“Vážený pisateli, to jsou tragické události” (dále ministr pokračuje příklady svých příbuzných, kteří byli vězněni v koncentrácích, dále vězněni komunisty a poté někteří jako němečtí Židé byli údajně vyhnáni ze svých domovů do Německa) a praví toto: “Vašim příbuzným ublížili němečtí nacisté, nikoli Němci jako celý národ. Nelze dávat rovnítko mezi etnickou a politickou příslušnost”. Je prý to stejné, jako bychom dávali podíl za okupaci ČSSR všem národům SSSR (!).
Pan ministr má přirozeně svaté právo na svůj názor a na jeho zveřejnění. To ovšem znamená, že odpůrci mají rovněž svaté právo tento názor kritizovat a případně odhalit jeho nepravdu, či čtvrtpravdu.
Pan ministr tu tvrdí několik politických manter, které podle nás odbojářů mají hodnotu maximálně pagáčovského folklórního blábolu. Proč? Rozeberme jeho argumenty historickou a státoprávní faktografií.
Tak za první, co to bylo za události, které pan ministr nazývá “tragické”? To nebyly tragedie – to byly civilní a válečné zločiny. Byly to zločiny exterminace, vraždění, zotročování, loupení a tak dále. A tyto zločiny poprvé v dějinách lidstva soudil mezinárodní soud zvaný Norimberský soud. A Norimberský soud, jak píše jeho účastník, zástupce čs. žaloby gen. JUDr. Ečer, vzbudil toto ponaučení:
“V Norimberku v museu býval trychtýř, kterým prý se hloupým Němcům nalévala do lebek moudrost. Museum i trychtýř zmizely v troskách starého města. Do lebek německých měl teď nalít moudrost norimberský soud. Neměl jsem nikdy dojem,že by Němci o to příliš stáli, nebo že by je proces příliš zajímal. A přece šlo o jejich, ba v prvé řadě to byla jejich věc. Obžalovaný Hans Frank na adresu německého národa před soudem prohlásil: ‘Uplyne tisíc let a vina Německa ještě nebude smyta a vymazána’. Naučili se Němci z procesu něčemu? Uznali svou vinu na základě dokumentů v Norimberku přednesených a konečně na základě své vlastní zkušenosti? Rozhodli se Němci stát pokojným národem a slušným členem společenství národů?
Na tyto otázky nám norimberský proces ovšem odpověď dát nemohl. Bude nám dána, nikoliv však brzy. Na ni Evropa a svět počká. A po tu dobu musí se nakládat s německým národem, jako se nakládá v občanském životě s nezletilcem, nebo s člověkem, který byl pro duševní a mravní méněcennost zbaven svéprávnosti. Prozatím procesem nebyla sláva norimberského trychtýře potvrzena”.
Tolik gen.Ečer o stavu německého národa po roce 1946.
K tomu pro historickou přesnost dodejme.
Za druhé – zatímco většina německého národa vyzrála a poučila se z vlastních i světových dějin, obrodila se a stala se platnou a významnou součástí civilizovaného světa, což většina antifašistů kvituje s povděkem, tak skupina nazývaná sudetští Němci, nejen že se nepoučila, ale setrvala ve své agresivitě vůči Čechům, Polákům a jiným slovanským národům. Toto pan ministr nemůže popřít, nemůže popřít agresivitu požadavků landsmanů a jejich od satana nacismu pošlých současných spolků. Tato agresivita se projevuje popíráním Postupimi a jeho článku XIII. o odsunu, popíráním Pařížské reparační dohody o konfiskaci německého a v tom pádu i sudetoněmeckého majetku, a zuřivým desetiletí trvajícím štvaním proti čs. dekretům a proti presidentu Budovateli dr.Benešovi. Vždyť i sám pan ministr nedávno prohlásil, že prý “pro Beneše není pardonu”. Taková drzost a neúcta nemá místa ve státě, který má zákon o zásluhách presidenta Beneše o stát, a kde součástí právního řádu je i ústavní dekret 33 o Němcích, kolaborantech a zrádcích.
Jak to tedy je s vinou Německa a Němců? Existuje kolektivní vina nebo kolektivní nevina? Pan ministr tvrdí s úporností sudetského politruka, že za zločiny II. války a okupace mohou jen a jen (němečtí) nacisté, nikoli německý národ, a že neplatí rovnice etnické a politické příslušnosti. A s jesuitskou kasuistikou dává analogii dokonce s okupací ČSSR roku 1968.
Páně ministrův argument o výhradní vině pouze nacistů za zločiny II.světové války a okupace, by pro neustálé omílání měl být napsán na tibetský modlitební mlýnek, aby ušetřil námahu jeho notorickým opakovačům. Je to totiž pseudoargument, nepravdivý nonsens, prostě politrucký blábol. Proč?
Podívejme se na historii III. reichu očima německého vynikajícího historika F.W. Forstera. Forster, sám oběť německého nacismu, vyhnanec z Německa, byl za svůj objektivní pohled na německé dějiny trestán vězením již za císařského Německa, když odmítl na universitě zpívat hymnu “Deutschland, Deutschland über alles”. Po nástupu Hitlera uprchl do Francie, Švýcar a nakonec do USA. V díle “Německá otázka” popsal celý vývoj I., II. i III.německé říše a osvětlil podstatu učení o německém panském národu Herrenvolku.
Podstatou všech problémů Německa byl PANGERMANISMUS. Ten byl otcem nacismu a všichni Pangermáni alias Velkoněmci připravili hitlerismus, podporovali hitlerismus a sloužili hitlerismu. Miliony německých a statisíce rakouských a zahraničních Pangermánů, Volksgenossen, fanaticky uvítali nástup Hitlera a se zvířecí vážností jej přijali za svého, aniž kdy vstoupili do NSDAP! Kdo se aktivně postavil v Německu hitlerismu na odpor? Drtivá většina německých komunistů a malá část německých sociálních demokratů. Jak skončili? V koncentrácích hitlerovců a Pangermánů, Volksgenossen, kteří je zřizovali jako kolektivní tlupa zločinců! Takže německá vina na zločinech okupací Evropy a II.války je vina milionové pangermánské většiny služebníků hitlerovců!
Volksgenossen sloužili nadšeně Parteigenossen! Toto je historická podstata velkoněmecké, nikoli německé viny. Takže pan ministr jesuitsky utajuje historickou pravdu, když šermuje pojmem německého národa, nikoli pojmem velkoněmecké většiny Němců a Rakušanů! Nikoli německý národ jako absolutní celek, nýbrž drtivá milionová většina hitlerismu služebných Velkoněmců včetně drtivé většiny tzv. Sudetoněmců nese norimberskou vinu za zločiny III. reichu.
Z hlediska státoprávního je to ještě jasnější. Neexistoval nacistický reich, nýbrž III. reich. Neexistoval nacistický wehrmacht nýbrž wehrmacht III.reichu, jako nástupník předchozích reichů. Dokonce i smrtihlavy SS měly historické předchůdce v dekoracích prušáckých grenadýrů.
Hitlerismus nevymyslel z hlediska cílů pangermanismu nic nového, byl pouhou restitucí nároků Pangermánů. Tak například Pangermáni dávno před Hitlerem chtěli vystěhovat český a polský národ k Ledovému oceánu a na Sibiř, a to již před rokem 1900! V řadách wehrmachtu byla jen menšina vojáků členů NSDAP, rovněž tak důstojnického sboru, kde bylo více členů SS, než NSDAP. Proto také Himmler od roku 1943 vyrobil sbory Waffen SS. Většina starých i novějších kriegerkameradů wehrmachtu nebyla v NSDAP, a sám Hitler rozzuřený porážkou u Stalingradu, téhož roku 1943 rozkazem zrušil “pro selhání” organizaci Kriegerkameraden (NSRKB) a nahradil ji Volksturmem! Neexistovala nacistická Kriegsmarine, navazovala dokonce podle vlajky na císařské loďstvo! Neexistovala nacistická Luftwaffe, jen Luftwaffe III. reichu. Vojáci nepřísahali NSDAP, nýbrž samotnému führerovi jako Velkoněmci a nadčlověku. Toto vše by pan ministr musel zohlednit, tak to raději utají a svede vinu jen a jen na nacisty, na NSDAP. Jakoby nacistům nesloužil celý reich, ochotně, ve všech možných složkách, které byly často pod ochranou NSDAP. Jakoby nacisté byli jen historický omyl, jen jakýsi absces na těle jinak nevinného pangermánského Herrenvolku, k němuž se drtivá většina Velkoněmců s nadšením hlásila a jehož vzývala, dokud nepočala dostávat válečné lekce od spojenců, a zejména od nenáviděných Sovětů.
Blábol pana ministra o “pouze nacistické vině” ve světle tohoto nemilosrdného historického a státoprávního rozboru neobstojí – a je tragikomické, že absolutního fleka mu dává sama pečlivá práce německého historika a filosofa dějin F.W.Forstera (“Evropa a německá otázka”. U nás Universum 1946).
Téhož černého Petra panu ministru vystavuje dílo německého filosofa Karla Jasperse, “Otázka viny” (Die Schuldfrage”, u nás MF Váhy 1991). Jaspers píše toto:
“Takřka celý svět vznáší proti Německu a proti Němcům žalobu. O naší vině se hovoří rozhořčeně, s hrůzou, s nenávistí a s opovržením. Po trestu a odplatě volají nejen vítězové, ale i někteří němečtí emigranti, ba i příslušníci neutrálních států. V Německu jsou lidé, kteří přiznávají vinu a sami sebe vyjímají, ale i mnoho těch, kteří se považují za nevinné a za viníky označují ty druhé”.
Zde Jaspers odhalil jádro kozla. Pan ministr věc řeší naprosto stejně – svaluje vinu za zločiny výhradně na nacisty. K tomu dodejme: Jaspers nalezl čtyři druhy německé viny, a to vinu kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Kriminální a politickou řešily některé soudy, druhé dvě pak nikdo, krom filosofů dějin. My nevíme, které z těchto vin řeší pan ministr v rámci odpovědi na dotaz postiženého občana. Možná je odmítá jako celek, možná by byl ochoten některé připustit – ale bez přímého prohlášení pana ministra v tomto směru se lze jen dohadovat, o co mu jde. Takže v tomto ohledu blábol pana ministra neřešme. Již předchozím rozborem jsme prokázali, že jde o blábol, dokonce účelově politrucký, sloužící jen obranářství potrefených.
Svalování viny na druhé bylo většinovým fenoménem obrany žalovaných na Norimberském soudu. “To ne já, to jiní, já jsem jen vykonával rozkazy, abych nezradil přísahu vlasti, to všechno nadřízení, a v konečném dosahu, to všechno zavinili dva mrtví – Hitler a Himmler.” Jen Goering se hrdě hlásil ke svému podílu na zločinech a považoval se za mučedníka vlasti a nacivíry. Trestu pak unikl sebevraždou, podobně jako dr.Ley, vůdce Arbeitsfront, ten ovšem ze strachu před trestem se oběsil na klosetu.
U nás si Henlein podřezal ve vazbě žíly. Jestlipak pan ministr četl práci neutrála Švéda Karlgrena “Hitler, Henlein a československá tragedie”? Tam by se dozvěděl mnoho o kolektivní vině většiny Sudetoněmců na zločinech proti Čechům. Ostatně pan ministr musí přece znát veřejné přiznání kolektivní viny Sudetoněmců ze spáchané vlastizrady ČSR, z úst samého Henleina, zveřejněné ve Vídni roku 1941, a čtené na Norimberském soudu. Nebo mu to ušlo? Ušlo mu rovněž, že jeden milion stodvaašedesát tisíc šestset sedmnáct Sudetoněmců vyznamenal Hitler medailí za uloupení českého pohraničí? Ani toto mu není důkaz kolektivního zločinu vlastizrady??
Co závěrem? Blábol pana ministra připomíná jednu starou anekdotu z doby socialismu. Ta líčí situaci po smrti J.V. Stalina, kdy nástupník N.S. Chruščov dostane dva dopisy. Rada zesnulého generalissima zní: “Až bude nejhůře, otevři první dopis”. Přichází období kritiky kultu osobnosti. Chruščov otvírá první dopis a čte: “Sveď to všechno na mne”. Stane se, a na čas je klid. Pak přichází druhá, karibská krize. Chruščov otvírá druhý dopis a čte radu: “Napiš dva dopisy”.
My odbojáři, a též pozůstalí po obětech zločinů „sudetoněmců“, se ptáme – kdy napíše pan ministr dva dopisy??
autor je etnograf a muzejník
