Václav Klaus28.10. 2016 institut V.Klause
Vážení přítomní, dámy a pánové,
děkuji Českému svazu bojovníků za svobodu a jejímu předsedovi Jaroslavu Vodičkovi za pozvání na Vaše každoroční slavnostní shromáždění. K našemu nejvýznamnějšímu svátku jsem neměl možnost vystoupit už čtyři roky a musím se přiznat, že mi to chybělo. Dnešní den – navzdory jeho znevážení vyvoláním nebezpečného a riskantního politického konfliktu, který byl u nás v posledních dnech rozehrán – musí zůstat mimořádnou příležitostí promluvit o naší vlasti a zamyslet se nad tím, co pro nás znamená a jak moc si vážíme toho, že k ní patříme.
Státní svátek 28. října neslavíme proto, že jsme si – jakousi shodou okolností – zvykli v tento den na Pražském hradě udílet vysoká státní vyznamenání, i když i to k tomuto svátku patří. A nemělo by to být znevažováno. Tento svátek je především dnem, kdy si připomínáme okamžik obnovení samostatné české státnosti. Je dnem, kdy se s pokorou a se slovy díků vracíme k událostem a osobnostem, které jsou s úsilím o naši státnost a národní suverenitu spojeny. Stále více je ale i dnem, kdy se s obavou zamýšlíme nad významem a smyslem existence našeho státu v aktuální atmosféře současné Evropy, která státům a historickým národům v nich přátelsky nakloněna není.
V posledním čtvrtstoletí jsme si začali zvykat na to, že se vzpomínka na boj za suverenitu a svobodu našeho státu stala už jen pouhým ohlédnutím se do historie, tématem pro starší generace sice stále ještě emociálně silným, ale pro ostatní již málo aktuálním. Pomalu a postupně jsme podlehli dojmu, že obnovení svobody a demokracie, ke kterému došlo po pádu komunismu, a náš následný vstup do NATO a Evropské unie jednou provždy vyřešily a zajistily vše, oč naši rodiče a prarodiče ve 20. století usilovali a čemu přinášeli oběti – často i nejvyšší.
Většina našich spoluobčanů chce uvěřit, že už jsou existenční krize a národní ohrožení navždy zažehnány a že se před námi otevřela přímá cesta ke stabilní, bezpečné a prosperující budoucnosti. Nemalá část naší veřejnosti podléhala iluzi o nezadržitelném společenském pokroku, o stále rostoucím blahobytu a o dlouhodobě zajištěném bezpečí země i jejích občanů. Iluze tohoto typu jsou naprosto mylné.
Právě dnes, kdy vzpomínáme výročí vzniku naší republiky, která se zrodila z trosek, masakrů a rozvratu první světové války, a kdy si připomínáme historické zásluhy T. G. Masaryka a Edvarda Beneše o náš stát, bychom měli říci velmi důrazně, že i nyní je třeba se o náš stát a o blaho jeho občanů strachovat a že je stále nutné být připraveni je chránit a bránit. My, kteří jsme dnes v tomto sále, to víme. Především několik posledních let nás přesvědčilo, že se Evropa – a my s ní – znovu nachází na nebezpečné křižovatce a že přicházejí nové hrozby, jimž musíme čelit a na něž musíme být připraveni. Vím, že to členové Vašeho svazu vědí a že to při mnoha příležitostech připomínají. Vždy jsem si toho od nich moc vážil.
Masaryk s Benešem nám dali příklad odvahy spolehnout se především na vlastní síly, přestat být provincií ovládanou z ciziny a začít si vládnout sami. Na to jsme už v mnohém zapomněli. Mnoho lidí uvěřilo masivní propagandě, že lékem na všechny naše národní obavy je členství v Evropské unii. Uvěřilo tomu, že jsou západoevropské země bohaté a demokratické proto, že jsou v Evropské unii, i když ty byly bohaté a demokratické dávno před tím, než Evropská unie vznikla. Již řadu let je naopak zřejmé, že – i přes své členství v EU – tyto země v mezinárodní konkurenci ztrácejí a relativně chudnou. Některé z nich chudnou i absolutně.
Znovu je třeba připomínat, že bohatství je třeba nejdříve vytvořit, a teprve potom je možné ho rozdělovat. Že k prosperitě nevedou dotace, ale konkurenceschopnost, produktivita a zisk. Že nám v ničem nepomůže exploze uměle vzniklých nárokových práv na úkor povinností a odpovědnosti. Že řešení nepřinesou v evropském prostoru sílící útoky na základní stavební kameny naší společnosti – na rodinu a tradiční lidské vztahy. Politika našeho státu tomuto neblahému vývoji bohužel nebrání, často mu dokonce napomáhá. Zejména ve školství.
Šířící se politická korektnost brání svobodné diskusi, brání pojmenování problémů, brání jejich řešení. Ideály svobody, na nichž se zrodil náš stát a které mobilizovaly k odporu proti dvěma hrůzným totalitám minulého století, byly nahrazeny chimérou rovnosti dováděné až do nejabsurdnějších podob. Namísto péče o celek se ideálem stal koncept společnosti jako seskupení menšin.
Tato negativa nejsou českou specifikou. Nemocná je celá Evropská unie a v širším smyslu celý Západ. Ukazuje se, že ohrožení naší země, našeho národa a našeho způsobu života nemusí přicházet pouze z té světové strany, ze které jsme si to zvykli očekávat. Někteří lidé to ale slyšet a pochopit nechtějí. Stále se snaží vést minulé války. Nechtějí vidět, že vzrůstající napětí ve světě přibližuje možnost vzniku velkého válečného konfliktu, který by mohl mít fatální důsledky.
Slábnutí Západu a jeho rezignace na vlastní hodnoty vytvořily prostor pro dnešní migrační krizi. Ta je stále ještě jen na svém počátku. Není hrozbou, která přišla a stejně rychle zase odejde. Masová migrace znamená ohrožení existence Evropy, jakou ji známe a chceme mít. Je vykročením ke změně národnostních, etnických, kulturních i hodnotových poměrů na našem kontinentě. Trápí nás, že to vládnoucí elity evropských zemí buď nevědí, nebo vědět nechtějí. Migraci miliónů lidí z Blízkého východu, Asie a Afriky nepovažují za hrozbu, ale vidí v ní příležitost, jak dnešní Evropu podle svých představ změnit. Munici jim k tomu dává ničivá sociálně-inženýrská ideologie multikulturalismu. Ta hrozí rozložit nejen Evropskou unii, ale i poměry v jednotlivých členských zemích.
Nic z toho, co máme, a na co jsme si za poslední už více než čtvrtstoletí zvykli, nesmíme považovat za definitivní a navždy zabezpečené. Znovu se musíme začít spoléhat především sami na sebe. Inspirujme se v tom jak u zakladatelů našeho státu, tak u těch, kteří jeho svobodu a suverenitu v průběhu celého minulého století neváhali bránit. Moderní český stát je úžasná hodnota. Je naší povinností jej chránit, udržet a předat generacím budoucím. Využijme dnešní den k tomu, abychom si to dobře uvědomili. Aby – až si za dva roky budeme připomínat sté narozeniny našeho státu – bylo ještě co slavit.
Děkuji Vám za pozornost.
Václav Klaus, projev na slavnostním shromáždění k 98. výročí vzniku Československé republiky, Český svaz bojovníků za svobodu, Národní památník na Vítkově, Praha, 28. října 2016.
