23. 10. 2016 První zprávy
Na současné prezidenské kampani v USA mě nejvíce zaujal význam strachu pro mobilizaci voličů. Oba kandidáti pěstují vlastní téma, které děsí a naléhavě volá po rychlém a zásadním řešení. Není to stejné téma – u Clintonové je to strach z Ruska, u Trumpa to jsou migranti. Naopak Trump se Ruska nebojí. A pro Clintonovou „dnešní imigranti jsou zítřejší učitelé, lékaři, právníci, vládní představitelé, vojáci, překladatelé, aktivisté, členové školních samospráv, pilíře našich komunit“ – abych citoval program demokratů.
PZ: Říká se, že Vladimír Putin je politik, který je vedle hlavních dvou kandidátů nejvýraznější postavou americké prezidentské kampaně. Téma migrace je ale nové – a koneckonců se nově týká i nás. Trump je obviňován z toho, že navrhuje populistická řešení…
Nezlobte se, že vás přerušuji, ale v posledních dvou větách jste otevřel příliš mnoho témat. Začnu od konce: populismus je zaklínadlo, které se u nás často používá jako nadávka. Je to dáno tím, že politický jazyk byl uvězněn do pout liberální korektnosti. A populismus není standardní liberalismus, což při sebestřednosti liberalismu znamená, že je automaticky brán jako škůdce.
A pak je tu další problém: americký populismus má dlouhou tradici, která je výrazně odlišná od evropské politické tradice. Jak připomíná například Michael Kazin, historik z Georgetown University, americký populismus má kořeny na konci 19. století. Už tehdy měl své levé a pravé křídlo, přičemž tamní levice i pravice měly jinou povahu než evropská. Základním znakem tohoto populismu byla kritika velkého byznysu a vlády, která krade jednotlivcům svobodu. Začněme na levici. People’s Party (Lidová strana) známá též jako Populist Party (Populistická strana) vznikla v roce 1891. Orientovala se na takzvaného prostého člověka, avšak důraz nekladla na dělníka, ale v duchu amerického agrarismu na farmáře. Zároveň vyzvedla téma stříbrného „lidového“ dolaru, spojovala se se Stranou prohibice, někteří její kandidáti volali po sblížení chudých bělochů a černochů. V prezidentských volbách roku 1892 nezískal ale kandidát People’s Party ani deset hlasů.
V následujících prezidentských volbách postavila People’s Party společného kandidáta s demokratickou stranou. Byl jim William Bryan, který kromě řady populistických témat proslul i svým náboženským fundamentalismem – znáte jej v nádherném, ale trochu zavádějícím podání Frederika Marche z Kramerova filmu Kdo seje vítr, v němž je zvěčněn tzv. opičí proces. I v reálném opičím procesu Bryan ovšem vystupoval jako žalobce darwinismu. Nic takového v evropské levici nenajdeme. Bryan tyto prezidentské volby v roce 1896 prohrál, prohrál potom ještě dvakrát; stal se ale později ministrem zahraničí za prezidentství Woodrowa Wilsona. Přestože schvaloval intervenci do Mexika, chtěl neutralitu USA ve světové válce. Samotná People’s Party pak po volebních porážkách začátkem 20. století splynula s demokratickou stranou, kde její pohrobci představovali levé křídlo. To bylo letos slyšet v řadě pozoruhodných vystoupení Berniho Sanderse proti „třídě miliardářů“.
PZ: Mluvil jste o tom, že souběžně s levicovým populismem vznikl i pravicový. Má také onen původní pravicový populismus letos ohlasy ve volební kampani?
Posuďte sám. Workingmen’s Party of California, tedy Kalifornská strana pracujících, se zformovala v 70. letech 19. století. Její základní téma bylo protimigrační, a to zcela konkrétně etnicky zaměřené: „Číňané musí vypadnout!“ Tak zněl tehdejší ústřední slogan. Vyhnání čínských dělníků mělo přinést pracovní příležitosti pro „pravé Američany“, tedy křesťanské bělochy evropského původu.
PZ: Máte pravdu – i to je téma letošních voleb. Uspěli pravicoví populisté v době vzniku tohoto hnutí?
Uspěli způsobem, který se dnes zdá téměř neuvěřitelný. V roce 1882 byl na federální úrovni schválen Chinese Exclusion Act, zákon zakazující imigraci Číňanů. O dvě dekády později byl přijat obdobný zákon proti Japoncům – během kampaně na jeho podporu se přetřásalo, že japonští přistěhovalci jsou nebezpeční agenti císaře. I k tomu bychom našli dnes analogie. A v roce 1924 byly přijaty striktní kvóty na imigraci z východní a jižní Evropy.
PZ: To zní dnes opravdu divoce.
Bylo to období největší slávy takových organizací, jako je Ku Klux Klan (KKK) – tato nejdéle fungující teroristická organizace měla podle dostupných údajů tehdy téměř pět milionů členů. A měla i sympatie takových politiků, jako byl první jižanský prezident zvolený po občanské válce, kterým byl již zmíněný Woodrow Wilson. S KKK se opakují motivy náboženského fundamentalismu a prohibice, ale i primitivního rasismu. Byla to delegace USA, která na pařížské mírové konferenci po 1. světové válce zablokovala japonský návrh, aby v závěrečných dokumentech byla zmínka o rovnosti ras.
Období před 2. světovou válkou bylo časem velkých úspěchů eugenických hnutí, která usilovala o vypěstování geneticky co nejkvalitnějšího člověka. Tato hnutí, jak známo, nepůsobila jen v USA. Ve Spojných státech si kladla za úkol ochránit kvalitu vyšší vrstvy bílého etnika. Jenom v letech 1913 až 1948 přijalo 30 států USA eugenické zákony. Indiana jako první na světě schválila zákon o nucené sterilizaci; následovalo ji dalších 33 států USA. Ovšem už v době vyhlášení nezávislosti dnešních Spojených států mělo sedm z třinácti kolonií zákony zakazující sňatky příslušníků odlišných ras. Přestože většina takovýchto zákonů směřovala proti svatbám, spolužití a sexu mezi lidmi bílé a černé rasy, byl přijat i zákon proti sňatkům Afroameričanů s původními obyvateli, tedy s indiány, Eskymáky či Havajci, nebo zákon proti svatbám bělochů s „Malajci“, pojímanými tehdy jako zvláštní rasa z Oceánie. Až rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 1967 vedlo ke zrušení posledních šestnácti z těchto rasových zákonů. Sluníčkářský obraz Spojených států jako ideálu multikulturního soužití, k němuž máme směřovat, je jen projev slepoty.
PZ: To si pamatuji z vaší knihy Lidská práva. Ale jinak – podle vás není ve Spojených státech multikulturní společnost?
Především Spojené státy představují jinou sociální realitu, než je ta evropská. Existuje tam multikulturní společnost, která ale není harmonická. Je konfliktní, což někdy vidíme i z dálky ve zprávách o policejní střelbě na černochy. Ale chci říci něco jiného, důležitějšího. Tím nejcennějším na zkušenosti USA není představa, že to tam dělají špatně. Nejcennější je sdělení, že vytvářet harmonickou multietnickou a multikulturní společnost je nesmírně obtížné. Že neexistují žádná jednouchá rychlá řešení v duchu hesla „Zvládneme to!“ Republikánský prezident Dwight Eisenhower nechal milion nelegálních migrantů odsunout za hranice USA. Západ má velké problémy s předchozími migračními vlnami, které nebyly spojeny s oživením náboženského fundamentalismu. Teď se budou problémy kumulovat.
PZ: Mám pocit, jako byste chtěl říci, že všechno, co se v letošní prezidentské kampani jeví jako zásadní, tady už v minulosti bylo.
Dějiny USA jsou ve srovnání s evropskými dějinami – nemluvě o Číně nebo Iráku – krátké. Snadněji se pamatují, je lehké navazovat, formovat tradici. A některá témata – třeba problém migrantů – jsou ve Spojených státech skutečnými evergreeny. Včetně problému kriminality sociálně nezařazených imigrantů. To není výmysl pravicových populistů.
Nebo jinak. Ústřední heslo Trumpovy kampaně i název volebního programu republikánů zní „America First!“, Amerika především! Ovšem America First Committee vznikl už v roce 1940 a sdružoval lidi od socialistů po velké byznysmeny, kteří nechtěli, aby se USA zapojily do 2. světové války. Dá se říci, bryanovská tradice. V řadách Výboru Amerika především byste našli i mladého studenta Geralda Forda, jenž se později stal jediným americkým prezidentem, který nebyl zvolen s použitím lidového hlasování a elektorů. Zmíněný výbor byl pohřben japonským náletem na Pearl Harbor. Dnes America First! opět znamená „starejme se především o USA“. Nepotřebujeme naše vojáky v Koreji, potřebujeme je na hranici s Mexikem.
Mnohá témata ze současné volební kampaně v USA mají svoji tradici. I se starými problémy je však nutné zacházet nově. Třeba jen proto, že zestárly díky tomu, že dřívější pokusy o řešení byly zjevně neúspěšné. Hlavně však platí, nic se neopakuje v čisté podobě. Nic z minulosti se neodehrávalo v tak citlivé situaci, jakou dnes představuje napětí v americké společnosti a složité postavení USA ve světě.
PZ: Volby proběhnou za dva týdny. Jak hodnotíte šance na vítězství u Hillery Clintonové a Donalda Trumpa?
Jako vyrovnané…
PZ: Ale volební výzkumy jasně preferují Clintonovou!
Výsledky výzkumů nejrůznějších agentur jsou příliš rozvlněné. Navíc většina průzkumů pracuje s chybovou tolerancí ± 3 % a vyšší, což mnohdy přesahuje nalezený rozdíl mezi Clintonovou a Trumpem. A pak je tu onen zvláštní archaický způsob voleb v USA, který prognózování komplikuje. Prezident totiž nebude zvolen veřejným hlasováním „v úterý hned po prvním pondělí v listopadu“, tedy 8. listopadu, ale až „v pondělí pro druhé středě v prosinci“, což je letos 19. prosince. To budou hlasovat elektoři, volitelé, kterých je – řečeno zjednodušeně – v každém státě Unie a za District of Columbia jiné množství určené podle lidnatosti. Všichni elektoři hlasují jednotně pro toho z kandidátů, který v jejich domovském státě zvítězil byť třeba o jeden hlas.
PZ: Často se upozorňuje, že díky tomuto systému může v USA vyhrát i ten kandidát, který nezískal nejvíc hlasů.
Ano, připomíná se to ale častěji, než se tak stalo. Naposled ovšem při veledůležitých volbách roku 2000, kdy poražený „zelený“ demokrat Al Gore získal 48,4 % hlasů, zatímco vítězný konzervativní republikán George Bush ml. 47,9 %. Pro větší podíl elektorů ve prospěch Bushe museli přepočítávat hlasy na Floridě a nakonec rozhodl soud. Gora pak už nikdo nepřinutil vrátit se do velké politiky.
Při současném rozložení sil, které signalizují podrobnější průzkumy, by Trumpovi stačilo, aby změnil rovnováhu na Floridě nebo v Kalifornii. Tím by získal veškeré tamní volitele. Pak by měl mezi všemi elektory v rámci USA nadpoloviční většinu, což v letošním roce znamená 270 hlasů. Jenže je tu další pojistka establishmentu: povinnost elektorů hlasovat za vítěze ve státě, z něhož pocházejí, není dána Ústavou USA; zavazuje je k tomu ve většině států místní zákony, ovšem v mnohých státech nikoliv. Trumpovy obavy ze zmanipulování voleb rozhodně nejsou plané.
PZ: To vskutku nevypadá jako ukázka ideální demokracie coby vlády lidu, prostřednictvím lidu a pro lid. Ale zpět k obsahu kampaně. Podle nejrůznějších autorů upřednostňuje Trump USA, Clintonová pak globalistické elity. Je toto rozlišení oprávněné?
Je nesporné, že existují potřeby velké skupiny nespokojených podnikatelů orientovaných na domácí trh, existuje i onen „prostý člověk“, který prodává jen svou pracovní sílu a jehož příjmy po desetiletí stagnují. V těchto vodách loví Trump své voliče. Americké populistické hnutí je plné nánosů, které působí na evropské humanisty odpudivě. Ale v řadě ohledů odráží reálné problémy. Populismus může být chybně zaměřen, ale svou podstatou je to něco jiného než demagogie – byť obé je možné propojit.
Bossové z demokratické strany, k nimž patří i rodinný klan Clintonových, jsou srostlí s tou částí Wall Streetu, která se realizuje na vnějších trzích a zahraničních bojištích. Ovšem, třeba je všechno jinak. Slyšel jste Hillary Clintonovou při středečním televizním duelu s Trumpem? „America is Great, because America is Good!“, Amerika je skvělá, protože Amerika je dobrá! Inu, pořád se člověk učí.
Za První zprávy rozhovor vedl Jiří Kouda
