Tereza Spencerová
20.10.2016 Literární noviny
Spojené státy se na Blízkém východě ocitají na slepé koleji, region vykazuje čím dál větší vzdor a jednoznačným úspěchem nemusí skončit ani pokus o osvobození Mosulu.
Není jasné, proč se o víkendu ve švýcarském Lausanne ministři zahraničí Ruska, USA, Turecka, Íránu, Saúdské Arábie a Kataru – a bez Sýrie – vlastně scházeli. Americká strana dopředu varovala, že neočekává žádné „průlomy“, a ruský prezident Putin krátce předtím v rozhovoru pro francouzskou televizi TF1 nezvykle otevřeně pohovořil o amerických kontaktech se syrskou frančízou Al Kajdy, kterou prý chce Washington využít k boji proti Asadovu režimu, nebo o hodinu trvajícím náletu amerických letadel na syrskou vojenskou základnu v tandemu s pozemní operací Daeše. Ve výsledku tak rozhovory ve Švýcarsku skončily už po pár hodinách a šéfové diplomacií Ruska a USA spolu „věcně“ hovořili celých 40 minut. Prý zazněly jakési tajemné „nové nápady“, o nichž se (možná) bude jednat dál, prý se všichni shodli, že o budoucnosti Sýrie si mají rozhodovat sami Syřané, ale zcela jistě se už neshodli na tom, kdo a koho považuje za onoho „oprávněného“ Syřana, tedy zda někoho z Damašku nebo někoho z Al Kajdy.
Nula tedy od nuly pošla. Světlejší výjimkou se podle všeho stal návrh vyslance OSN Staffana de Mistury na otevření humanitárního koridoru, jímž by z východního Aleppa mohli vyjít všichni džihádisté, včetně bojovníků Al Kajdy, a to na rozdíl od jiných oblastí i se zbraněmi. Rusko tuto akci, která by se vztahovala i na civilní obyvatele, podpořilo, mlčení Turecka a Íránu, dalších významných hráčů v dané oblasti, lze chápat jako souhlas, OSN příslušný koridor dokonce i otevřela, načež Rusko dnes nečekaně oznámilo počátek dvoudenního zastavení náletů. Po prvních zprávách o skupinách ochotných kapitulovat se ale zdá, že „tvrdé jádro“ džihádu ve východním Aleppu všechny nabídky znovu odmítne, neboť je rozhodnuto bojovat do konce – a tak bude zničeno.
S velkou pravděpodobností bude totéž platit i pro civilisty, protože džihád je odejít nenechá. „Ve většině oblastí Sýrie a Iráku rebelové nechtějí pouštět civilisty, protože jim slouží jako lidské štíty,“ připomíná The Independent. „V některých případech jim v odchodu brání silou a ti, kterým se odejít podařilo, museli zaplatit velké úplatky, jak se to stávalo v posledních měsících v Mosulu nebo Rakká. Organizovaný odsun civilistů z východního Aleppa pod dozorem OSN by mohl být nejlepším řešením pro civilisty, kteří tam ještě jsou, ale kolaps rusko-amerických jednání o příměří ukazuje, jak složité by bylo odsun zorganizovat.“
Trocha nejistých čísel
Mimochodem, Martin Chulov z The Guardian po další návštěvě Aleppa před pár dny zopakoval svůj loňský odhad, podle něhož ve východních čtvrtích přežívá „jen“ asi 40 tisíc civilistů, a nikoli neustále opakovaný čtvrtmilion, což více méně odpovídá i odhadům Damašku, který uvádí číslo do 60 tisíc. A druhé „mimochodem“, Staffan de Mistura, který ještě před nedávnem konstatoval, že většinu džihádistů ve východním Aleppu tvoří bojovníci Al Kajdy, jíž ostatní skupiny svěřily centrální velení, nyní tvrdí, že kajdistů je tam jen asi 900, což prý značí asi 10 procent všech rebelů. A Reuter´s s odvoláním na americké „diplomatické zdroje“ mluví o dvou stech a možná jen o stovce kajdistů, možná jen o jejich „symbolické přítomnosti“. Podobné informace mají podle všeho prokázat nehumánnost ruských náletů a Al Kajdu zachránit. Jak poznamenal Michael Dougherty, komentátor The Week: „Co kdybych vám v roce 2001 řekl, že o 15 let později budou USA naštvané, že Rusové bombardují jejich spojence, Al Kajdu?“
Nicméně, otázku počtu obyvatel východního Aleppa i tamních džihádistů lze možná odvodit na příkladu měst, v nichž se už džihád vzdal. Třeba v Daráji jižně od Damašku před válkou žilo asi 80 tisíc lidí a OSN jejich počet – během vládního obklíčení města – odhadovala v rozmezí několika desítek tisíc až po osm tisíc. Když se rebelové, kteří přiznávali, že bez zahraniční pomoci by tak dlouho nevydrželi, letos v létě vzdali, vládní armáda očekávala, že z Daráji vyjde asi 800 až 1200 ozbrojenců a asi 4000 civilistů, nakonec ale vyšlo jen asi 700 ozbrojenců a necelých dva tisíc civilistů. Podobně se mají odhady k realitě i v dalších oblastech Sýrie. A pokud Staffan da Mistura mluví o přibližně devíti tisících ozbrojencích, na něž v reálu v průměru připadnou tři až čtyři civilisté (tedy nejspíš jejich rodiny), jsme zase u toho, že ve východním Aleppu může být asi 40 tisíc lidí.
A když už jsem u těch čísel, tak libanonský As Safír si (narozdíl ode mě) dal tu práci a připravil přehled „nemocnic v Aleppu“. Lékaři bez hranic prý mají za to, že zbyly „čtyři z osmi“ nemocnic, a i ty jsou bombardované. The Guardian tvrdí, že ve východním Aleppu zůstaly tři nemocnice, a jednu z nich Rusové a Syřani bombardovali. CNN pro změnu tvrdí, že ve východním Aleppu funguje už jen jedna nemocnice z původních čtyř a třetí byla bombardována. Huffington Post se prý dopočítal k pěti špitálům ve východním Aleppu, které stále fungují. Místní „obyvatelé“ sdružení v protiasadovských „výborech“ ale už víc než před třemi měsíci tvrdli, že fungují už jen dvě nemocnice. A tytéž „výbory“ jsou hlavním zdrojem informací pro západní média. A třeba Washington Post letos 28.září psal, že ve východním Aleppu je pořád ještě šest nemocnic, ale o šest dní později jich bylo už o dvě víc…
Slova bezmoci?
Spojené státy i jejich nejhlasitější spojenci typu Británie nebo Francie se tak v Sýrii – ale spíše na Blízkém východě obecně — ocitly na slepé koleji, kde čelí mnoha neřešeným nebo nově vznikajícím problémům či otevřenému „výsměchu“, a tak jim nezbývá než zasypávat Rusko kritikou jeho válečných zločinů a hrozbou dalších sankcí. I tento postup má ale své mantinely. Zatímco Rusko reaguje na americká a britská obvinění bohorovně a neprojevuje větší snahu s Washingtonem nebo Londýnem o čemkoli diskutovat, basu už nedrží ani EU. Dospěla sice k závěru, že by se ruské nálety na východní Aleppo „mohly blížit válečným zločinům“, ale na uvalení požadovaných sankcí se podle očekávání neshodla, byť ČR hlásila „vždy připravena“. V evropských metropolích chybí nadšení i pro případnou válku se Sýrií (a Ruskem), zato v samotném Londýně přitom došlo na svého druhu „vzpouru“, když největší britské protiválečné hnutí Stop The War odmítlo protestovat proti Rusku v Sýrii a lídr labouristů Jeremy Corbyn poslal případné protiválečné demonstranty rovnou před ambasádu Spojených států. Neocitly se USA náhodou na špatné straně dějin? ptá se dokonce už i katarská Al Džazíra…
