19. 10. 2016 zdroj
Petr Schnur jako znalec německého prostředí o změně postojů Němců říká: “Je to poněkud schizofrenní. Němci mají v sobě zakódovanou autocenzuru, která je výsledkem jakési směsice mementa vlastní nacistické historie a mozkové masáže tím, co se nazývá politickou korektností. Můžeme to ale nazývat i dobovým ideologismem nebo duchem doby. Pojem je vedlejší, důležité jsou politický tlak a společenská atmosféra, které již nabraly podobu diktatury správného smýšlení.”
Z toho vyplývá i nálada Němců. Strach z ocejchování, které může mít politické i existenční následky, je dělá opatrnými, kde, komu a co říkají. To souvisí i s německou mentalitou, která má obecně daleko větší respekt před státní autoritou a není ochotná riskovat konflikt, než třeba takový Francouz.
Obecně se dá říct, že drtivá většina Němců si uvědomila nebo alespoň začala tušit, co pro sociální, politickou a bezpečnostní situaci země tento masový, nekontrolovaný příliv migrantů znamená. Stále více lidem je jasné, že realita s ním spojená vypadá úplně jinak než pohádky, které nám sugerovaly vláda i sluníčkářská opozice. A to je teprve začátek dramatu, který nás čeká. Koupil jsem si knihu s názvem Nezvládneme to (v originálu Wir schaffen es nicht), která nekompromisně a zcela fundovaně odhaluje oficiální pohádky okolo současné masové imigrace. Autorka Katja Schneidtová nepatří k Pegidě a není členkou Alternativy pro Německo, nýbrž již dvacet let pracuje jako pomocnice v oblasti integrace uprchlíků.
HN: V Německu je dobrovolnictví značně rozšířeno. Zapojuje se i hodně lidí levicového zaměření, kteří se jistě v dobré víře věnují příchozím a mají zájem na jejich integraci. Stále to platí? A přináší to výsledky?
Ano, to souhlasí, přesněji řečeno souhlasilo. S postupem času a každodenními zkušenostmi s příchozími, jak říkáte, i tito dobrovolníci střízliví. Problém je v tom, že již jen manipulativní, zcela zavádějící paušální označení migrantského proudu za uprchlíky, se kterým operovala vláda a které zcela nekriticky převzala tzv. vůdčí média, apelovalo na jejich samaritánství a korespondovalo s jejich ideologickou výbavou. Nyní jsou ale i oni konfrontovaní s realitou, která je v konfliktu s obojím.
Jak jsem uvedl, realita je zcela jiná, než jak ji sugeruje politická elita a její média, v azylových ubytovnách, na ulici, na úřadech a v dalších institucích, které se o imigranty starají. Konflikty mezi etnickými a náboženskými skupinami, sexuální násilí a kriminalita jsou součástí všedních dnů, a nic na tom nemění, že tato témata jsou politicky i mediálně tabuizovaná. Kriminální statistiky se manipulují, policejní úředníci mají příkaz mlčení. Manipulace jde tak daleko, že veřejnoprávní médium zcela otevřeně pohrozí přerušením rozhovoru v případě, že dotyčný úředník zmíní kriminalitu žadatelů o azyl! A dnes již i vláda, průmysl a Spolkový pracovní úřad přiznávají, že na integraci do pracovního trhu ve smyslu kvalifikované práce má reálnou šanci pouze naprostá menšina, zbytek skončí, pokud vůbec, v nízkovýdělkové oblasti nekvalifikované práce. Tam nastane tvrdý konkurenční boj s »domácími«.
Sociální integrace imigrantů ze zcela odlišného kulturního prostředí, povětšině formovaného konzervativním nebo dokonce ultrakonzervativním islámem sunnitské provenience formovaného z velké části archaickými rodinnými, resp. klanovými strukturami, je prostě iluze. Nepovedlo se integrovat druhou a třetí generaci muslimských přistěhovalců, v Německu narozených, a nyní tento paralelní svět dostane statisícovou posilu.
HN: Počkejte, ale Německo je dáváno za vzor dobré integrace a vy říkáte, že se to nepovedlo. Jak je to tedy?
Musíme rozlišovat mezi mainstreamovým mýtem ať již v Německu, Francii nebo dalších západních zemích, a realitou. Opakuji znovu: nejintegrovanější byla první generace přistěhovalců, která přišla za prací a pro kterou bylo náboženství soukromou záležitostí. Integrace tzv. třetí generace se stala výhradně individuální, nikoliv kolektivní záležitostí. Není náhodou, že tzv. no go areas, kterých je stále více, se nacházejí v migrantských čtvrtích. Brizantní na celé věci je to, že se zde mísí sociální propad s kriminalitou, a i ta má archaickou klanovou strukturu. V těchto čtvrtích se policie odváží i k banální dopravní nehodě jen s mnohonásobnou posilou – pokud vůbec. Ideální živná půda pro salafistické kazatele, kteří velmi šikovně dokážou instrumentalizovat kult násilí tohoto prostředí. Tato sociálně a kvazi kulturně uzavřená ghetta jsou ony paralelní světy, které se vymkly kontrole právního státu.
HN: Šance na pracovní zapojení imigrantů, jak říkáte, je malá. Takže tito lidé budou stále na dávkách německého sociálního systému? Jak to může vydržet?
Ano, skutečnost je taková, že příchozí nepracují. Třicet největších německých firem zaměstnalo do srpna tohoto roku jen 54 nových imigrantů! Aby bylo jasné, o čem je řeč, uvedu příklad z nedávné minulosti. Z 200 000 imigrantů, kteří v roce 2014 přišli do Německa, mohlo být doposud jen šest procent zprostředkováno do pracovního poměru, zbytek je nadále bez práce a závislý na státní podpoře. A to bylo ještě před náporem 1,2 milionu nových imigrantů v následujícím roce.
O kvalifikaci nově příchozích jsem se již zmínil. Stále častěji se objevují zprávy o zfalšovaných dokumentech, o analfabetismu a neochotě navštěvovat státem placené kurzy němčiny. Závislost na síti sociální pomoci nebo práci načerno je již předem naprogramovaná. Dnes dostává čtyřčlenná rodina žadatelů o azyl až 1200 eur měsíčně, plus ubytování resp. placení bytu, lékařskou péči a jazykové kurzy.
Perlička z těchto dnů. Více než půl milionu odmítnutých žadatelů o azyl z minula nebylo do dnešní doby odsunuto do zemí původu, které platí za bezpečné. A abychom to všechno zaokrouhlili: spolková vláda počítá do roku 2020 s výdajem na tzv. uprchlíky ve výši 93 miliard eur, a to se týká pouze federálních peněz. Spolkové země kalkulují s dalšími třiceti miliardami z vlastních zemských rozpočtů.
A nyní uvažme, že v SRN žije každé sedmé dítě ze sociální podpory (Hartz-IV), při 2,6 milionech nezaměstnaných. Toto je oficiální číslo pomocí statistických triků, v reálu je nezaměstnanost o poznání vyšší. Jak ekonomická integrace může skončit?…
HN: Jak se začleňují dětští a mladiství uprchlíci, chodí do škol?
Tak tato zdánlivě jednoduchá otázka by byla na jednu novinovou stránku. Podle zákona existuje všeobecná školní povinnost, která se vztahuje i na děti imigrantů. Obecně- a odborně-vzdělávací školy jsou v kompetenci zemí, neexistuje jednotný spolkový vzdělávací systém. K tomu přistupují rozdíly v možnostech jednotlivých měst a komun, ty se týkají jak učebních kapacit, tak financí.
Vzhledem k jazykovým bariérám by bylo nezbytné zavést speciální výuku němčiny, k čemuž ale chybí učitelé. V mnohých třídách proto sedí děti imigrantů, které nemají ponětí, o co ve výuce jde. K tomu si připočtěte, že Německo sází na tzv. inkluzi, tedy výuku postižených dětí, například autistů, v normálních třídách. A nezapomeňme na rostoucí počet romských dětí z Rumunska a Bulharska, které jazykově rovněž nestačí, a navíc jejich rodiny o pravidelnou účast na výuce nemají zrovna velký zájem. Podtrhuji, že zde hovoříme o tzv. exotech ve školních třídách. V problémových čtvrtích velkoměst jsou školy až s 90procentním podílem žáků s migračním pozadím, kteří neumějí pořádně ani jazyk země původu, ani německy. Výsledkem je chaos, nervozita a úpadek kvality vyučování.
Taková je realita. Vím, o čem mluvím, sám jsem v této oblasti pracovně činný (jako speciální pedagog autistické mládeže – pozn. aut.). Takový je výsledek, když ideologie vítězí nad racionalitou.
HN: Před časem jsem zaznamenala informaci, že někteří uprchlíci jezdí dokonce na dovolenou, a to do zemí, z nichž údajně uprchli kvůli pronásledování. Co je na tom pravdy?
Ano, je to tak, a předpokládám, že to, co nám média prozradila, je jen špička ledovce. Tento fakt jen potvrzuje skutečnost, že u naprosté většiny imigrantů se jedná o hospodářskou migraci, která využila pozvánky Merkelové a otevřených hranic. Přesně toto potvrzuje zmíněná autorka Schneidtová, která se v jejich prostředí denně pohybuje. A ať se to komu líbí, nebo ne: i Syřané, kteří přišli z Turecka, mohou jen stěží platit za klasického uprchlíka podle Ženevské konvence. Ti se již nenacházeli v bezprostředním ohrožení života a Ženevská konvence se navíc explicitně nevztahuje na lidi prchající před válkou nebo hladem. A statut politického uprchlíka předpokládá individuální prošetření každého žadatele a posouzení jeho žádosti, jde o individuální, nikoliv kolektivní právo. Nemluvě o tom, že Merkelová postavila i evropskou dohodu o uprchlících, tzv. Dublin II, mimo hru.
Realita je taková, že masy migrantů proudily prostě tam, kde jim kynuly největší hospodářské výhody. »Jste vítaní« německé kancléřky a pohádky o evropském, speciálně německém Eldorádu, kterými za těžké peníze lákaly na cestu převaděčské mafie, vykonaly své. Nyní přichází vystřízlivění – na obou stranách. Prorokuji, že »opice« po mejdanu bude neveselá.
Aby nedošlo k omylu. Cesta za lepším je sice lidsky pochopitelná, každý normální člověk chápe pohnutky, které vedou k úniku z chaosu a bídy. Ale pozor: ten, kdo je schopen převaděčům zaplatit tisícové sumy, je vybaven nejmodernější komunikační technikou a je na první pohled velmi dobře živený, nepředstavuje zrovna prototyp zbídačelého uprchlíka. Otázkou je, jak tyto proudy nazveme a jak se k nim postavíme. A jestliže do země vpustím nekontrolovatelný proud více než jednoho milionu migrantů ze zcela odlišného kulturního prostředí, z nichž se bezmála polovina nějakým způsobem vyhne seriózní registraci, potom se nejedná jen o zjevné porušení zákonů a ústavy, ale o hazardní hru s funkčním státem jako takovým.
HN: Německé hospodářství trpí také důsledky nesmyslných sankcí vůči Rusku. Proč to Německo dopustilo, když sepětí jeho technologií s ruskými surovinami by znamenalo obrovský profit pro občany obou států?
Na tuto otázku se mohu pokusit odpovědět pouze spekulativně. Merkelová musí vědět, o co v Sýrii a na Ukrajině běží, neumím si představit, že by vlastním blábolům mohla věřit. Moc chutná opojně, navíc je plně pod vlivem Washingtonu, podobně jako je celá západoevropská politická »elita« ve vleku amerických geopolitických zájmů. A Německo má pro USA klíčový význam.
Zmínila jste se o výhodné spolupráci mezi Německem a Ruskem. Tak to vidí zřejmě i Američané, jenže z opačné strany. Minulý rok vypustil George Friedman, šéf vlivné myšlenkové fabriky Stratfor, kočku z pytle ven, když prohlásil, že »německo-ruská spolupráce by byla smrtelným úderem americkým zájmům«. Spojené státy v německém Ramsteinu mají největší vojenskou leteckou základnu mimo vlastní území, na které se nachází hlavní sídlo amerických vzdušných sil v Evropě a Africe, k tomu hlavní komandatura vzdušných sil NATO. Tento areál se nachází fakticky mimo kontrolu německého státu. A ve Stuttgartu sídlí centrála amerického komanda pro Afriku AFRICOM.
Protiruské sankce, které poslušně zavedla zmanipulovaná EU, tento geniální nástroj USA na manipulaci Evropou, mají za cíl rozbít existující hospodářské vazby evropských států s Ruskou federací. Plánované transatlantické smlouvy TTIP a CETA nejsou nic jiného, než zacementování ekonomické a politické izolace Evropské unie od Ruska a eurasijského hospodářského prostoru. A zároveň její pevné provázání se strategickými zájmy USA. To, co představuje NATO v oblasti vojenské, znamená TTIP pro hospodářské spoutání Evropy. I zde hraje SRN hlavní roli, nemáme přece evropské Německo, ale německou Evropu.
Na druhé straně hraje Berlín v rámci amerických mantinelů vlastní mocenskou hru, a nejde jen o EU. Připomínám roli Berlína při rozpadu Jugoslávie, v Kosovu a nejčerstvěji na Ukrajině, rapidní nárůst německého vojenského angažmá v Africe a na Blízkém východě. Je to hra »něco za něco«, ambice na roli dalšího globálního hráče. O tom mluvili ministr zahraničí, prezident i kancléřka. Jde o dávný sen dohnat v tomto směru Francii a Británii, USA nyní k tomu nabízejí příležitost.
HN: Vzpomínám, že Merkelová nápadně obrátila poté, co vyšlo před časem najevo, že byla odposlouchávána americkými tajnými službami.
Odposlech mobilu kancléřky, a nejen jí, ukázal, že SRN je z hlediska Washingtonu stále ještě zemí s omezenou suverenitou. Nic nemohlo demonstrovat totální závislost SRN na USA a zároveň děsivý úpadek občanské společnosti, politické kultury i právního státu, naprostou politickou impotenci jeho ústavních orgánů než právě tato událost. Vláda, parlament, lid – ticho, jako by se nic nestalo…
HN: Proč oficiální německá politika, která prý cítí zodpovědnost Německa za rozpoutání druhé světové války, nepranýřuje neofašismus v Evropě, např. pochodující pohrobky lotyšských SS, soukromé bataliony na Ukrajině s nacistickou symbolikou, banderovský kult apod.?
No, touto otázkou se dostáváme ke kořenu věci. Jak vysvětlit tuto šílenou rozporuplnost, jak vysvětlit, že němečtí levopraví středovci bijí do západoevropských »pravicových populistů« a vámi jmenované nácky buď ignorují, nebo jim dokonce dopomáhají k moci? Jde o stejný politický Absurdistán jako v případě tzv. arabského jara: sekulární Asad je diktátor, saúdskoarabský nebo katarský vahábbistický feudál partner a »faktor stability«. Vysvětlení je vcelku jednoduché: ti, kteří se nacházejí mimo levopravý euro-mainstream, tedy tzv. pravicoví nebo levicoví populisté, ohrožují etablovanou moc, protože stále více občanů si uvědomuje, jak je prolhaná. Ultranacionalisté v Rize nebo Kyjevě jsou naopak užiteční idioti, kteří pomáhají svrhnout nepohodlné vlády a etablovat, popř. udržet prozápadní režimy.
Přesně tak se to má s »arabským jarem«. Ultrakonzervativní islamisté jsou spojenci, protože nezpochybňují globální byznys neoliberalismu, ba naopak, s jejich petrodolary jsou jeho důležitou součástí. Proto mohou vraždit opozici, usekávat ruce i hlavy a bičovat ženy, které byly tak drzé, že se nechaly znásilnit. Těmto feudálům předává »socialistický« prezident Francouzské republiky – tučně podtrhuji slovo republika – nejvyšší státní vyznamenání. A následně se diví, že lidé volí Marine Le Penovou. Kaddáfí nebo Asad musejí pryč, protože do soukolí geostrategických plánů transatlantického společenství a finančním žonglérům Wall Streetu házeli písek. Jde samozřejmě o součást obecné degenerace západní politické kultury, ta německá není výjimkou.
K tomu je nutné připočíst německé historické specifikum. Tzv. denacifikace po druhé světové válce proběhla, pokud vůbec, velmi povrchně a pochybně, mohl bych uvést nespočet příkladů, v oblasti průmyslu, soudnictví i politiky. Pro určité vlivné kruhy, které nepřestaly existovat a které si i nadále zachovaly společenský a politický vliv, se jen stáhly do pozadí, zůstalo Rusko hlavním nepřítelem a ti druzí prostě spojenci. Tehdejší sociální demokracie SPD a politici jako Willy Brandt a Helmut Schmidt patřili k bonnské republice a zosobňovali naději na jiné Německo, bez imperiálních ambicí. Tzv. sjednocení a nová berlínská republika znamenaly odklon od této politiky a postupný návrat ke starým normám v novém, »evropském« hábitu. Myslíte, že ochranná ruka sjednoceného Německa nad Chorvatskem, bosenskými muslimy a kosovskými Albánci na straně jedné, agresivní tah na Srbsko na straně druhé, bylo dílem náhody? Kdo bojoval ve druhé světové válce na straně Německa a kdo proti? Že šlo o vyrovnání účtů z minulosti, si můžete přečíst dokonce v Genscherových pamětech.
A tyto staré myšlenkové antiruské vzorce nyní korespondují s americkým tahem na východ. Německá tragédie spočívá v tom, že tyto stereotypy převzala nová generace tzv. eurolevice včetně Zelených, racionální postoje a odpor proti nim přicházejí povětšině z konzervativního prostředí, což je velmi zajímavý fenomén. Nejsou již zabalené v nacionalismu, ale naopak v naprosto plytkém, dekadentním kosmopolitismu, ale v konečném důsledku jsou stejně »vůdcovské« a pro Evropu nebezpečné. Právě proto, že nad nimi vlaje prapor univerzalismu.
Za Haló noviny rozhovor vedla Monika Hoření
