Jiří Baťa Je doba, kdy se o některých zesnulých musí mluvit jen v superlativech a není dobré se zmiňovat o negativních vlastnostech a osobních rysech zemřelého. Tak např. po smrti Václava Havla se mluvilo (a mluví dodnes) jako o největším z největších, o nejlepším z nejlepších, o člověku který snad ani pro své mimořádné charakterové vlastnosti obyčejným člověkem být nemohl.
Dokonce snad i zastínil takového velikána, jako byl T.G. Masaryk. Tak (prý) byl dobrý. Opravdu? No nebyl, samozřejmě že ne, dokonce by se dalo se říct, že byl v některých případech horší jiných, ale v jeho případě, protože byl glorifikován západními politiky a těmi, kterým pomohl dostat se do vysoké politiky nebo byznysu, pro takové není gativní hodnocení žádoucí, protože jak napovídá titulek, o mrtvých jen dobře. Už třeba jen proto, že jim osobnost V. Havla bude ještě dlouho pro jejich kariéru potřebná.
Vždy, až na vzácné výjimky, je zemřelý, zvláště byla-li to osoba veřejně činná jako např. Václav Havel, obdarován těmi nejlepšími vlastnostmi a zásluhami, vybarvován pestrými barvami, jakoby se zapomnělo, že také existuje černá, šedá, mdlá či jinak nevýrazná, že existuje dobro a zlo, že každý člověk má jak pozitivní, tak i negativní charakter, dobré i špatné morální vlastnosti. Pravda, hodnocení života či samotné osoby zemřelého je vždy otázka pohledu, resp. toho, kdo se o něm v nekrologu vyjadřuje a kdo jej (z j isté nutnosti či povinnosti) takto zmiňuje. Je nemálo případů, kdy např. nebožtík skrz naskrz člověk nedobrý, zlý, hrubý, alkoholik atd., je na jeho cestě poslední povznášen na téměř příkladného člověka, ale negativní či křivé slovo není slyšet ani jediné. V lepším případě je jen zmíněno, že to byl člověk někdy problematický s chybami, které má každý člověk. Je to velmi pokrytecké i když to lze chápat, že z pohledu pozůstalých zmiňovat špatné vlastnosti člověka po jeho skonu se hodí jen v případě (a to ne vždy), byl-li člověk vyloženě kriminálníkem, nebo zločincem.
Něco jiného je však hodnocení zesnulého, který je hodnocen víceméně z nějakých potřeb, např. hlediska politické, případně veřejné angažovanosti, případně sportovní činnosti a jeho (jejich) úspěchů, než z hlediska výlučně morálně lidského. To je i případ zesnulé Věry Čáslavské. Její úmrtí je bezesporu smutné, v žádném případě nelze popřít její vynikající sportovní úspěchy, zcela jistě byla fenomenální gymnastka a sedm zlatých medailí z olympiády to jen dokazuje. V tomto je její osobní úspěch naprosto nezpochybnitelný. To ale ještě neznamená, že také byla významnou morální autoritou jak se jí media a jistá část lidí snaží její osobu hodnotit.
Paní Čáslavská totiž měla celou řadu velmi špatných vlastností, např. tu, jak pokrytecky odsuzuje komunistický režim, který ji vlastně slavnou udělal, neboť to byl komunistický režim, který ji dal ty ohromné možnosti vypracovat se k úspěchům, za které byla také po zásluze odměněna, mj. obdržela titul „zasloužilá mistryně sportu“, přijímala gratulace nejvyšších stranických funkcionářů, včetně dojemného objetí s G. Husákem, kdy mj. z vděčnosti a euforie z vítězství obdarovala svými medailemi čtyři přední československé komunistické politiky Svobodu, Dubčeka, Černíka, Smrkovského. Byl to také ten zlý a nelidský komunistický režim, který jí po olympiádě v Mexiku umožnil s manželem Josefem Odložilem a rodinou dvouletý pracovní pobyt v Mexiku.
Velmi nevhodně až necitlivě se však zachovala v době, kdy její syn spáchal otcovraždu, kdy její manžel Josef Odložil po útoku syna na svého otce nakonec zemřel. Paní Čáslavská, která J. Odložila po rozvodu přímo nenáviděla a vedla k tomu i své děti, se k tomuto neštěstí po mravní stránce postavila naprosto chladnokrevně, bez projevu soucitu a lítosti, naopak obhajovala vražedný čin svého syna, přičemž o svém manželovi Odložilovi (se kterým se rozvedla) mluvila jako o naprosto špatném člověku, alkoholikovi, který vedl nezřízený život atd. Tato událost výrazně odhalila její (pražskou kavárnou zatajované) špatné, negativní charakterové a morální vlastnosti zvláště, když jako „poradkyně“ V. Havla se ještě navíc postarala o to, aby její syn-otcovrah dostal od Havla milost.
Všechny tyto negativní a nedobré vlastnosti však dnes ustupují do pozadí, protože je překrývají takové její „hrdinské“ činy, jako byl podpis „Dvou tisíc slov“, její „odvážné“ vystoupení při televizním kandidátském dialogu M. Zemana s K. Schwarzenbergem, ve kterém se značně nelibě vyslovila o Zemanově kandidatuře, nebo kdy se na protest proti Miloši Zemanovi nezúčastnila na Hradě oznámení nominace českých sportovců na olympiádu v Soči slovy, že podle ní „Miloš Zeman vysílá negativní energii“ atd., atd. Tyto „pozitivní projevy hrdinství a statečnosti“ hodnotí V. Čáslavskou lidé z prostředí tzv. pražské kavárny, pravdoláskaři a ti, kteří jsou nadále věrni odkazu V. Havla, opěvují K. Schwarzenberga, sympatizují s TOP 09, podporují západní politiku USA, NATO a významně trpí ruso a putinofobií. Pro tyto lidi bude Věra Čáslavská národní legendou, ikonou, symbol odvahy a ženy, která ukázala, že v naší zemi jsou lidé, kteří se nebojí. Je však otázka, co je tím myšleno. Pokud jde o pravičácké a vlastizrádné nebojácné projevy typu pánů Štětiny, Laudáta, Gabala, Schwarzenberga či paní Langštádlové a dalších, lze tuto nebojácnost jen stěží považovat za nějaký symbol odvahy.
Nicméně takto politicky pojatá charakteristika a „zásluhy“ Věry Čáslavské budou zaneseny ve společenských a politických análech a běžní, nesouhlasící občané s takovým pojetím hodnocení to jen sotva změní. Původní snaha pravdoláskařů a havloidů o uspořádání státního pohřbu V. Čáslavské se naštěstí neuskuteční, údajně na přání její rodiny, neboť by si to prý sama zesnulá nepřála. Je otázka, nakolik lze tomuto zdůvodnění věřit, protože vzhledem k její známé ambicióznosti a falešnému egu, se kterými se v poslední době tak ráda předváděla na veřejnosti, lze o tom úspěšně pochybovat. Navzdory celé řadě negativ Věry Čáslavské a glorifikací její osobnosti, je na místě vzdát jí čest a slávu, ale jen co se týká jejich sportovních výkonů.
