Stanislav Stremidlovskij
12. 9. 2016 zdroj
Proces se dal do pohybu. V pátek 9. září proběhl v Aténách summit evropských zemí Středomoří. Organizátorem setkání byl řecký premiér Alexis Tsipras. Do řeckého hlavního města přijeli prezidenti Francie a Kypru Francois Hollande a Nikos Anastasiadis, premiéři Itálie, Portugalska a Malty Matteo Renzi, António Costa a Joseph Muscat a také zástupce španělské vlády…. Jednalo se o budoucnosti Evropy. Ale jaké?
Německý deník Die Welt nazval v předvečer summit v Aténách “setkáním, z něhož by se měla třást kancléřka Angela Merkelová.” Středomořské země chtějí Evropu, v níž takové silné země jako Německo, pomáhají slabším státům, chtějí jinou Evropskou unii, soudí list. Dříve samotný Tsipras v rozhovoru pro řecké noviny Real News uvedl, že je nutné další odepsání dlužnického závazku Řecka. V opačném případě, pohrozil premiér, následování dogmat německého ministra financí Wolfganga Schäuble povede k tomu, že “budeme svědky velmi nepříjemných výsledků v nadcházejících volbách a referendech v Evropě” a že samotné EU hrozí rozpad. “Těžiště v Evropě se přesouvá, konstatuje Die Welt. Osa moci mezi Berlínem a Paříží je velmi křehká, dlouholetí vůdci v Evropě mohou ztratit své pozice. Vytvářejí se nová spojenectví. Francie hledá další partnery. Summit Tsiprase v Aténách je jen začátek”.
Kamenná lavina začíná kamínkem. Co se jím stalo? Možná že neoblomná pozice Berlína během krize eurozóny, kdy se řešila otázka, co dělat se zkrachovalým Řeckem. Možná že stejná tvrdohlavost v problematice běženců, která rozštěpila evropské země a přinutila je, aby se rozešli do různých koutů. Nakonec se ukázalo, že s Evropskou unií se děje něco znepokojujícího, když se Velká Británie rozhodla distancovat se od kontinentu a vzpomenout si, že je ostrov. A když šéf Evropské lidové strany v Evropském parlamentu, německý politik za CDU Manfred Weber obviňuje Hollanda a Renziho, kteří přijeli do Athén, že se chystají nechat se Tsiprasem využít, za tím nevězí pouze podráždění z odporu Berlínu, ale odvolání se na starou dobrou politiku rozdělení sfér vlivu, o čemž Evropané vědí hodně.
Jedním z prvních to pochopilo Polsko a řeklo to nahlas. Ve svém nedávném projevu na ekonomickém fóru v Krynici ministr obrany Antony Mačerevič, který se zdá být téměř jediným politikem, kterého poslouchá polský “car”, předseda vládnoucí strany “Právo a spravedlnost” (PiS) Jaroslav Kačinski, zveřejnil program zahraniční politiky Varšavy. “Země střední a východní Evropy spojuje společné křesťanské zázemí, kulturní kód, kultová stránka se může lišit, ale je jasně viditelné, řekl Mačerevič. Je třeba usilovat o vytvoření Evropy národních států. Nejde o nacionalismus. Musí to být státy, v nichž rozhodnutí o dalším osudu schvaluje většina. Musíme se vrátit k myšlence Evropy vlastí. Země v naší části Evropy prožily sovětskou, některé také německou okupaci. Pamatujeme historickou německo-ruskou alianci a zkušenosti z druhé světové války.”
Jak se dalo očekávat, Varšava svaluje evropské problémy na Moskvu tím, že jí připisuje “dlouhodobou strategii”, která pramení ještě z “komunistických dob.” Svého času, když v Rusku někdo uvažoval o příčinách rozpadu Sovětského svazu a nazval akce Západu klíčovým prvkem procesu rozpadu, mnoho západních analytiků se tomu vysmívalo jako “konspirologii” a všechno vysvětlovali vnitřními problémy sovětského státu a ekonomiky. Nyní se v úloze “konspirologů” ocitli polští politici, když prezentují chyby samotných Evropanů málem jako “pomstu Moskvy” za rozpad SSSR.
Samozřejmě že pro Rusko je komfortnější komunikovat přímo s těmi členy EU, kteří chtějí totéž, a ne s bezvýraznými bruselskými byrokraty. Ale copak se Varšava chová jinak, když si činí nároky hovořit jménem Visegrádské čtyřky nebo lobbuje za vytvoření bloku zemí Tří moří? Nebo schováváním se za slova o solidaritě NATO trvá na zvýšení přítomnosti amerických vojsk v Polsku, což je ve skutečnosti uzavření dvoustranné dohody s USA? A v případě, že poradce polského prezidenta pro zahraniční politiku Krzysztof Szczerski zdůrazňuje, že klíčem k bezpečnosti Tří moří je partnerství Varšavy a Bukurešti a k rozvoji komunikace a energetiky partnerství Varšavy a Záhřebu, proč by Moskva měla postupovat jinak?
“Separatismus” je nyní pro Evropu atraktivní. Je těžké vysvětlit něčím jiným skutečnost, že například kandidát na rakouského prezidenta za pravicovou Stranu svobody Norbert Hofer, který má všechny šance na vítězství ve třetím kole hlasování, oznámil svůj úmysl vytvořit “unii v unii” s Maďarskem, Chorvatskem, Slovinskem a Českou republikou pro zajištění vlivu na rozhodnutí EU (aniž by vysvětlil, jak se chystá smířit Vídeň s Budapeští). Tyto trendy jsou na denním pořádku dokonce i v komunitě vynikajícího a dávného evropského integrátora, v katolické církvi, kdy prefekt Kongregace pro víru, kardinál Gerhard Müller obviňuje německé biskupství z vytváření podmínek pro opakování velkého schizmatu, jež rozdělilo evropské katolíky v roce 1517 na stoupence ortodoxie a protestanty.
Proto svádět všechno na vnější “pikle” nebo chyby kancléřky Merkelové je zjednodušení situace, znamená to nevidět skutečnost, že základy EU jsou občany Evropské unie podrobovány revizi. Přestávají již věřit institutům, které se objevily po druhé světové válce, o čemž svědčí průzkum francouzského institutu BVA, provedený koncem srpna letošního roku, který ukázal, že 29% Francouzů by mohlo hlasovat v prvním kole prezidentských voleb v květnu 2017 za kandidáta monarchistů. Zároveň 39% Francouzů soudí, že návrat krále na trůn bude mít pozitivní dopad na národní jednotu (o 16% více než v roce 2007), a 37%, že to přispěje ke stabilitě vlády (o 14% více než v roce 2007).
Samozřejmě, neměli bychom připisovat pohnutku Mačereviče a Kačinského, Tsiprase a Hofera za daleko jdoucí plány na přestavbu starého kontinentu. V mnoha ohledech jsou jejich akce vyvolány taktickou reakcí na problémy, pokusem o co nejoptimálnější přežití období bouří a vichřic. Tito politici sotva chtějí rozpad EU, spíše je pro ně důležité se co nejlépe v unii zařídit. Historie nás však učí, že právě maličkostí začínají globální geopolitické události, o nichž se potom píší knihy.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
