Jiří Jírovec
27. 8. 2016
Zabezpečení života ve stáří lze chápat jako soubor opatření, jimiž společnost ovlivňuje zhruba čtvrtinu života každého občana. Podíváme-li se na české poměry z tohoto širšího zorného úhlu, nemůžeme dojít k jinému závěru, než že jsou naprosto ostudné.
Způsob, jakým společnost zabezpečuje občana ve stáří, je její vizitkou před světem. Chamtivost po moci a majetku vždy potlačuje lidskost. Právo na (velký) majetek bylo povýšeno na zlaté tele, ale málokdo si troufne říct, že ždímání miliard z kapes starších občanů je vlastně útokem na jejich, jakkoli malý a mizející majetek. Přerozdělování bohatství považují čeští politici za něco, “přes co vlak nejede”.
Klíčovou úlohu musí v této oblasti hrát stát. Návrat do minulosti, tedy do stavu, kdy neexistovalo důchodové zabezpečení, není možný už jen z toho důvodu, že “moderní” společnost do značné míry závisí na spotřebě té části populace, která dosáhla určitou hranici věku.
Zabezpečení ve stáří, přesněji řečeno množství peněz, které má občan v tomto věku k dispozici, je dáno součtem dvou složek. První představuje individuální úspory, druhá prostředky zajištěné prostřednictvím státu. Následující text se zabývá pouze posledně jmenovanou složkou.
Problém zajištění prostředků pro stáří spočívá v tom, že vyžaduje určitou míru přerozdělování bohatství ve společnosti. Za účelem politické správnosti se většinou mluví o solidárnosti.
V bývalém Československu existoval vysoce solidární systém, který byl v souladu s tehdejší cenovou hladinou, zejména v oblasti nájmů. Pomyslná obálka, z níž se peníze vyplácely, byla naplňována z daní. Stejné platilo i o zdravotnictví.
Po roce 1989 došlo k výrazné změně ekonomických poměrů a s nimi i k uvolnění cenové politiky. Citelný byl nárůst nákladů na bydlení, protože nájmy vzrostly 20-30x a výrazně s nimi i cena energie a vody. Se změnami v bankovnictví se objevily snahy získat přístup k hospodaření s pensijními fondy.
Původní “komunistický” solidární systém bylo z ideologických důvodů nutné změnit. Práce různých skupin ale skončily nezdarem. Většinou došly k závěru potvrzujícím jim neznámý Parkinsonův zákon: “Každá veká myšlenka přináší nevýhody, rovné a nebo převyšující výhody myšlenky samé.”
S nepříliš velkou mírou ironie lze říct, že ekonomové, kteří se na překopávání českého pensijního systému podíleli měli mozky zasažené ideologií do té míry, že nebyli schopni udělat tu nejzákladnější věc, totiž vyjít z určitého standardu životní úrovně pro důchodce a teprve na jeho základě definovat systém, který by tento základní požadavek s uspokojivou pravděpodobností zajistil. Protože to nedovedli, jejich práce se stala zcela marnou.
Definice standardu je záležitost politická. Ekonomové ji nemohli vytvořit sami, ale měli na jejím zadání u politiků trvat. To se nestalo, což je zjevný důkaz toho, že česká politika nemá dostatek intelektuální kapacity ani na ty nejzákladnější věci.
Není samozřejmě nutné vynálézat již vynalezené. Stačilo podívat se, jak jsou určité věci řešeny jinde. Například v Kanadě, tedy zemi, která nebyla postižena komunistickým marasmem.
Na tomto místě je nutné zdůraznit, že kanadský model zabezpečení ve stáří je do značné míry navázaný na progresivní daňový systém. Není tedy zcela přenosný do českých podmínek.
Základní rozdíl mezi českým a kanadským systémem
Český stát se snaží svoji odpovědnost převést na občana. Ten si má na stáří ušetřit. Čeští politici a reformátoři důchodového systému se ale jako čert kříži se vyhýbají otázkám, z čeho mají šetřit nezaměstnaní nebo lidé jejichž příjem je hluboko pod průměrnou mzdou.
Kanadská vláda si je přece jenom vědoma toho, že podstatná část kanadské populace není schopna peníze ušetřit a tak vytvořila mechanismy, které zajišťují, že občan v důchodovém věku má příjem, který, když nic jiného zaručuje, že neskončí na ulici. Byl tedy vytvořen určitý příjmový standard.
Několik čísel
Ke každým údajům o příjmech je tředa přidat varování, že je nelze mechanicky přepočítávat na koruny. Této chyby se nedávno dopustil i president Zeman, když kritizoval Řecko, že tam mají důchody 50000 korun měsíčně. Taková informace je bezcenná, protože takový příjem nemá každý a navíc nevíme nic o řecké cenové hladině. Podle presidenta si Řekové žijí nad poměry.
Není-li uvedeno jinak, jsou dále uvedeny roční hrubé příjmy v kanadských dolarech všechny další údaje o příjmech vyjádřeny v kanadských dolarech.
Oficiální kanadská statistika udává 31 300 jako median hrubého příjmu jednotlivce v roce 2012. Pod touto hranicí leží příjem zhruba 11 000 000 Kanaďanů (viz zde).
Významnou část kanadské populace tvoří lidé, kteří, slovy Jiřího Dědečka, dřou, jako volové a jejich životní úroveň tomu odpovídá. Životní úroveň střední vrstvy stagnuje.
Hranice chudoby je kolem 20 000. Kanadský občan má od dosažení 65 let zaručený příjem 16 000.
Kanadský systém zabezpečení ve stáří
Kanadský systém zabezpečení ve stáří stojí na dvou pilířích. Vedle zásluhových, tedy těch do kterých občan přispívá během produktivního věku, existují dva pilíře nezásluhové.
Nezásluhové pilíře představují menchanismus, který umožňuje doplnit nízké příjmy na zmíněných
16 000. Je na ně nárok při splnění určitých podmínek. Nemusí se o ně poníženě žádat.
Zásluhové pilíře jsou průběhové, příspěvky představují určité procento z platu a tedy drží krok s rostoucími platy a inflací.
Všechny pilíře jsou každoročně valorizovány podle inflace
Závěr:
I jen letmý pohled na zabezpečení kanadských občanů ve stáří nutně vede k závěru, že počínání českých politiků a jejich odborných komisí leží kdesi mezi idiocií a gaunerstvím. Je zřejmé, že jim na současných ani budoucích důchodcích nezáleží. Proto se snažili demontovat první průběžný pilíř prostřednictvím druhého pilíře, který z principu žádné zabezpečení pro stáří nezaručuje.
Nějakých 25 let od výroku jistého, od života odtrženého hlupáka, že moderní byty postavené před rokem 1989 jsou králikárny, jsme postaveni před problém, jak zajistit cenově přijatelné bydlení pro lidi, kteří si současné ceny nájmů a nemovitostí nemohou dovolit. Dodejme, že ve Střešovicích není dostatek vil, aby si tam každý Pražák mohl opatřit důstojné bydlení, mít zahradníka a personál, aby se z kavárny vracel do uklizeného a upraveného.
Česká politika se štítí kapitalistické Kanady, protože její systém zabezpečení občanů ve stáří vyžaduje přerozdělování bohatství.
Před nekolika lety jsem četl dopis Anny Kozlové: “Až do svých 60 roků jsem pracovala ve válcovně trub, přímo na provozu, hrozné prostředí, těžká práce, ale byli jsme (před privatizací, poznámka JJ) respektovaní Lidé a nikdo si nedovolil s námi jednat jako s otroky nebo lůzou.”
Velké “L” ve slově Lidé není gramatická chyba. Je to dokonalé vyjádření toho, jak se může cítit člověk před a po sametu.
Na tomto místě je třeba zdůraznit dvě věci. Zaprvé, Kanada nemá vyrovnaný rozpočet a dále popsané programy nejsou přerozdělením bohatství. Zadruhé, dále uvedené dolarové příjmy nelze přepočítávat na koruny.
Zásluhové pilíře
Canada Pension Plan (CPP)
CPP je universální program, do kterého přispívá zaměstnanec a zaměstnavatel.
Vklad zaměstnance: 5% z hrubého příjmu až do povoleného maxima, totéž zaměstnavatel.
Nárok na vyplácení: 60 let, při odkladu do 65 dochází ke zvýhodnění. Výše pense je odvozena od výše příspěvku.
Maximum: 12 780 pro rok 2015.
Průměr: 6 000
Registered Pension Plan (RPP)
Tento typ pense je dosažitelný jen pro 60% Kanaďanů. V principu má tři různé varianty.
Pensijní plán státních zaměstnanců, je financován ze státní pokladny.
Oborový pensijní plán – například pensijní plán (fond) ontarijských učitelů. Jde v podstatě o učiteli vlastněnou investiční společností, která pracuje jen pro ně a je vázána přísnými pravidly pokud jde o způsob investování.
Pensijní plány, které jsou součástí velkých podniků. Jejich nevýhodou je to, že pensisti zůstávají napojeni na podnik jako (druhořadí) věřitelé. Když podnik zbankrotuje mohou o celou pensi přijít.
Zmíněné plány zaručují zhruba stejné benefity. Pense typicky představuje 2% z průměru nejlepších pěti let krát počet odpracovaných let. Protože maximum započítatelných let je 35, nemůže být pense vyšší než 70% onoho průměru.
Pensijní plán ontarijských učitelů
Vklad zaměstnance: 10-12% hrubého platu
Nárok na vyplácení: Plná pense v 65 letech nebo je-li součet věku a odpracovaných let roven 85. Od výsledné pense se odečítá hodnota CPP. Tím se státu vrací část daňového zvýhodnění.
Maximum: 70% průměru nejlepších pěti let je sníženo o částku rovnou pensi z Canada Pension Plan.
Pro srovnámí údaje o příjmech středoškolských učitelů pro rok 2012:
Nástupní platy učitelů: 45-55 000
s praxí 10 let praxe: 76-94 000
Median příjmu jednotlivce je v Ontariu 30 000 Je zřejmé, že kanadští učitelé jsou společností odměňováni podstatně lépe než jejich české protějšky.
Poznámka:
Tři uvedené pilíře mají několik společných prvků. Všechny jsou průběžné a jsou udržitelné. Výjimku tvoří podnikové fondy, které mohou zkrachovat spolu s podnikovými financemi. To se občas stane díky mismanagementu postižených společností. Příkladem může být kanadská společnost Nortel.
Dalším společným prvkem je to, že příspěvky do plánů jsou odečitatelné z hrubé mzdy a nejsou tedy zdaňovány.
Registered Retirement Saving Plan (RRSP)
Pod tímto názvem se skrývá mechanismus, který spojuje individuální investici se státní podporou. Občan, který má dostatečný příjem, může každoročně investovat určitou částku do akcií a nebo různých finančních produktů. Roční příspěvek je zastropován.
Pokud občan přispívá do RPP, může pro investování použít jen rozdíl mezi povolenou částkou a svým příspěvkem do RPP.
Spojený roční příspěvek do RPP a RRSP je osvobozen od daně, odečítá se totiž od hrubého příjmu. Od daně je dočasně osvobozen i výnos investice.
Daň z příjmu se platí až v okamžiku, kdy se nahromaděné prostředky začnou vybírat.
Je nutné vysvětlit, že Kanada má progresivní daňový systém, takže odložení zdanění může být výhodné v situacích, kdy je příjem v důchodovém věku podstatně nižší než v době kdy byly příspěvky do RRSP vloženy.
Investice do RRSP může být ztrátová, pokud občan investuje příliš agresivně. V Kanadě existuje spousta daňových poradců, kteří ale nenesou za svoje rady žádnou zodpovědnost. Bývají spojeni s bankami a snaží se prodat jejich produkty. Malý, ale zaručený zisk představují vládní dluhopisy (Government Bonds) nebo bankou prodávané Guaranted Income Certificates.
Poznámka:
Je-li průměrná pense, vyplácená prostřednictvím CPP, 6 000 dolarů ročně, je zřejmé, že by se významná část populace dostala hluboko pod hranici chudoby, pokud by nedostal určitou finanční podporu. Kanada tuto situaci řeší prostřednictvím dvou nezásluhových pilířů.
Nezásluhové pilíře
Tento termín je zřejmě v Česku tabu. Pokud se důchody nějak dorovnávají, jde o příspěvky, o které je nutné žádat.
V Kanadě existují dva nezásluhové pilíře: Old Age Security (OAS) a Guaranteed Income Supplement (GIS). Jsou nastaveny tak, aby občan, který nemá jiný příjem než OAS a GIS měl roční příjem 16 000 ročně.
Na OAS a GSI je při splnění určitých podmínek nárok. To je rozdíl proti různým příspěvkům, které známe z Česka, kde hraje roli individuální rozhodování úředníků a kde je příjemce příspěvků stigmatizován.
GIS je určen pro občany s velmi nízkým příjmem po dosažení věku 65 let.
Old Age Security (OAS)
Vklad občana: 0
Nárok na vyplácení: věk 65 let, splnění podmínky odžitých let v Kanadě po 18 roku věku (maximum 40 let), roční příjem menší než 114 000
Výše příspěvku: Základní částku, určená vládou je každoročně upravována podle inflace. V současné době je maximálně 6 700, propočítává se podle let skutečně odžitých v Kanadě.
Guaranteed Income Supplement (GIS)
Vklad občana: 0
Nárok na vyplácení: věk 65 let, roční příjem menší než 17 100
Výše příspěvku: pro jednotlivce bez jiného příjmu se suma OAS+GIS = 16 000. V ostatních případech závisí GIS na rodinném stavu. Detaily jsou ZDE
