Jak se USA ocitly mimo syrskou válku


Tereza Spencerová
7.9. 2016   Literární noviny
Mnozí komentátoři čekali od pondělní schůzky Vladimira Putina s Barackem Obamou v rámci jinak (podle tradice) plonkového summitu G20 průlom (mimo jiné) v řešení války v Sýrii, tím spíš, když ruská strana dopředu avízovala, že k dohodě mají obě strany už opravdu blízko. Jádro pudla je přitom stále stejné: Rusko po USA dál požaduje jasně určit, kdo je „umírněný“ džihádista pod ochranou USA a kdo nikoli (a tedy terč bombardování). Následně ovšem Kreml upozornil, že nemá potřebu Washingtonu jakkoli ustupovat, jak požadoval Barack Obama, načež syrská armáda spolu s Hizballáhem a dalšími spojenci a s pomocí ruského bombardování opětovně obklíčila východní, džihádisty ovládanou čtvrť Aleppa, nad níž USA chtějí držet ochrannou ruku, a odřízla tamní islamistické rebely od zásobovacích tras.

Svou roli samozřejmě sehrála i turecká invaze na sever Sýrie, kde turecká armáda spolu se „svými“ syrskými rebely dál útočí na Kurdy a současně po několika dnech ovládla území, které až dosud okupoval Daeš. Postup jim usnadňují i stále častější vnitrodžihádistické boje u tureckých hranic, které proti sobě staví síly z hlediska USA „umírněné“.

Podle oficiálních prohlášení tak místní oddíly Islámského státu ztratily kontakt s tureckou hranicí a tím i své možnosti zásobování, ocitli se v „kapse“, v níž mohou být snadno zlikvidováni, nicméně pohled na mapu toto „odříznutí“ Daeše „od světa“ prokazatelně vylučuje. Vhodnější je ale asi lepší mluvit o „posunu turecké hranice do Sýrie“, čímž vzniká kvalitativně zcela nová situace: stále ještě členský stát NATO (snad při vědomí všech rizik) vstoupil se souhlasemRuska, Sýrie a v neposlední řadě Íránu a Číny do syrského válečného chaosu a Spojené státy se zatím nerozhodly, zda udrží své vztahy s Tureckem nebo s Kurdy, protože obojí nejspíš možné nebude. Kurdové už si svůj osud národa hozeného Washingtonem „přes palubu“ začínají uvědomovat, a vstupují do boje „na život a na smrt“.

Zdá se, že Rusko použilo klasickou metodu „rozděl a panuj“. Na severu Sýrie se totiž ve vzájemném klinči ocitly hned tři síly, které stály nebo ještě stojí proti Asadovu režimu: Turecko, Kurdové a islamisté. USA na takový vývoj podle Wall Street Journal nebyly připravené, ztrácejí nad těmito „svými“ proxy spojenci kontrolu a zůstávají stát stranou hlavního proudu. Amerikou podporovaní „umírnění“ džihádisté na severu Sýrie tureckým postupem ztratili spojení se skupinami Al Kajdy u Aleppa, a kdyby turecký prezident Recep Erdogan chtěl z pohledu Moskvy „překračovat meze“, mohou Rusové podpořit Kurdy více než jen slovně, třebas jen dodávkou protitankových a jiných zbraní „propašovaných“ třebas z Arménie. Turecká armáda, silně „pročištěná“ po červencovém pokusu o puč, si velké ztráty podle všeho dovolit nemůže, aniž by Erdogan současně riskoval ztrátu podpory domácí veřejnosti.

Na druhou stranu není bez zajímavosti, že zatímco džhádisté, kteří před dvěma týdny kapitulovali na damašském předměstí Darája, zamířili k Aleppu, do „tureckých“ oblastí na severu Sýrie se přesouvají bojovníci džihádistických skupin a jejich příbuzní ze syrských měst, která uzavřela s režimem v Damašku příměří a výměnou za složení zbraní získala možnost volného odchodu. Kumulace těchto lidí v oblasti Idlíbu, pod „ochranou“ Turecka, které navíc pro tuto oblast oprášilo svůj letitý plán „bezpečné zóny“, vyvolává i přes nesouhlas hlavních mezinárodních i regionálních hráčů a kritiku OSN neodbytný dojem přeskupování syrského obyvatelstva podle náboženského nebo politického klíče, což může být první předpoklad k budoucímu – skutečnému, nebo třeba „jen“ federativnímu — rozdělení Sýrie.

V takto nastavených mantinelech se ovšem rozhovor mezi Obamou a Putinem, o který prý požádala americká strana, stal fakticky zbytečným – za předpokladu, že USA nebyly ochotné rovnou hodit ručník do ringu a vzdát se svých vlastních plánů na dohodu. Oba prezidenti spolu sice mluvili déle než se očekávalo – bezmála půldruhé hodiny— , ale ke shodě nedospěli. Putinův mluvčí nicméně konstatoval, že z pohledu Ruska všechno šlo „dobře“, Obama pak jen zmínil „otevřený, čestný, pracovní ráz“ setkání, načež Washington vinu za neúspěch svalil na Rusko, které prý ustoupilo od některých už domluvených bodů. Jak ale konstatuje třeba New York Times, je to z Obamovy strany jen východisko z nouze – přehrál „diplomatické řešení“ na svého ministra zahraničí Johna Kerryho, a pokud selže i on, půjde vše do ztracena, neboť Washington žádný svůj Plán B pro Sýrii beztak po ruce nemá.

A mezitím – kromě Turků, Kurdů či islamistů – ztrácejí USA v Sýrii a na Blízkém východě i další „aktiva“. Alí Allúš, lídr „umírněné“ teroristické Islámské armády, která je klíčovou silou protiasadovských džihádistických koalic podporovaných USA a pravidelně ostřeluje Damašek a zabíjí civilisty v ulicích, byl svými spoludžihádisty odstaven poté, co v rozhovoru pro izraelská média připustil možnost míru s židovským státem.

K tomu musely USA vypsat odměnu tří milionů dolarů za hlavu Gulmuroda Chalimova, někdejšího velitele tádžických speciálních sil, který prošel pěti výcviky v USA a Tádžikistánu a nyní se – i se získanými vědomostmi o americké protiteroristické taktice – stal jedním z nejvyšších velitelů Daeše. „Poslouchejte, vy americká prasata: Byl jsem v Americe třikrát a viděl jsem, jak cvičíte vojáky k zabíjení muslimů,“ nechal se slyšet Chalimov. „Učíte své vojáky jak provádět obklíčení a útoky s cílem zničit islám a muslimy.“

K tomu se provalilo, že USA letos v lednu letecky přepravily do Íránu celkem 1,7 miliardy dolarů coby výkupné za osvobození čtyř svých občanů, podle všeho agentů, zatímco íránské námořnictvo prý dál „obtěžuje“ americká vojenská plavidla u íránských břehů…

K tomu se Rusko ještě na čínském summitu G20 takřka domluvilo se Saúdskou Arábií, klíčovým americkým spojencem v regionu, na zmrazení těžby ropy, což okamžitě vystřelilo její globální ceny, s Katarem, dalším americkým spojencem a klíčovým sponzorem syrského džihádu, na vojenské spolupráci, a s Egyptem, někdejším blízkým americkým spojencem, na dalších dodávkách zbraní souvisejících s pozoruhodnou „kauzou Mistral“ a případně i na jejich výrobě přímo v Egyptě

A zatímco si Barack Obama na summitu hluboce porozuměl s britskou brexitovou premiérkou Theresou Mayovou, Bašár Asad v Damašku přijímal delegaci britských poslanců, zástupců církví a akademických kruhů.

K tomu navíc nejasným výsledkem skončilo i Obamovo setkání s Erdoganem. Zatímco turecká média analyzují slova Zbigniewa Brzezinského, podle něhož za červencovým pokusem o vojenský puč stáli Fathulláh Gülen a CIA, a vojenská agrese na sever Sýrie fakticky odstavila USA od „boje proti Daeši“, samotná Ankara se snaží poněkud zmírňovat napětí, které ve vztazích mezi oběma zeměmi po puči vzniklo. Nyní si prý Turecko „nikdy nemyslelo“, že by za pokusem o vojenský převrat byly USA, a Barack Obama za toto vstřícné gesto pro změnu Erdoganovi slíbil pomoc při pátrání po organizátorech puče, což ale z pohledu současné Ankary znamená stále to samé, čili pro USA nepřijatelné Gülenovo vydání…

S o to větším sebevědomím pak Recep Erdogan – jako by pokropený živou vodou — „vyjádřil naději“, že příměří nebo zastavení palby v Sýrii „propukne“ už příští týden, ještě před svátkem Id al Adhá, který letos začíná 12. září.

Celkový obrázek manévrování Ruska na Blízkém východě nabízí pohled na plošný ústup USA, přinejmenším za končící vlády Baracka Obamy. A tak, zatímco Daeš pod tlakem rozpoutal sérii teroristických útoků po celé Sýrii, se při absenci lepších možností znovu jen objevují zprávy o chemických útocích syrského režimu proti džihádistickému východnímu Aleppu. Nicméně už i tradičně protiasadovská katarská Al Džazíra o nich informujme s použitím uvozovek.

Tož tak nějak.