Erdogan vstoupil do Sýrie. Sice jen do pohraničí, ale vstoupil. A v tom pohraničí žijí Kurdové, tudíž nás čtenáři zásobují rozhořčenými komentáři, že „Erdogan vtrhl na Kurdy a Amíci ho v tom podporují“. Je tomu tak? Jak celou věc chápat? Na druhou stranu turecký premiér Yildirim dal najevo, že by se s Bašárem Asadem mohlo nechat jednat. Jaký posun. Je to výsledek „rapprochementu“ s Ruskem?
Pravdou je, že turecká armáda a letectvo na severu Sýrie útočí na Daeš a současně i na Kurdy – už po prvních hodinách bylo hlášeno na třicet zabitých kurdských civilistů – ale nejsem si až tak jistá, do jaké míry platí, že je „Amíci podporují“. Vždyť Kurdové jsou jedinými přijatelnými americkými spojenci – kromě nich už Západu v Sýrii zbývá vlastně jen Al-Káida a další fanatičtí islamisté. Turecko konstatovalo, že USA o útocích dopředu informovalo, přitom třeba Írán uvedl, že s ním, Ruskem nebo se Sýrií byl útok „předem konzultován“. Wall Street Journal informoval, že americké drony Turkům poskytly leteckou podporu, nejspíš ale současně dohlížely na to, aby se nestalo nic nepředvídatelného. Kurdům pak prý Pentagon nařídil držet se západně za Eufratem, jinak ztratí veškerou americkou podporu…
Čili namísto o americké podpoře tureckému útoku bych mluvila spíš o snaze řízeně minimalizovat případné škody a přitom se snažit naštvané Turky uklidňovat určitým appeasementem. Přitom lze považovat za obří diplomatickou facku, že atak na americké spojence Turci zahájili ve chvíli, kdy do Istanbulu přiletěl „napravovat vztahy“ z uplynulého postpučového měsíce osobně viceprezident Biden. Ankara tím dala jasně najevo, v jakém „rozpoložení“ se aktuálně stále nachází; a když k tomu přičteme turecká varování, že „odejdou z NATO“ nebo alespoň „navážou vojenskou spolupráci s Ruskem“, není divu, že se Washington cítí být zahnán do svého druhu kouta a vlastně ani nedutá. Omezuje se na konstatování, že podporuje tu část turecké ofenzívy, která je namířená proti Daeši.
Důležité přitom ale je, že se v uplynulém týdnu Ankara s Damaškem a Teheránem fakticky shodla na společném postoji proti Kurdům, tedy proti jejich státnosti ve zmíněných zemích. Kurdské zdroje rovnou mluví o už „upečené“ protikurdské koalici, která ovšem tím pádem nestojí jen proti Kurdům a potažmo USA, nýbrž ukazuje mantinely i Rusku – také Moskva má s Kurdy dobré vztahy, nicméně vzhledem k plošnějšímu přístupu se nemusí opírat jen o ně. V současném klinči tak působí spíš jako „mírový vyjednavač“ mezi antikurdskou „koalicí“ a syrskými Kurdy, ale nevím, jak dlouho to může vydržet. Čímž odpovídám na vaši otázku, do jaké míry je nynější vývoj výsledkem sbližování Turecka s Ruskem. Ano je, ale s „národními specifiky“, které velmocím jasně říkají, že nejsou všemocné.
A také nevím, jestli se USA osmělí postavit se Turecku a Íránu, když jejich vlastní „stavění se“ proti Damašku po šesti letech politické i vojenské podpory islamistickým ozbrojeným skupinám a ideologického omílání „Asad musí jít“ vlastně k ničemu nevedlo. Jen přimělo Rusko a nově i Čínu, aby se do války zapojily také. V Sýrii už tak válčí všichni stálí členové Rady bezpečnosti OSN, což je po mnoha dekádách znovu unikát. Znamená to, že se právě v Sýrii na bojišti rozhodne o novém světovém řádu?
Nicméně, ke Kurdům ještě jedna poznámka: Na jedné straně proti nim stojí regionální těžké váhy, na straně druhé den před zahájením ofenzívy do Sýrie přiletěl do Istanbulu na neohlášenou návštěvu šéf iráckého Kurdistánu Masúd Barzání a podpořil Erdogana ve všem, co mu na očích uviděl. Čili iráčtí Kurdové, kteří už mají „své jisté“, nejsou nijak nadšení z toho, že by mohly vzniknout v Sýrii, Íránu nebo Turecku další Kurdistány, jejichž lídři by nejspíš bouchli do stolu s výkřikem „Tak kdo tady bude šéfovat?“ Následovala by vnitrokurdská válka. Ne nepodobná té, jakou mlčky pozorujeme v Jižním Súdánu. Takové práce, peněz a propagandy to stálo odtrhnout surovinově bohatý křesťanský jižní Súdán od „brutálního“ pouštního arabského severu; a najednou se tam „dole“ všichni řežou mezi sebou a to myslím doslovně – řežou se hlavy, děti z těl matek, masakrují se členové různých křesťanských národů a klanů mezi sebou… Je fajn, že se o tamních desítkách tisíc mrtvých raději v západním mainstreamu mlčí. Zas by nám mohlo o trochu víc padnout sebevědomí a posílit kognitivní disonance, tedy psychologický rozpor mezi tím, co kdo tvrdí a co je pravda…
Mám dojem, že to po čase chce opět inventuru. Čili: Turecko, Saúdové, USA, EU, Rusko, Bašár, ropné monarchie v Zálivu, umírněná syrská opozice, neumírněná umírněná syrská opozice, Daeš. Kdo aktuálně s kým proti komu, kdo je v lepší situaci a komu teče do bot? Kdo o co hraje?
Částečně jsme to probrali už v předchozí otázce, ale z toho, co jsme nezmínili: EU rovnou vynecháme, má svých starostí dost. V Rijádu se o víkendu vyloupl ruský náměstek ministra zahraničí Bogdanov, kterého přijal osobně nejmocnější muž království, ministr obrany princ Muhammad bin Salmán a shodli se „na prohlubování společné spolupráce“ a „na ochotě sbližovat názory“, čímž podle všeho mysleli Sýrii. Zdá se, že poté, co na ruskou „oběžnou dráhu“ přistoupili Turci, Íránci, Egypťané, Izraelci a nejnověji i jemenští rebelové, kteří prý Rusku nabídli k využívání své přístavy a letecké základny, a o Syřanech ani nemluvím, tak se i Saúdové rozhodli, že je na čase něco změnit. „Když nemůžeš Rusy zastavit, přidej se k nim,“ shrnul tuhle izraelský Haarec íránský pohled na věc a očividně to platí obecně. S výjimkou Evropských hodnot v Evropě, samozřejmě. Dál. Aktuální emír Spojených arabských emirátů prý přežil pokus o převrat, který organizovali jeho mladší pokrevní příbuzní, takže v Dubaji mají aktuálně jiné starosti než nějakou Sýrii. Z „vnějších“ hráčů zbývá vlastně jen Katar, který dál podporuje džihád v Sýrii s neztenčenou intenzitou, ale přitom i „jeho“ Al-Džazíra už začala stále hojnější zaručené zprávy o „posledních“ vybombardovaných nemocnicích v Sýrii dávat do uvozovek. Neumírněná i umírněná opozice – vesměs kolem nebo uvnitř Aleppa – je dál pod ochranou USA, ale OSN nyní kritizuje Washington, když říká, že se zastavením palby na 48 hodin a humanitární pomocí městu, bohužel, souhlasí jen Rusové, a nikdo jiný…
Zajímavější je postavení Daeše, který jako by se oním bojem proti Kurdům dostal na druhou kolej zájmu, ale přitom platí, že nejprve je třeba dořešit (dobojovat?) body, které by do budoucna znovu mohly region destabilizovat, a Daeš se pak už nějak, dříve nebo později, „umlátí“.
… … …
následuje povídání o návštěvě Merkelové, o evropské amrádě a třech českých amasádách v Bruselu, o Ukrajině, “ukrajnské rase” a vojenském cvičení Sea Breeze a nakonce co je nového v Afghánistánu, Lybii a Iráku. (celý text ZDE)
