Ivan David (rozhovor)22. 9. 2016 Parlamentní listy
Strach o volný pohyb lidí po Evropě mě skutečně dojímá. Místo aby se politici snažili, aby lidé měli důvod zůstat nebo se vracet, udržují země v takovém stavu, aby bylo výhodné prchnout. Je v našem zájmu, aby schopní lidé zůstali (nebo se vrátili). „Politika“ vyhání pracující do zahraničí a předseda vlády se pak chlubí, že máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě. Asi si v dětství nestačil všimnout, že nezaměstnanost může být taky nulová.
Jak byste zhodnotil poslední události na středoevropské politické scéně? Horký prezidentský kandidát Norbert Hofer navštívil našeho prezidenta Zemana. Neshodli se sice ve svém postoji k Benešovým dekretům a budování jaderných elektráren v Česku, na straně druhé si notovali v návrhu rozšíření Visegrádské čtyřky o Rakousko a vytvoření takové menší „středoevropské unie“ v současné Evropské unii. Naše hlava státu také označila Hofera za perspektivního politika s nebojácným přístupem, který má být ve svých postojích blízko k Robertu Ficovi nebo Viktoru Orbánovi. Co k této události říci?
Jsem přesvědčen, že jsme zase na konci cyklu. Na jeho začátku přicházejí noví politici s novými řešeními starých problémů. Mají kompas a vědí, kam chtějí dojít. Ta řešení se líbí a lid ještě neví, jaké nové problémy přinesou. Změny systému přinášejí problémy růstu. Politici s kompasem jsou pak identifikováni lidem jako strůjci problémů a vyvolají reakci: „Děkujeme, odejděte!“ Po nich nastoupí jejich nohsledi, kteří nechtějí nic měnit, protože každá změna ohrožuje jejich postavení. Nemají jiný cíl, než udržet a posílit svoje postavení. Místo kompasu mají radar, který potřebují, aby včas rozpoznali, odkud se blíží problém a mohli se vyhnout konfrontaci s ním. Neřešením problémy narůstají. Politici a mainstreamová média věnují maximální úsilí zatajování, ukrývání a bagatelizaci problémů a útokům na nositele špatných zpráv. Politici si ještě myslí, že to ustojí, a ještě ostražitěji si hlídají stabilitu svého postavení. Politici s radarem nic řešit nechtějí a ani by to neuměli, nikdy to nedělali. Lidé je ještě volí, ale už jim nevěří. To je to, co prožíváme dnes. To je konečná fáze cyklu, fáze čekání na příchod nových politiků s kompasem, kteří zahájí nový cyklus. Kompas a radar jsem si vypůjčil od Davida Riesmana.
Miloš Zeman má rád úspěch a úspěšné. Imponují mu originální osobnosti, proto imponuje i sám sobě. Norbert Hofer jako finalista prezidentských voleb a s velkou pravděpodobností budoucí prezident je už teď úspěšný. Oba pánové vědí, co musejí navrhnout a co musejí odmítnout, neboť lid naslouchá, o Beneše a jádro tolik nejde. Radar Miloše Zemana identifikuje problémy, které občané vnímají jako důležité. Evropské národy ještě žijí a jejich příslušníci se cítí ohrožení. Reprezentanti těchto národů si zatím nemohou dovolit otevřeně jít s Berlínem a Bruselem a nemohou si ani dovolit jít proti zájmům většiny obyvatel. Je stále zřejmější, co je pro koho důležitější.
Někteří političtí komentátoři považují naše členství ve V4 za pomyslný kámen, který nás v zahraniční politice táhne ke dnu. Upozorňují na autoritářské způsoby politických lídrů zejména v Maďarsku a Polsku, které jsou terčem kritiky některých západoevropských vlád. Naopak řada českých politiků uskupení V4 chválí jako spolek, se kterým lze lépe prosazovat svoje hospodářské i ekonomické zájmy, zvláště pak v Evropské unii. Který z těchto názorů je vám bližší?
Nehodlám komentovat komentátory, zejména pokud jejich vliv rychle slábne. Za koho mluví? Cítí se taženi ke dnu, proto to zděšení. Představitelé zemí byli zvoleni s programem, k jehož realizaci musejí mít autoritu. „Někteří komentátoři“ mají raději představitele bez autority obyvatelstva, takové, kteří čekají na instrukce. Každý spolek uvnitř spolku je institucionalizovaný konflikt. Pochybuji, že lze i pomocí spolku V4 něco prosadit, když zejména někteří naši politici jsou advokáty Berlína a Bruselu. Ale V4 může trochu přibrzdit realizaci některých „evropských projektů“. Zejména po Brexitu Brusel přitvrdí, a tím vyhrotí konflikt.
Kancléřka Merkelová je v české veřejnosti jednou z nejneoblíbenějších osobností z evropské politické scény a mnoho lidí si přeje její neúspěch v příštích německých volbách. Nicméně zkušený europoslanec Pavel Telička upozorňuje, že populistické strany, které se nyní v Německu dostávají do popředí, jako například AfD, mají vůči Česku daleko kontroverznější přístup. Odmítají například Benešovy dekrety i volný pohyb lidí po Evropě ze členských států EU, když si tak chtějí ochránit svůj pracovní trh. Myslíte si také, že vítězství těchto populistických stran v Německu, ale i v Rakousku by nám nic pozitivního nepřineslo?
Mnoho funkcionářů v CDU cítí, že úspěch této strany, a tím i jejich vyhlídky na uchování vlivu jsou těžko slučitelné s Merkelovou v čele. Ona se stala symbolem problémů. Pavel Telička, který chce plavat s proudem, cítí, že si mnoho lidí přeje jiný systém, než ze kterého on žije. V Německu a Rakousku jsou Benešovy dekrety symbolem porážky a následného ponížení Němců. Strana, která se chce v Německu líbit a zatím nepotřebuje dobré vztahy se sousedy, vytáhne i tuto kartu. Ani Pavel Telička se netřese strachy, stará se o sebe, a ne o české občany. Jen straší ty, kteří se bojí.
Strach o volný pohyb lidí po Evropě mě skutečně dojímá. Místo aby se politici snažili, aby lidé měli důvod zůstat nebo se vracet, udržují země v takovém stavu, aby bylo výhodné prchnout. Je v našem zájmu, aby schopní lidé zůstali (nebo se vrátili). „Politika“ vyhání pracující do zahraničí a předseda vlády se pak chlubí, že máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě. Asi si v dětství nestačil všimnout, že nezaměstnanost může být taky nulová.
Celosvětovým trendem je v současné době vzestup populistických i nacionalistických stran oproti těm tradičním umírněným. Čím si to vysvětlujete? Hrají v tom roli mladí radikálnější voliči, anebo neutěšená společenská situace ve většině zemí? Dokonce i prezident Zeman v posledních dnech vyjádřil své sympatie k Donaldu Trumpovi…
Mainstreamová media slouží mainstreamové politice. To je vládnoucí střed – za poslední čtvrtstoletí hodně posunutý doprava. Varují před takzvanými protisystémovými stranami. Jenže jejich úspěch vyplývá z toho, že lidem se systém přestal líbit, konečně ho pochopili. Potřebovali delší zkušenost. Ano, společenská situace je neutěšená a lidé to čím dál více pociťují na vlastní kůži.
Občané chtějí řešení problémů, které by se jim líbilo. Ti, kteří ho nabízejí, jsou nazýváni populisty. Současní evropští politici nabízejí neřešení, a to se nelíbí. Změna nastane určitě, protože vývoj je neudržitelný. Každá změna není nutně k lepšímu. I Hitler nabízel řešení, které se líbilo. Průmyslníci a bankéři ho podpořili a lid ho demokraticky zvolil. Máme čekat, koho průmyslníci a bankéři podpoří tentokrát, až nás zkušení politici doprovodí tam, kam míříme? Donald Trump je možná menším neštěstím než Hillary Clintonová. Nikdy to nebudeme moci posoudit, protože oba nevyhrají. Clintonová reprezentuje politiku konfrontace s Ruskem a hlavně s Čínou, to je nepochybně nebezpečné, Trump asi nemůže být rizikovější. V tomto srovnání si možná zaslouží „sympatie“. Mladí lidé se o politiku moc nezajímají, ačkoli to budou hlavně oni, koho budoucí vývoj zasáhne. Jsou radikální?! Když jde o legalizaci marihuany, tak určitě. Ve skutečnosti jsou, pokud je politika zajímá, hyperkonformní.
Z psychologického hlediska je důležité si uvědomit, že lidé se zoufale drží toho, co je, zvláště když mají zkušenost, že změny nebývají k lepšímu. Každá změna, ať už si to lidé uvědomují nebo ne, je spojena s pocitem úzkosti. To je ten pocit, který nám připomíná, že tady je možná nebezpečí a je dobré se mu vyhnout. Důležitá je tendence ke stereotypnímu jednání a konečně zatřetí jsme všichni sugestibilní (přizpůsobiví vnějším vlivům) více nebo méně, i když tomu nevěříme. Takže všudypřítomná masáž mainstreamových médií, tendence jednat stále stejně a úzkost ze změny dohromady brzdí změnu rozhodování lidí.
Analytici politických stran potřebují být nositeli příznivých zpráv pro své zaměstnavatele. Tak říkají: „No, ztratili jsme tři procenta, ale tu koalici nějak uplácáme, někomu nabídneme podmínky, aby mohl prezentovat částečné splnění stěžejního bodu svého programu.“ To je samozřejmě krátkozraké. Je totiž velký rozdíl, jestli nás volí lidé s nadšením, takže jsme získali deset procent, nebo jsme stále ještě získali deset procent, protože nás volili už minule a volí nás jako menší zlo, protože jim nikdo důvěryhodný nic lepšího nenabízí. Jestliže nás lidé volí, přestože jsou s námi nespokojeni, pak čekáme na ránu z milosti. Klíčová otázka je, jestli někdo nabízí nová řešení, nový systém, jestli někdo skutečně má nový projekt. Obávám se, že nemá. Nevím o něm. Jen blbec si může myslet, že je lehké ho připravit. I takzvané nesystémové nebo opoziční strany jsou hluboce zakotveny v současném systému, který nás opět dovedl na rozcestí. Opoziční politici uvažují o parametrických změnách, jak trochu jinak nastavit daňové sazby a podobně. Nemají žádný recept, jak uniknout závodu ke dnu, jak zlikvidovat daňové ráje atd. Všichni „nezávislí, svobodní, zelení, piráti“ se zapojí do koalic a jdou s nimi střední cestou. Jsou zcela konformní se systémem a fakticky prosazují jen změnu nátěru fasády.
Propadáku CDU ve Spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko, odkud se kancléřka Angela Merkelová v roce 1990 vydala do světa velké politiky, se věnují mnohá média. Křesťanské demokraty zde v zemských volbách porazila i opoziční AfD a britské deníky Financial Times či Express hovoří o „ponížení Merkelové“. V Berlíně skončila nedávno její CDU na druhém místě a koaliční partneři z CSU prý nyní začínají uvažovat i o spolupráci se Zelenými. O čem tyto výsledky svědčí? Jak vypadají podle vašeho názoru šance Merkelové na obhájení jejího dosavadního postu ve volbách, které se v Německu uskuteční v příštím roce?
Mně je Merkelová lhostejná stejně jako její šance, můžeme jen doufat, že vláda vzešlá z nových voleb bude pro nás méně ohrožující. Že by pro nás byla přímo příznivá, v to nedoufám.
V nedávných dnech si sedli zástupci USA a Ruska ke stolu k vyřešení situace v Sýrii a dohodli příměří. To však rychle vzalo za své. Nejprve jednotky Spojených států omylem napadly Asadovy umírněné síly a dnes například Američané obviňují Rusy z toho, že zničili humanitární konvoj. Mír v Sýrii je tak zase opět v nedohlednu. Je reálné, aby obě mocnosti našly v této oblasti někdy společnou řeč, čímž by se alespoň částečně zastavila uprchlická krize z tzv. balkánské cesty?
Nemyslím, že by vedení armády USA bylo tak technicky a informačně nevybavené, že by k napadení jiného vojenského uskupení mohlo dojít omylem. Spíš bych ten „omyl“ přirovnal k bombardování Škodových závodů v Plzni či chemických závodů v Záluží u Mostu na konci války. Z tohoto útoku pro mne vyplývá, že jisté kruhy v USA jsou vlivnější než Kerry a Obama dohromady a urovnání v Sýrii si nepřejí, a tak možná nenastane. Že by pánové Kerry a Obama takto chtěli demonstrovat svoji nevěrohodnost, to se mi nezdá pravděpodobné.
Někoho z něčeho obvinit není těžké, po sestřelení dopravního letadla nad východní Ukrajinou „věděl“ Obama hned druhý den, kdo je pachatelem, ale expertní týmy nám to dosud nesdělily, ještě to asi nevědí… Aby se obě země dohodly, musela by být na obou stranách vůle respektovat zájmy toho druhého. Nic tomu zatím nenasvědčuje. Že by Trump?
