napsal PT
22. 7. 2016 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Navštívil jsem Ukrajinu vícekrát, přičemž dvě z těchto návštěv se konaly v té samé firmě v centru západní Krajiny. Ty ostatní dvě pak na střední a východní Ukrajině, což mi dalo možnost porovnat pohled lidí z těchto částí této nyní těžce zkoušené země. Bohužel, na východní Ukrajině jsem byl před Majdanem, takže nevím, co si tam lidé myslí dnes. Ale zde v této oblasti jsem byl jak před tím, tak nyní – což je také hodnotné při posouzení, jak se za ten čas názor místních změnil. A mohu už dopředu konstatovat, že jakkoliv se jisté prvky daly vysledovat už dříve, ta proměna je drastická. Čekal jsem hodně, ale toto rozhodně ne…
Byl jsem na názor místních zvědav. Západní Ukrajina je všude líčená jako fašistická, jak zdroj všech ukrajinských problémů, jako to pravé plémě ďáblovo, které zplodilo vše, co je v této zemi nyní problematické. Už jsem se naučil nevěřit propagandě, a to jedné i druhé strany. Jsou to obyčejní lidé, kteří jsou biti, kteří si odskáčou tu velmocenskou politiku těch nahoře. Má dřívější návštěva střední Ukrajiny, o níž jsem tu psal před nějakým časem, mi dala nahlédnout do názorů obyčejných lidí, kteří vidí, jak jsou mleti propagandou z obou stran, a i když Majdan a změny v jádru podporují, jsou vysloveně nešťastní z toho, co všechno se děje a že na východě vládne regulérní válka. Něco takového jsem čekal i zde, na Západě, i když mi bylo jasné, že přesvědčení o ukrajinských pravdách zde asi bude přeci jen větší.
Samozřejmě, člověk nemá žádné právo radit druhým národům, jak řešit jejich problémy. Může vysvětlit svůj názor, nalézt nějaký hezký příměr, ukazující řešení v podobné situaci, ovšem říkat druhým, jak by se to či ono mělo dělat, je nevhodné. Předem jsem přemýšlel, co vlastně místním sdělím, protože člověk musí být v takové situaci diplomatický a moje práce není diskutování o politice. Nemohu riskovat, že případné takové povídání zhorší atmosféru našeho profesního jednání. Ale říkal jsem si (asi poněkud naivně), že se místních zeptám na jejich názor na možnost řešení, a jen tak mimochodem zmíním, jak jsme se my dokázali v klidu a pohodě rozejít se Slováky a nyní máme skvělé vztahy. Samozřejmě, zde je situace jiná, mnohem vyhrocenější, ale až opadnou emoce…
Byla to hezká naivní myšlenka a velice brzy jsem pochopil, že zcela nerealizovatelná. Emoce nemají nejmenší tendenci opadat. Už cestou z letiště, kdy na prostou otázku, jak se daří, mi bylo sděleno, že nic moc, když je jejich země ve válce s Ruskem, tak už v tu chvíli mi bylo jasné, že musím být opatrný mnohem víc, než jsem čekal. Bylo mi řečeno, že celá Evropa je ovlivněna ruskou propagandou, že i náš prezident je proruský (což Ukrajinci velice vnímají), zkrátka, že získat solidní informace o Ukrajině je v Evropě v podstatě nemožné. To je bezesporu pravda. Jak to tedy nyní na Ukrajině vypadá? A co si myslí Ukrajinci ve Lvově, v nejukrajinštějším ze všech regionů. To jsem se velmi opatrně a diplomaticky pokusil prozkoumat. Nemohu samozřejmě provádět nějaký sociologický výzkum, takže vše, co jsem se dozvěděl, je založeno na zjišťování názorů lidí kolem mě, což je samozřejmě jen hrstka. Leč v mnoha ohledech byli názorově zcela jednotní.
Lvov
Lvov samotný je opravdu velice hezké a nesmírně zajímavé město. Jeho historie ukazuje, jak je ukrajinská státnost komplikovaná. Založen byl knížetem Danielem v polovině 13.století, což je asi jediné období, kdy Ukrajinci měli malý vlastní stát (tak to aspoň chápou místní). O sto let později byl dobyt Poláky, v sedmnáctém století byl dvakrát obléhán ukrajinským kozáckým hrdinou Bohdanem Chmelnickým (přičemž z hlediska místních jde o poněkud zapeklitou otázku, zda bylo lepší, že jej Chmelnický nedobyl, nebo kdyby se snad stal opak), no a následně se při dělení Polska dostal pod vládu Rakouska. Díky tomu město působí zcela středoevropsky, mnohé jeho ulice bychom klidně zaměnili za Brno či Prahu. Staré město se dělí na 4 čtvrti – Polskou, Ukrajinskou, Arménskou a Rakouskou, no a z historického hlediska je důležité nejen pro Ukrajince, ale i pro Poláky, kteří ale nyní již na jeho “vlastnictví” rezignovali, tudíž mezi Ukrajinou a Polskem vládnou velice dobré vztahy.
Ve Lvově je kromě mnoha jiných pamětihodností i Ličakovský hřbitov, což je takový náš Slavín (na 40 hektarech…) s pochovanými mnoha významnými ukrajinskými (i polskými) spisovateli, skladateli, zpěváky, sportovci atd. Fakt, že jsem žádné z těch pro ně významných jmen neznal, je evidentně překvapilo, až jsem měl chuť je vyzkoušet z Máchy či Němcové. Je zkrátka pravdou, že my, malé a relativně nevýznamné národy, máme spoustu svých hrdinů, o kterých jiní neví, což samozřejmě nesnižuje jejich důležitost pro nás samotné. Nejznámější ukrajinský hrdina, Taras Ševčenko, tu ale pohřben není.
V rámci hřbitova je i památník padlým ve válkách – jsou tu pohřbeni ukrajinští vojáci, zemřelí v létech 1918-19, v době první snahy o ukrajinskou nezávislost, tentokráte v bojích s Polskem. O pár metrů dále je monstrózní polský památník s mrtvými z té samé války, postavený v meziválečném období dle návrhu českého studenta místní polytechniky. Je tu vítězný oblouk, sloupořadí, prostě monument, který byl pochopitelně v dobách CCCP zlikvidován, aby byl posléze v devadesátých létech opět dle původních plánů postaven. Poklonit se zdejším mrtvým jezdí prezidenti Polska a Ukrajiny a jako symbol smíření je chápán fakt, že ti, co kdysi bojovali proti sobě, dnes leží jen pár desítek metrů od sebe. Je zde pochován i první prezident oné krátkodobé ukrajinské republiky a v jeho blízkosti jsou nyní pohřbíváni vojáci z bojů na východě. Oproti upraveným mramorovým památníkům jejich předků jde o zcela provizorní kříže, zaplacené příbuznými, je to brutální nepoměr důstojnosti proti provizoriu. Místa ubývá a s ohledem na nekonečnost bojů je velká otázka, zda se sem všichni vejdou…
Lvov je město, kde to žije – oproti takovému Brnu je to neskutečný kontrast. Procházet se nočním Lvovem, nikdy byste neřekli, že toto je chudá země na pokraji bankrotu s občanskou válkou na východě. V ulicích je spousta lidí, jak místních, tak i turistů, hospody a restaurace jsou plné, hrají pouliční kapely, lidé tančí do jejich rytmu, všude pohoda a spousta krásných dívek, neboť v tomto směru patří Ukrajinky k tomu nejlepšímu, co lze obdivovat. O svůj vzhled pečují, oblékají se většinou s vkusem. Za ty tři roky, co mne dělí od poslední návštěvy, se ve Lvově na pohled nic k horšímu nezměnilo, možná naopak. Netuším, jak to vypadalo v německých městech na počátku obou válek, ale neumím si představit tolik pohody a bezstarostnosti.
Navzdory historii, kdy zde převažovali spíše Poláci, je dnes Lvov zcela ukrajinským městem. Polská či arménská minorita čítá pár tisíc lidí a Rusů je zde cca 10%. Alespoň dle tvrzení místních zde nejsou žádné neshody mezi menšinami, což s ohledem na poměr asi lze věřit, protože ať už si ti zdejší Rusové myslí cokoliv, je jasné, co si aspoň oficiálně musí myslet. Lvov je prý ukrajinštější, než Kyjev, čemuž lze opět věřit.
Slava Ukrajině!
Ne, jakkoliv je toto heslo pro nás symbolem nacionalismu, tak zde se s ním sice setkáte, ale ne až zas tak často, jak by člověk čekal. Na druhé straně, názory místních, co jsem aspoň mohl poznat, jsou zcela jednoznačné. Tak, že mě to až překvapilo. Už věta “pojďme se bavit ukrajinsky, vy rozumíte a nebudeme přeci používat jazyk agresora Putina” mě dost šokovala, ovšem přesně tak to místní vidí. Objevit se Putin zde a bez ochranky, nepřežije pár minut. Je zcela jasné, že za současnou trpkou situaci může Putin, protože Ukrajinu napadl, ačkoliv to před mezinárodním společenstvím dovedně maskuje i za pomocí ruské propagandy. Není pochyb, že bez intervence z Ruska by se Ukrajinci dokázali s Rusy domluvit. Je velmi zdůrazňováno, že zde nejde o problém mezi národnostmi, ale problém s Putinem (což, jak si ještě řekneme, je diskutabilní, ale takto je to interpretováno).
Ztráta Krymu a východu země, to je obrovská nespravedlnost. Jak byste se vy cítili, kdyby k vám do bytu přišel soused, zabral vám jeden pokoj s tím, že teď patří jemu? Toto přirovnání jsem slyšel několikrát. Opravdu, neumím odpovědět, jak bychom se my, Češi, cítili, kdyby nám například Poláci zabrali Záolší. Samozřejmě, tento příměr kulhá na obě nohy, protože bychom si museli představit ještě nějakou tu revoluci či převrat v Praze, nastolení zcela jiného kursu, a samozřejmě napětí mezi etniky, vzniklé historicky…ne, řekněme si upřímně, že my, Češi, se do ukrajinské pozice prostě nedokážeme vcítit. Oni to ale jednoznačně vnímají jako obrovskou do očí bijící nespravedlnost. Argumentovat, byť jen velmi opatrně, nějakými místními referendy či názorem tamějších domorodců by asi bylo velice nebezpečné. Místní jsou naprosto jednoznačně přesvědčení, že vše bylo podníceno Putinem a cokoliv jiného je propaganda.
A co taková Oděsa? Krásné město s přátelskou atmosférou. Ano, masakr byl hrozný, tragédie, ale teď už na to lidé nemyslí, vycházejí spolu dobře a zdejší Rusové podporují Ukrajince. To se zde dozvíte. Je to opravdu tak? Jak to chcete ověřit? K neporozumění obou etnik totiž může přispívat i problém jazykový. Západní Ukrajinci evidentně neradi mluví rusky, ovšem problém je, že zdejší ukrajinština je natolik plná polských slov, že jim Rusové prakticky nerozumí (zdejšímu Ďakuji či Dobry děň, případně Buď Láska (prosím) my porozumíme, u Rusů bez patřičného “tréninku” bych o tom pochyboval). Tedy ti místní si asi nějak zvykli, ale pokud zde přijede “moskal”, tak bude mít problém se domluvit. S vámi jako s cizincem budou místní rusky hovořit, protože se domluvit chtějí (a angličtina není jejich silná stránka).
Vysvětlení, že jakkoliv k nim může mít Západ sympatie, v realitě jim nijak nepomůže, sice chápou, ale neznamená to pro ně ani v nejmenším nějakou možnost rezignace. Špatný příklad našeho roku 38 sice působí, ale ne až zas tak zásadně. Ukrajinci zkrátka trvají na tom, že toto je boj o budoucí směřování jejich země. Oni chtějí být součástí Západu, chtějí se konečně osamostatnit či vymanit z ruského vlivu a fakt, že to bude ekonomicky náročné, chápou. No, aspoň to tvrdí. Vysvětlení, že my jsme si toto prožili v devadesátých letech, akceptují a tvrdí, že jsou na podobné problémy připraveni. Je samozřejmě otázka, zda si pod tímto dokážou představit ten skutečný ekonomický propad, který bude následovat.
Na druhé straně, místní zdůrazňují, že i když se dnes nežije nejlépe, stále to není nic proti devadesátým létům, kdy prý někteří důchodci hladověli, neboť jim po zaplacení všech výdajů nezbyly peníze na jídlo. Něco takového prý dnes nehrozí, důchodci mají slevy na energiích a i když jsou důchody nízké (začínají na pro nás nepředstavitelných cca 1 500 Kč), tak to stačí pro skromný život. I tak má ale spousta lidí pokud možno nějaký ten záhumenek, kde si pěstují zeleninu na přilepšenou. Takže se tedy dá říci, že navzdory problémům mají Ukrajinci ještě hodně kam klesnout.
Svázanost ukrajinské ekonomiky s postsovětským prostorem je obrovská. Ve 2 ze 3 firem, které zde znám, v podstatě neměli žádné západní klienty a proto jim současná situace musí způsobovat obrovské problémy. To ale tak úplně neplatí o této firmě, která má na Západě dobré kontakty, což souvisí jednak s jejím zaměřením a dost možná i s umístěním na tom nejzápadněji orientovaném ukrajinském území. Možná i proto jsou místní poměrně optimističtí, protože ví, že jejich firmy se ten logický propad a ekonomické problémy tolik týkat nebude. Nicméně, i zde vzhledem k aktuálnímu propadu ceny ropy mají problémy (což platí ale všude v Evropě), leč na rozdíl od našich firem v devadesátých létech se již poučili a snaží se udržet vyškolený personál i za cenu omezení pracovní doby atd. I v tomto je vidět, že na rozdíl od bývalé naprosté nezkušenosti našich firem, zde nezačínají tam, kde my jsme byli po pádu komunismu.
S tím vymaněním z ruského vlivu souvisí i zdejší likvidace soch Lenina, k čemuž se tak nějak živelně přidala i občasná likvidace památníků vítězství. Za komunismu se ukrajinština nesměla používat, ve školách se učili rusky. Ani např.při svatbách či velkých společenských akcích se nesmělo mluvit ukrajinsky, pouze v rámci užší rodiny. Je jasné, že tato historická křivda je zde velice vnímaná a nyní propukla. Dá se v tomto kontextu pochopit velmi zlý náhled místních nad zpochybňováním například hladomoru atd.pro změnu ruskými nacionalisty.
Pravý sektor
– položit tuto otázku jsem se dlouho obával. Místní při ní dost zvážní. A pak vám vysvětlí, že Pravý sektor je démonizovaný ruskou propagandou. Ano, jde o nacionalisty, kteří mají rádi svou zemi a jsou ochotni pro ni něco aktivně udělat. Ano, je to velká organizace, takže dochází k excesům, ale na druhé straně, Pravý sektor jako jediný dokáže bránit zemi jak proti oligarchům, tak proti Rusům. A na ruské straně jsou přeci organizace úplně stejné. Je třeba říct, že jakkoliv místní Pravý sektor hájí, nečiní tak s bůhvíjakou horlivostí. Jakoby si sami byli vědomi jistých problémů, takže jsou evidentně zdrženlivější. Nechtějí se o tom moc bavit.
Vysvětlovat místním naši nespokojenost s EU je celkem zbytečné. Ukrajinci vědí, že EU má nyní problémy s imigrací a přiznávají si, že na rozdíl od dřívějších časů se Ukrajina vytratila z evropských zpráv, ale problémy a výzvy, které před EU stojí, prostě nechápou. Nerozumí našemu euroskepticismu. Vysvětlovat jim detaily je zbytečné, jakž takž zapůsobí prostý příklad rozdílu platů mezi námi a Německem, nicméně na to oni samozřejmě namítnou, že jejich výše platů je ještě výrazně jinde… V EU věří nekriticky až zbožně a dá se to naprosto pochopit, protože stejné naděje existovaly v jiných zemích – například v takovém Rumunsku se na svůj vstup do EU dívali v roce 2006 s nezřízeným optimismem, měli pocit, že EU všechny jejich problémy vyřeší, aby poznali stejně jako ostatní, že je to nesmysl. Místní tedy na nás a naši nespokojenost hledí tak trochu jako na rozmazlené děti, kteří sice mají spoustu hraček, ale chtěli by právě tu nejdražší, co vlastní jen milionářův chlapeček ze sousedství.
Jakkoliv problémům v EU Ukrajinci úplně nerozumí, některé trendy dorazily i sem a nejsou tu právě vítané. Problémy ve školství, trend absolutní ochrany dítěte, na které je zakázáno vztáhnout ruku byť vlastními rodiči a dokonce je zde zavedena (a prý i zneužívána) linka, na kterou se děti mohou obrátit a mašinérie se ihned rozjede. Vítr ze Západu sem sice ještě nezanesl vše, s čím máme zkušenosti my, ale dá se důvodně předpokládat, že tyto sociálněinženýrské myšlenky tu budou stejně nepopulární, jak u nás.
(pokračování)
