-mafie (evropská Socialistická internacionála) je nikdy zcela padnout nenechá.
Moc znamená málo, málo znamená moc
Je to půvabně vidět na dvojím metru: Patnáct procent voličů v Čechách a na Moravě pošle do zákonodárného sboru dvacet sedm senátorů – a všechno je v pořádku, platí to. V praxi tedy zhruba sedm procent lidí rozhodne o tom, kdo bude tvořit zákony v naší zemi – a je to OK.
Když přijde v referendu méně něž padesát procent oprávněných voličů – je neplatné. Od nejmenší obce po stát. Maďaři nedávno hlasovali v referendu o nepřípustnosti bruselského diktátu „povinně přijímaných migrantů“ na jejich území. Dostavilo se zhruba pětačtyřicet procent oprávněných voličů – a Brusel jásal, že je neplatné. Že prý voliči dali jasně najevo…
Když k volbám do Evropského parlamentu – skrze tuto obludnou instituci se legalizuje většina zrůdností v EU – přijde v průměru pětadvacet procent lidí, nikomu to „neplatné“ nepřijde. Nebo naopak: při lidovém hlasování o odchodu Británie z EU (dostavilo se kolem sedmdesáti procent) se o milión lidí vysloví pro úprk z okovů více, než těch co chtěli setrvat – a okamžitě jsme slyšeli, že to není nutno respektovat, nebo že by se mělo referendum opakovat.
Všichni tupci proti Babišovi
Andrej Babiš navrhuje zrušit Senát. To sice navrhovat může, ale kapři si rybník nevypustí. Stejně tak navrhuje změnit volební zákon, aby bylo jasné, kdo vyhrál – a ten by pak nesl plnou odpovědnost. I v tomto případě má nepochybně pravdu – ale nemá šanci. Ústavní většinu v příštím roce nezíská (i když jednobarevnou vládu možná sestaví) – a zbývající kapři vypouštění rybníka státních peněz, moci a vlivu nedovolí.
Ať je šéf ANO jakkoli nesympatická postava – pokud by alespoň tyto dvě věci myslel vážně, mělo by smysl mu dát „ústavní“ moc – podobně jako ji v Maďarsku měl Viktor Orbán. Řeči o tom, že představuje nebezpečí pro demokracii jsou totiž směšné: Nemůže být v nebezpečí něco, co není.
Kdysi takové nebezpečí skutečně představovali Havlové, Kalouskové, Schwarzenbergové a Dientsbierové – a povedlo se jim zakroutit demokracii krkem podle bruselského vzoru. Tehdy to v podstatě nikomu nevadilo, protože nešlo o život. Dnes o něj jde: Válce s Ruskem a imigrační invazí dávají všichni jmenovaní plus premiér Sobotka (a jeho křídlo v ČSSD) zelenou.
Jen blázen by se vracel
Andrej Babiš, stejně jako prezident Miloš Zeman, si to zjevně nepřejí. Nebylo by proto vůbec špatné obnovit usychající kořínky demokracie velkým Zemanovým a Babišovým vítězstvím – a změnit shnilou ústavu: Prezidentský systém či většinový parlamentní (vítěz bere vše) by snad ještě někoho probral k zájmu o veřejné věci. Pokračování v dosavadním je lkaní v pohřebním průvodu.
Pak by opět mělo smysl jít k volbám – tak jako dostalo smysl jít volit v Americe (alespoň pro voliče Donalda Trumpa). Připravme se ale spíše na onu frašku v podobě truchlohry: Nekonečné úvahy moudrých politologů a komentátorů, „jak to udělat“, aby se volič vrátil.
Kam by se vracel? Do pustiny, v níž jeho hlas nic neznamená?
