Zdeněk Jemelík
10.8.2016 Rukojmí
Popelka vězeňství
Ač od vyhlášení amnestie bývalým prezidentem Václavem Klausem už uplynuly vice než tři roky, stále se ještě občas najdou lidé, kteří jej za ni veřejně odsuzují. Přehlížejí skutečnost, že v té době nebylo jiné cesty k odvrácení kolapsu vězeňství: věznice byly přeplněné, přicházeli stále noví odsouzení, v rozpočtu chyběly peníze na provoz na poslední čtvrtletí.
Vězeňství se amnestií pro tuto chvíli nesmírně ulevilo a naskytla se jedinečná příležitost v klidu přijmout opatření, jež by zabránila obnovení krizové situace v budoucnosti. Přesto jsme dnes tam, kde jsme byli před amnestií a proud přírůstků ve věznicích nevysychá.
Příčinou je dlouholeté zanedbávání vězeňství ze strany politického vedení státu. Vězeňská komunita není dost početná na to, aby byla zajímavá jako skupina voličů a rozhodující politici se zřejmě nestydí za to, že jednotkovým počtem vězňů a mimořádně vysokou recidivou patří jimi spravovaná země k nejhlubší spodině mezi evropskými státy. Nelze se pak divit, že návrat k situaci ve vězeňství, která zde byla před amnestií, znepokojuje jen pár lidí, kterých se problém bezprostředně týká. Potýkají se s ním osamoceni, bez podpory širšího politického zázemí. Proto řešení neblahého stavu není v jejich silách. Následkem toho se od amnestie nic podstatného nestalo, co by mohlo příliv vězňů přibrzdit a hlavně snížit počet těch, kteří se po kratším pobytu na svobodě do věznic vracejí.
Příkladem nezpůsobilosti státního aparátu v tomto směru je historie monitorovacích náramků pro odsouzené k trestu domácího vězení, nově i pro obviněné s nárokem na vazební stíhání. I když jejich potřebnost se zrodila s přijetím nového trestního zákoníku, účinného od 1.ledna 2009, dosud nejsou k disposici. Zavedení trestu domácího vězení bylo vlajkovou lodí péče o osobní oblíbenost bývalého ministra nespravedlnosti, populisty Jiřího Pospíšila. O zajištění náramků se souběžně s přípravou zákona nepostaral, a jeho nástupcům se pokusy o nápravu jeho zanedbání až dosud nedařily, takže loď dodnes pořádně nevyplula.
Náramky nejsou všelék, pomohou jen částečně. Ale každá stovka vězňů, o kterou se díky jejich používání uvolní prostory věznic, by byla pro Vězeňskou službu dobrodiním.
Jejich obstarání je nepochybně mnohem méně náročný úkol než vytvoření účinného systému opatření ke snížení recidivy. Pokud se přesto nedaří, nelze očekávat, že v řešení náročnějších úkolů bude aparát resortu spravedlnosti úspěšnější.
Všecko je v lidech. Obecně je přeplněnost věznic jedním z prvků nevábného obrazu stavu společnosti. Je výsledkem celého řetězce příčinných souvislostí, z jehož článků naprostou většinu mají v moci orgány mimo Vězeňskou službu. Ale ani pro zvládnutí těch, které má v rukou, nemá dostatek prostředků.
Vězeňství se vytýká, že značná část vězňů, kteří se vrací na svobodu, nemá vytvořeny pracovní návyky, dovednosti a znalosti, jež by zvýšily jejich cenu na trhu práce. Nemůže tomu být jinak, protože zaměstnanost vězňů stále nedosahuje potřebné úrovně, i když z jejich strany převažuje poptávka nad nabídkou pracovních příležitostí. Ale pro zabezpečení dostatku pracovních míst nemá vězeňství dostatečné prostředky. Zajišťování práce pro vězně u externích zaměstnavatelů je z hlediska objemu potřeb pouhým příštipkařením a je velmi obtížné. Prospělo by podstatné rozšíření kapacity vlastních výrobních zařízení, které je ale investičně značně náročné a ve státním rozpočtu se na ně dlouhodobě s dostatečnými částkami nepočítá. Sice probíhá, ale neúnosně pomalu.
Ani výchovná práce s vězni nemá odpovídající úroveň, takže představa, že věznice převychovají narušitele zákona ve slušné lidi, kteří se již nikdy nevrátí za mříže, je pouhá iluze. Také zde narážíme na peníze: Vězeňská služba nezaměstnává dostatečný počet odborných pracovníků, kteří by se věnovali výchovné práci s vězni. Jednak jim nemůže nabídnout zajímavé platové ohodnocení, ale zejména ji tlačí stále se zvyšující stavy vězňů, aby tabulková místa obsazovala především lidmi pro zajištění ostrahy a běžného provozu věznic.
Za těchto okolností je personální situace vězeňství tíživá. Intenzita využití pracovní síly u příslušníků Vězeňské služby a tlak na jejich psychiku jsou mimořádně vysoké. Po celou dobu pracovní směny jsou stále v akci a na očích chovanců a spolupracovníků, přičemž z velké části pracují s lidmi, kteří mohou být nepříjemní, ba i nebezpeční. Musí být stále ve střehu. Pokud počty vězňů, připadajících na jednoho příslušníka služby, překročí hranice únosnosti, běžným jevem se stává přepracovanost se všemi s tím souvisejícími negativními projevy.
Přeplněnost věznic proto vyvolává potřebu posílení Vězeňské služby ČR o další tabulková místa. Z tohoto důvodu její velení vyslalo k vládě požadavek na navýšení počtu příslušníků a civilních zaměstnanců přibližně o osm set osob. Našlo vlídné pochopení u ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Pokud by vláda vyhověla, skutečné navýšení stavů by nebylo automatické a bez námahy: získat zájemce o namáhavou, mizerně placenou práci není snadné. Ale nakonec nebude třeba tolik se namáhat, protože ministr financí odlehčil vedení Vězeňské služby od starostí: dostanou prostředky jen na polovinu potřebných počtů. Vězeňství je přece Popelka, která se spokojí s tím, co na ni zbyde a s potížemi si nějak poradí. Až dojde k první vzpouře v některé přeplněné věznici, politici si možná všimnou, že způsobilost Vězeňské služby řešit kvadraturu kruhu nejsou neomezené. Připomínám vtipný výrok Jana Wericha, který platí i zde: “šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí”. Za úsporu prostředků, ušetřených dnes na výdajích na vězeňství, zaplatí stát v budoucnu několikanásobek ušetřených částek.
Vězeňství se amnestií pro tuto chvíli nesmírně ulevilo a naskytla se jedinečná příležitost v klidu přijmout opatření, jež by zabránila obnovení krizové situace v budoucnosti. Přesto jsme dnes tam, kde jsme byli před amnestií a proud přírůstků ve věznicích nevysychá.
Příčinou je dlouholeté zanedbávání vězeňství ze strany politického vedení státu. Vězeňská komunita není dost početná na to, aby byla zajímavá jako skupina voličů a rozhodující politici se zřejmě nestydí za to, že jednotkovým počtem vězňů a mimořádně vysokou recidivou patří jimi spravovaná země k nejhlubší spodině mezi evropskými státy. Nelze se pak divit, že návrat k situaci ve vězeňství, která zde byla před amnestií, znepokojuje jen pár lidí, kterých se problém bezprostředně týká. Potýkají se s ním osamoceni, bez podpory širšího politického zázemí. Proto řešení neblahého stavu není v jejich silách. Následkem toho se od amnestie nic podstatného nestalo, co by mohlo příliv vězňů přibrzdit a hlavně snížit počet těch, kteří se po kratším pobytu na svobodě do věznic vracejí.
Příkladem nezpůsobilosti státního aparátu v tomto směru je historie monitorovacích náramků pro odsouzené k trestu domácího vězení, nově i pro obviněné s nárokem na vazební stíhání. I když jejich potřebnost se zrodila s přijetím nového trestního zákoníku, účinného od 1.ledna 2009, dosud nejsou k disposici. Zavedení trestu domácího vězení bylo vlajkovou lodí péče o osobní oblíbenost bývalého ministra nespravedlnosti, populisty Jiřího Pospíšila. O zajištění náramků se souběžně s přípravou zákona nepostaral, a jeho nástupcům se pokusy o nápravu jeho zanedbání až dosud nedařily, takže loď dodnes pořádně nevyplula.
Náramky nejsou všelék, pomohou jen částečně. Ale každá stovka vězňů, o kterou se díky jejich používání uvolní prostory věznic, by byla pro Vězeňskou službu dobrodiním.
Jejich obstarání je nepochybně mnohem méně náročný úkol než vytvoření účinného systému opatření ke snížení recidivy. Pokud se přesto nedaří, nelze očekávat, že v řešení náročnějších úkolů bude aparát resortu spravedlnosti úspěšnější.
Všecko je v lidech. Obecně je přeplněnost věznic jedním z prvků nevábného obrazu stavu společnosti. Je výsledkem celého řetězce příčinných souvislostí, z jehož článků naprostou většinu mají v moci orgány mimo Vězeňskou službu. Ale ani pro zvládnutí těch, které má v rukou, nemá dostatek prostředků.
Vězeňství se vytýká, že značná část vězňů, kteří se vrací na svobodu, nemá vytvořeny pracovní návyky, dovednosti a znalosti, jež by zvýšily jejich cenu na trhu práce. Nemůže tomu být jinak, protože zaměstnanost vězňů stále nedosahuje potřebné úrovně, i když z jejich strany převažuje poptávka nad nabídkou pracovních příležitostí. Ale pro zabezpečení dostatku pracovních míst nemá vězeňství dostatečné prostředky. Zajišťování práce pro vězně u externích zaměstnavatelů je z hlediska objemu potřeb pouhým příštipkařením a je velmi obtížné. Prospělo by podstatné rozšíření kapacity vlastních výrobních zařízení, které je ale investičně značně náročné a ve státním rozpočtu se na ně dlouhodobě s dostatečnými částkami nepočítá. Sice probíhá, ale neúnosně pomalu.
Ani výchovná práce s vězni nemá odpovídající úroveň, takže představa, že věznice převychovají narušitele zákona ve slušné lidi, kteří se již nikdy nevrátí za mříže, je pouhá iluze. Také zde narážíme na peníze: Vězeňská služba nezaměstnává dostatečný počet odborných pracovníků, kteří by se věnovali výchovné práci s vězni. Jednak jim nemůže nabídnout zajímavé platové ohodnocení, ale zejména ji tlačí stále se zvyšující stavy vězňů, aby tabulková místa obsazovala především lidmi pro zajištění ostrahy a běžného provozu věznic.
Za těchto okolností je personální situace vězeňství tíživá. Intenzita využití pracovní síly u příslušníků Vězeňské služby a tlak na jejich psychiku jsou mimořádně vysoké. Po celou dobu pracovní směny jsou stále v akci a na očích chovanců a spolupracovníků, přičemž z velké části pracují s lidmi, kteří mohou být nepříjemní, ba i nebezpeční. Musí být stále ve střehu. Pokud počty vězňů, připadajících na jednoho příslušníka služby, překročí hranice únosnosti, běžným jevem se stává přepracovanost se všemi s tím souvisejícími negativními projevy.
Přeplněnost věznic proto vyvolává potřebu posílení Vězeňské služby ČR o další tabulková místa. Z tohoto důvodu její velení vyslalo k vládě požadavek na navýšení počtu příslušníků a civilních zaměstnanců přibližně o osm set osob. Našlo vlídné pochopení u ministra spravedlnosti Roberta Pelikána. Pokud by vláda vyhověla, skutečné navýšení stavů by nebylo automatické a bez námahy: získat zájemce o namáhavou, mizerně placenou práci není snadné. Ale nakonec nebude třeba tolik se namáhat, protože ministr financí odlehčil vedení Vězeňské služby od starostí: dostanou prostředky jen na polovinu potřebných počtů. Vězeňství je přece Popelka, která se spokojí s tím, co na ni zbyde a s potížemi si nějak poradí. Až dojde k první vzpouře v některé přeplněné věznici, politici si možná všimnou, že způsobilost Vězeňské služby řešit kvadraturu kruhu nejsou neomezené. Připomínám vtipný výrok Jana Wericha, který platí i zde: “šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí”. Za úsporu prostředků, ušetřených dnes na výdajích na vězeňství, zaplatí stát v budoucnu několikanásobek ušetřených částek.
