Ladislav Větvička
5. 10. 2016 blog autora
To su kura věci. Schvalně sem čekal cely vikend, jestli se aspoň na jakesik male, obskurni stanici, v jakemsik malem platku objevi zprava o vyroči Mnichovske dohody… nedočkal sem se…
Dne 29.9.1938 se na summitu Evropskeho společenstvi v Mnichově setkali veduci delegaci Německa, Francie, Britanyje a Italie. Bez učasti menšich zemi se dohodli na spravedlivych kvotach, eh pardon, na odstraněni nespravedliveho vedeni hranice, kere dyskriminovalo německe občany, dočasně žijici v pohraniči…
…druha světova už byla v plne sile několik roku. Adolf byl před Stalingradem, Pařiž pod německu kontrolu, Londyn bombardovany, Rajnhard už pul roku po Wannsee na plny plyn likvidoval Židy v ramci konečneho řešeni… ale naši spojenci furt nebyli ochotni přiznat chybu, a chtěli ponechat Němcum uzemi, kere po tisic roku patřilo zemim Koruny česke.
Až po likvidaci tyrana uznali Britove dohodu za neplatnu, stalo se tak 5. srpna 1942. Dne 29. zaři 1942 zrobili to same Francuzi. A 26. zaři 1944 Taljani.
Spojenecky podpis teto zkurvene dohody nas stal desitky tisic našich nejlepšich lidi.
Po 78 letech se nenašly jedine noviny, jedina televiza a jedine radyjo kere by toto svinstvo připomenuly… (kromě kratkeho rozhovoru v Radiožurnalu ve čtvrtek v 17:10 a textu v Rudem Pravu na straně 17).
Multykulturni marxistycke elity, kere ovladly medyjalni sferu, se pravděpodobně vratily k normalizačni autocenzuře.
Anebo jim „spojenci“ zakazali mluvit…
Poznamka pro hlupe a mlade: Putin se podpisu Mnichovske dohody neučastnil.
PS: „Stejně brutálně, jako byli Češi vyhnáni ze sudetského pohraničí, byli vyhnáni i z pohraničního Slezska, a to Poláky, kteří se na chvíli stali velkými spojenci Hitlera a dostali za to darem území od Těšína po Petřvald…
Otec pracoval na závodě Pokrok jako důlní měřič. On i jeho sedm bratrů byli horliví sokolové (starosta, náčelník). Má matka pocházela z polské rodiny, ale měla české školy a vždy se považovala za Češku. Já jsem chodila do obecné školy v Petřvaldě, byla to krásná nová česká Masarykova škola. Pak jsem studovala v Orlové až do záboru.
Na podzim 1938 obsadilo toto území polské vojsko. Naše škola v Orlové byla ihned zavřena a na dveřích byla cedule »Žáci české národnosti nemají přístup«. Otec dostal rozkaz předat své měřičské oddělení a do tří dnů opustit území. Pak přišla propustka »bez povrutu«, jen pro výstup. Zůstat jsme nesměli, třídenní lhůta byla neodvolatelná, na »Postyrunku« se úřadovalo často i býkovcem.
Stěhovali se skoro všichni naši sousedé, zaměstnanci Báňské a hutní. Nebyla auta k vystěhování, a některé vozy zase nepustili vojáci přes hranice, a tak na poli ležely v dešti haldy nábytku.Nezapomenu, jak polští vojáci poštvali psy na rodinu s dětmi, když neuposlechla nějaké jejich rozkazy…
