Emil Kalabus
5. 6. 2016  Hustitsví

František Palacký: “Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a  válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili.“

Pokud jsem se minule na svém blogu zabýval husitstvím, které neodmyslitelně spoluutvořilo naše dějiny, dnes se budu zabývat vojenstvím a husitskou taktikou. Husitský chorál před nímž mnohdy nepřátelé prchali dříve než bitva začala si můžete poslechnout na konci článku.

První křížová výprava proti husitům byla vyhlášena 1. března 1420 papežem Martinem V., zvoleným na Koncilu v Kostnici. V čele výpravy stál uherský a římský král Zikmund Lucemburský, který měl po svém zemřelém bratru Václavu IV. oprávněný nárok na český trůn. Po nezdařilém pokusu křižáků o vyhladovění Prahy a odražení jejich útoku na vrch Vítkov, se Zikmund Lucemburský vzdal tohoto pokusu o vojenské potlačení husitů. 28.července se nechal na Pražském hradě korunovat českým králem, rozpustil svá vojska a spěšně Prahu opustil. Tato křížová výprava byla první ze série pěti neúspěšných křížových výprav vyhlášených v letech 1420 -1431 proti husitským Čechám.

Odpovědí na křížová tažení pak byly Spanilé jízdy, v dobové terminologii rejsy. Byla to velká vojenská tažení husitů za hranice Českého království. Tyto výpravy se stávaly součástí nové taktiky husitských uskupení zhruba od poloviny 20. let 15. století, plně pak od roku 1427, a spojovaly v sobě vojenský, ekonomický, politický i propagační zřetel. Nebudu se zde zabývat vojevůdci, ale všeobecnou husitskou taktikou, která vedla k úspěchům a vítězným bitvám.

V dnešní terminologii bychom husitskou revoluci mohli označit za asymetrický konflikt, který měl charakter náboženské, občanské i vlastenecké války. Utkaly se v ní armády používající diametrálně odlišnou taktiku, které měly většinou také značně rozdílné početní stavy. Vítězství se téměř vždy přiklonilo na stranu armády husitů, zdánlivě slabší, hůře vyzbrojenou, hůře vycvičenou, tvořenou z valné části příslušníky lidových vrstev. Bylo to jedinečné období, kdy husitská vojska úspěšně vzdorovala přesile feudálních armád z celé Evropy, aby byla nakonec poražena svou vlastní taktikou a za pomoci svých bývalých spolubojovníků. Poznání husitského válečnictví zůstáváme hodně dlužni a bohužel nám pod nánosem novodobých teorií, usilujících o podání jeho úplného avšak z velké části smyšleného obrázku, uniká mnoho podstatných souvislostí.

Ačkoliv husité podnikali od počátku války mnoho ofenzivních operací proti opevněným místům, v polních bitvách byla jejich role výrazně defenzivní. Místo bitvy často sami definovali tím, že na něm zaujali obrannou pozici a čekali, až na ně nepřítel zaútočí. Sázeli na obranné kvality zvoleného místa, které bylo buď chráněno přírodou (návrší, rybník, vodní tok, zaniklé hradiště, les apod.), a nebo zahrnovalo nějakou bytelnou stavbu, (např. kostel, tvrz, město), o kterou se mohlo opřít vojenské ležení obehnané vozovou hradbou. Je pravděpodobné, že mobilní opevnění vytvořené z upravených vozů bylo používáno v době předhusitské celkem běžně, neboť se ho týká několik odstavců vojenského řádu podkomořího krále Václava IV. Jana Hájka z Hodětína, který byl poprvé čten královskému vojsku obléhajícímu hrad Skála u Přeštic roku 1413.

Husitská bojová taktika

Následující schéma vývoje bitvy se v jednotlivých srážkách měnilo, ale v podstatě platilo všeobecně. Počáteční fáze je pravidelně defenzivního rázu. Husitské vojsko stojí v obraně kryto vozovou hradbou a proti nepřátelské jízdě zahajuje boj dělostřeleckou palbou. Jezdci, kteří se podle feudálního zvyku rozptylují a bojují samostatně s nepřátelskými jednotlivci jsou, jakmile se přiblíží k hradbě, napadeni novou palbou husitských ručních zbraní a kuší. Pokud se jim podařilo “přilnouti” k vozům, odráží je pěší osádky vozů, hlavně cepníci a sudličníci.

Když byl nepřítel dostatečně rozptýlen a morálně fyzicky otřesen palbou dělostřelectva i ručních palných zbraní, nastal okamžik přechodu k protiútoku. Z vozové hradby vyráží pěchota, sudličníci a cepníci i oddíly jezdectva, aby z boku, případně i z čela napadli nepřítele.

Nepřítel otřesen palbou a bránící se útočící pěchotě, je ohrožen na křídlech pravidelně obchvatem jezdectva a obvykle se po kratším či delším boji, závislém hlavně na početnosti křižáckých oddílů, dává na útěk, nemilosrdně pronásledován husitskou jízdou, případně i pěchotou.

Výběr terénu

Jedním z prostředků taktických úspěchů husitských vojsk byl pečlivý výběr terénu. Cílem husitských hejtmanů bylo dosáhnout toho, aby rytířští jezdci ztratili co nejvíce rychlosti, která jejich útok činila úderem. Proto bývá k bitvě vybíráno pravidelné stanoviště na návrší, aby rytíři byli nuceni svůj nájezd zpomalit.

Při výběru terénu se hledělo také k tomu, aby alespoň zadní strana, popřípadě i bok vozového šiku byly kryty nějakou, pro rytíře nepřekonatelnou terénní překážkou, rybníkem, lesem, prudkým srázem apod. Tím bylo nebezpečí napadení podstatně zúženo. Stejně jako nepřátelské dělostřelectvo, aby mohlo napadnout tábor účinnou palbou, muselo se přiblížit “ke kratším (nekrytým překážkou) stranám obdélníku”. Tyto strany však byly dobře chráněné husitským dělostřelectvem a to jak umístěnými v šiku, tak i v baštách na návrších (to znamená vysunutí části dělostřelectva mimo vlastní obranné postavení a vytvoření předsunutých středisek odporu).

Zvláštním, ale patrně dosti obvyklým způsobem využití terénu pro taktické účely bylo také postavení na odvrácené straně, kdy dělostřelectvo protivníka přestřelovalo husitské pozice, zatímco dělostřelectvo husitů mohlo účinně pálit do nepřátelských houfů.

Vojenský řád

Husitská vojska se řídila zvláštním vojenským řádem, jenž zaručoval dokonalou organizaci a kázeň, kterou nikdy nemohla mít vojska protihusitská, naverbovaná z nejrůznějších končin Evropy a dychtící jen po válečné kořisti.

Bojová morálka

Převaha husitských vojsk se projevovala i v jejich vysoké bojové morálce. Všichni šli do boje s přesvědčením, že zápasí za spravedlivou věc. Proto také měl husitský chorál „Ktož sú boží bojovníci mocný bojový účin a jeho zpěv nejednou obrátil nepřítele na útěk ještě dříve, než došlo k boji.

Husitský chorál – Ktož sú boží bojovníci https://www.youtube.com/watch?v=elskCac9wSI