Leonid Ivašov
26. 9. 2016 Eurasia24
Příčinou toho, co se stalo v Sýrii, je sama podstata americké politické strategie. Její provokativní základ vznikl již dávno – v okamžiku vzniku amerického státu. A s využitím provokací byly zničeny celé civilizace.
Již v roce 1648 budoucí Kongres USA (tehdy to bylo „Shromáždění“) rozhodl o vyhlazení indiánských kmenů, když přijal zákon obviňující Indiány, že jsou bezvěrci, zatímco země patří Bohu Hospodinu, jehož zástupci na zemi jsou Anglosasové.
Je faktem, že také dobytí Jižní Ameriky začalo provokací. Američané tam zinscenovali výbuch a potopení křižníku, obvinili z tohoto činu Španělsko a vyhlásily mu válku. A tímto způsobem probíhá celá historie USA – zinscenovat provokaci a potom porazit a zničit.
Náš problém spočívá v tom, že jak Sergej Viktorovič Lavrov, tak i další naši činitelé působící na úseku zahraniční politiky považují dohody a ujednání s Kerrym, Obamou nebo s Clintonovou za platné. Dohodli se – a tak předpokládají, že Američané se budou chovat jako normální lidé. Ovšem „falešní hráči“ se niky nechovají čestně, tím spíš pak ve vztahu k Rusku. Tak se nechovali nikdy. Dokonce i během druhé světové války, již březnu 1945, kdy jsme byli s USA spojenci, řada amerických generálů plánovala společně s Churchillem útok na sovětská vojska v Evropě. Tento neuvěřitelný plán je dnes odtajněn.
Přesně tak je tomu i dnes: Američané přistoupili k dohodám pouze ze svých vnitřních – předvolebních – důvodů. Trump převzal iniciativu a oznámil, že vstoupí do spojenectví s Putinem a společně s Ruskem zlikviduje Islámský stát. A tak volební týmy Obamy a Clintonové musely ukázat, že zatímco Trump jenom hovoří, ony se již s Ruskem dohodly. A to je ten důvod, proč USA dohody podepsaly.
Hlavním cílem USA, se kterým vstoupily do dění v Sýrii, je ovšem svržení Bašára Asada, a to proto, že Asad nedovolil americkým společnostem vést plynovod z Kataru do Turecka přes území Sýrie. Překazil jim tak obrovský obchod. A tak si dnes Američané ve vztahu k Sýrii jednak plní svoje předvolební úkoly, jednak se snaží zajistit zisky svým, převážně ropným a plynovým, monopolům.
Naplňují tak hned dva cíle spojené s volbami amerického prezidenta: získat podporu příznivců boje s mezinárodním terorismem – a také podporu (včetně finanční) monopolů podnikajících na Středním východě. A to je vše. Příčinou jednání americké společnosti, národa (pokud to tak lze říci) je vlastní prospěch. Všechno ostatní – zásady a normy mezinárodního práva, dvoustranné dohody nebo závazné sliby – to vše je pro Američany až na druhém místě. Nejsou ochotni respektovat principy naplňování dohod. Je proto zapotřebí se zbytečně nevysilovat a Američanům nevěřit ani slovo.
Co je to příměří? Všechny bojující strany – jak teroristé, tak syrské vládní síly a zřejmě i naše vojenské uskupení – potřebovaly od bojů určitý oddych, aby se daly dohromady, doplnily munici a materiál a aby dopřály svým jednotkám odpočinek. A Američané tento okamžik využili, což se během konfliktu v Sýrii nestalo poprvé.
Koordinaci činnosti amerického letectva IS dokládá skutečnost, že akce probíhala plně podle zásad vojenské taktiky: USA provedly letecké útoky na syrská postavení a následně zaútočili teroristé. My to vidíme asi následovně. Občas se (v boji) mohou vyskytnout chyby a omyly, pokud se ale opakují, a pokud se americké velení stále odvolává na to, že rozvědka uvedla chybné údaje, pak jsou to již nesmysly. Nabízíme Američanům poznatky naší i syrské rozvědky. Oni je ale nechtějí.
Na humanitární konvoj zaútočili s největší pravděpodobností ozbrojenci IS nebo Džabhat an-Nusry. Je jasné, že jedni i druzí jsou závislí na Turecku a že je v podstatě řídí Američané. Jsou mezi nimi skupiny, které se nechtějí USA podřizovat, odmítají být jimi kontrolovány, celkově je ale dění v těchto organizacích řízeno z vnějšku.
Bylo (pro Američany) zapotřebí uskutečnit tuto provokaci těsně před Valným shromážděním OSN a z útoku obvinit jako jediné Rusko. „Bohulibá“ lež, která dnes koluje po celém Západě, bude opět silnější než pravda, protože více než 70 % sdělovacích prostředků světa je řízeno americkými oligarchy, tedy vlastně skutečnou americkou vládou. My se svými skromnými informačními možnostmi tomu můžeme jen těžko odolat. Prostě nás „převálcují“. Dá se říci, že provokace se podařila: znovu se podařilo ukázat na Rusko jako na nepřítele míru.
A celá tahle věc začala s příměřím vyhlášeným Lavrovem a Kerrym. Lidé se mě ptají: Proč jsme na to přistoupili? Naši představitelé včetně Lavrova mají oproti nim zcela jiný pohled na chování amerických politiků. Domnívají se, že pokud se s nimi dohodli, budou Američané dohodu také dodržovat. Je možné, že svoji roli sehrálo i chápání situace tak, že Američané jako by nyní všude prohrávali a budou tak nuceni spolupracovat s Ruskem. Ale tak to nebude!
USA si propočítávají všechny možnosti a dělají jen to, co je pro ně výhodné. Momentálně chtějí dohodou s Ruskem získat body proti Trumpovi. Současně se však snaží dosáhnout i druhého cíle – oslabit Sýrii a svrhnout existující vládu, a k dosažení tohoto cíle jsou jim prospěšné současné provokace. A za třetí – je pro ně výhodné obvinit z incidentu Rusko, protože zejména tým dosavadního prezidenta a Hillary Clintonové rozpoutal antiruskou kampaň. Proč USA nezveřejní text dohody? Také to je podřízeno předvolební politice: pokud by byla dohoda zveřejněna dnes, Trumpovi odborníci by v ní začali zkoumat každou čárku či písmenko a hledat v ní nedostatky použitelné proti Clintonové.
My zatím neumíme včas pochopit skutečné cíle našich „partnerů“, a tím, že jim důvěřujeme, znovu a znovu „šlapeme na stejné hrábě“. Erdoganovi jsme vše odpustili. Když v podstatě přilezl po kolenou a přiznal se – no nepusť si ho do postavení sobě rovného! To jen Putin prohlásil, že Erdogan mu vrazil nůž do zad – a ten, kdo útočí zezadu, je vrah. A současně i zrádce. Zpravidla se takoví lidé věšeli – a my si najednou takového zrádce oblíbíme, přijímáme ho v našich palácích a vše jsme mu odpustili: pozvedli jsme ho ze země až k sobě, vedeme s ním rovnocenná jednání atd. Tak se v seriózní politice jednat nedá. I Turek vycítil, že Rusko má velký zájem o spolupráci a přátelství – a hned pokračuje ve své dosavadní špinavé politice v Sýrii.
V našich politicích a značné části obyvatel přežívá až do dnešních dnů syndrom porážky Sovětského svazu a Jelcinem a jeho pomocníky zinscenovaného rozpadu SSSR. Od té doby až do dneška jsme se tohoto syndromu nezbavili. Je zapotřebí, abychom dnes společně s Čínou, Indií a vůbec celou skupinou členských zemí BRICS zaujali aktivnější pozici. Aktivnější ale nejen v dílčích otázkách, jakými je třeba Sýrie – je třeba nabízet nové uspořádání světa jako odmítnutí toho, co vybudovali Američané. Je třeba svolávat a využívat Radu bezpečnosti OSN, organizovat různá mezinárodní setkání, získávat na svou stranu velvyslance a vojenské atašé v Rusku, komentovat a kompromitovat americké zákonodárství – zkrátka, aktivně útočit na všech frontách, a to včetně Valného shromáždění OSN.
Američané konají na základě své vlastní logiky. Již dávno, od okamžiku zániku Sovětského svazu, neuznávají žádné normy mezinárodního práva a potvrzují to i ve svých dokumentech včetně takových, jakým je Strategie národní bezpečnosti USA, přijatá loni v únoru.
Právě Strategie je totiž hlavním dokumentem týkajícím se bezpečnostní a zahraniční politiky USA. Největší pozornost je v tomto dokumentu věnována Rusku jako hlavní hrozbě lidstvu, hlavní hrozbě bezpečnosti USA atd. Rusko v ní (USA) povýšily na démonického nepřítele – a dnes od této teze nemohou ustoupit.
Ona Strategie je odporná věc – ani Hitler se neodvážil vyhlásit něco podobného! „ Vedoucí postavení USA ve světě nemá alternativu. Nebude žádný multipolární svět. Budeme vojenskou silou hájit svoje zájmy kdekoli na zemském povrchu i mimo něj. Nebudeme se ohlížet na mezinárodní normy, budeme jednat jednostranně a používat vojenskou sílu v oblastech, které to budou zpochybňovat.“ Chápete – to, z čeho byl obviňován Hitler, dnes dělají samy USA.
Mlčeli jsme a nepožadovali svolání Rady bezpečnosti OSN, aby to řešila, třeba jen proto, abychom tím směrem obrátili pozornost světové veřejnosti. Nestáli jsme o to, aby se věc projednala ve skupině zemí BRICS a ŠOS. A Strategie je přitom v podstatě vyhlášení války celému lidstvu.
Mlčeli jsme. Podle toho to dopadlo. A důvod? Poraženecký syndrom, který je v nás dodnes, a to, že na naši elitu (nebo spíš takzvanou elitu), která je dnes u moci, existují nějaké kompromitující materiály. Nejpravděpodobněji v amerických bankách. A tak nás mají (USA) jako na vodítku.
(Pozn. překl.: ŠOS – Šanghajská organizace pro spolupráci – je u nás méně známá mezivládní organizace sdružující Čínu, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Statut pozorovatele mají Mongolsko, Indie, Írán a Pákistán.)
Zdroj: izborsk-club.ru
