Yekta Uzunoglu
30. 9. 2016
Bylo to někdy začátkem léta roku 1994, byl jsem v sídle jedné z mých obchodních společností Meridian Import Export v Mahenově ulici v Praze 5. Dům mně patřil mně a v horním patře bydlel také můj synovec Roni Özdemir, student právnické fakulty UK v Praze. Byly pozdní večerní hodiny, a když viděl, že jsem ještě ve své kanceláři, přišel si za mnou popovídat o sloce o římském právu, kde jsem mu pomáhal s latinou a také mi při tom vřelém rozhovoru sdělil, že má “výbornou nabídku” na koupi vozu BMW velice levně. 

Samotné hláskování té značky mně tehdy iritovalo, měl jsem vždy jistou averzi vůči té značce, já jsem ji vnímal jako značku nekultivovaných zbohatlíků. Snažil jsem se mu koupi rozmluvit, že žijeme v hostitelské zemi, že nám nesluší, abychom jezdili do školy autem se značkou BMW, když hostitelé samotní jezdí se škodovkou a že nemáme právo se chovat jako něco lepšího než jsou hostitelé, že jak sám ví, že i když mám zakoupen mercedes, se kterým jezdil předseda vlády SRN, Tatru 613, s kterou jezdil tehdejší ministr Karel Dyba, přesto po Praze jezdím se Škodou Favorit stejně jako on, protože ty vozy používám jedině na delší cesty, abych během jízdy, kdy řídí auto řidič, mohl pracovat. Tehdy také letecké spojení do Berlína, Mnichova nebo Kolína nebylo jako dnes, byl jsem odkázán na auta a teprve tam jsem jel mercedesem.

Nechtěl se nechat přesvědčit, stále tvrdil, že BMW je stejně drahé jako Škoda Favorit a tak mně něco trklo a zeptal jsem se ho, kdo mu to auto nabízí. Synovec mi odpověděl, že Göksel Otan a jeho společník jménem Nurettin Cil ….

Otana jsem znal jako novináře, kterého kdekomu nově přijíždějícímu do ČSFR dohazovali jakožto novináře – tlumočníka zaměstnanci tureckého velvyslanectví.

Nechtěl jsem se svým podezřením zatěžovat mladého čistého člověka a ještě k tomu synovce, zkrátil jsem diskusi s tím, že to nepřichází v úvahu a že až skončí školu, ať si koupí, co se mu zlíbí, ale pokud je studentem, nepřichází to v úvahu. Akceptoval to a šel do svého bytu. Tehdy nejen v ČR ale se všude diskutovalo o tom, že se východní Evropa stala trhem s auty ukradenými na západě, to téma tehdy bylo všude přítomno, ale můj synovec dění v ČSFR či v Evropě nesledoval, jelikož byl plně zaměstnán svým náročným studiem ještě k tomu v českém jazyce. Tato nechtěně získaná informace mne bytostně iritovala a začal jsem se poptávat, kdo že je ten Nurettin Cil a záhy jsem zjistil, že je společníkem Göksela Otana ve společnosti Trabzon s.r.o se sídlem v Chrástu nad Sázavou na adrese rodičů přítelkyně Göksela Otana slečny Hany Plavcové a že je hledán Interpolem po cele západní Evropě. Otan Göksel mu ale zařídil povolení k pobytu v ČR i prodloužení jeho tureckého pasu na tureckém velvyslanectví v Praze, což bylo základním předpokladem k získání povolení k pobytu na území ČR.

Dál jsem zjistil, že prodává luxusní auta ukradená ve SRN a v Rakousku, některá prodává zde v ČR a některá dokonce posílají s českým falešným číslem až do Turecka. Tato zjištění byla pro mne šokující. Göksela Otana, kterého jsem znal jako člověka vzdělaného a levicově orientovaného, který tvrdil, že je dítětem tureckých dělníků – imigrantů žijících v Kolíně nad Rýnem… já jsem mu věřil, nebyl důvod nevěřit, obzvlášť když nebyl mně blízkým člověkem, byl tehdy jeden z mála občanů Turecka žijících v ČR a byl mi v něčem blízký, protože uměl česky. Ale k jeho fyziognomii, tak i k jeho slabé psychice, nepasovala “profese”, která dle literatury vyžaduje tvrdší povahové rysy i fyzickou kondici.

   N.Cil v Turecku s “rodinou”

Jelikož turecky mluvící komunita v Praze byla malá, nebylo obtížné zjistit kdo a co tak zhruba dělá, a to, aniž by člověk měl s komunitou přímý kontakt.
Záhy jsem zjistil, že se vlastně Göksel Otan vůbec nejmenuje Göksel Otan, ale jak se vlastně jmenuje, jsem tehdy ještě nevěděl.

Při jedné návštěvě jsem se zeptal svého přítele, který je symbolickou figurou nezlomeného demokrata kurdského původu turecké politické poválečné scény pana Ismeta Sezgina, kde bych se mohl dozvědět jisté skutečnosti o dvou osobách. Měl jsem s ním velice důvěrný a přátelský vztah. Pan Sezgin krátce před tím byl ministrem vnitra a kandidoval na premiéra. Radil mně a v mé přítomnosti zavolal, abych se obrátil na policejního prezidenta města Istanbulu (kterého jmenoval ještě v době svého působení jako ministr vnitra) tedy města s 10 miliony obyvateli, to jsem také při zpáteční cestě z Ankary do Prahy učinil, stejně tehdy přímé lety z Ankary do Prahy nebyly a musel jsem létat přes Ankaru. Pan policejní prezident Necdet Menzir (později se stal ministrem dopravy v kabinetě, kde pan Sezgin byl místopředseda vlády a ministrem obrany) mně odkázal na svého náměstka Hanefi Avci, který se později stal legendárním policistou Turecka a zapsal se do novodobých dějin Turecka jako symbol čestného nezlomného policisty. Ten mi upřímně řekl, že vědí, že se přes ČR vozí v SRN ukradená auta i do Turecka a nejen to, ale “někdo” pašuje do Turecka pro ně hrůzostrašnou zbraň škorpion a dokonce ji vyndal ze svého trezoru a ukázal mi, jak škorpion vypadá. Vysvětil mi, že tu zbraň dodávají jak tureckým levicovým ultraradikálům, ale také islamistům. A sdělil mně druhé jméno Göksela Otana to jest Gürkan Gönen a dodal, že to není dle policejních utajených zpráv jeho konečné jméno a že není dítětem tureckých dělníku v Německu, že jeho matka a jedna sestra dokonce žijí přímo v Istanbulu a že jeho další sestra je manželkou v Turecku hledaného muže, bratr kterého kdysi přepadal banky v Německu.

https://www.respekt.cz/tydenik/2006/23/proc-kubice-promluvil

Už od té návštěvy mého synovce onen večer v mé kanceláři, kdy mně chtěl přesvědčit o nákupu BMW, jsem žil ve stavu permanentního šoku z “nového poznání” části reálného života v Česku a nemohl jsem pochopit, že to vše se odehrává v srdci Evropy v zemi, kde je prezidentem Václav Havel a předsedou vlády Václav Klaus.

pokračování…