Lubomír Man
12. 6. 2016
Charakteristickým znakem současného sporu mezi vládními stranami ANO a ČSSD, hrozícího přerůst v krizi vládní, je fakt, že mu s výjimkou bezpečnostních odborníků nikdo pořádně nerozumí. Vždyť kdo ze smrtelníků mimo oblast bezpečnosti dokáže posoudit, zda je pro potírání zločinu u nás výhodnější, budou-li jej potírat jako až dosud dva oddělené bezpečnostní orgány (UOOZ čili Útvar pro odhalování organizovaného zločinu na straně jedné, a protikorupční policie na straně druhé), jak tomu bylo až dosud, anebo útvar nový, společný – tzv. centrála – vzniklá sloučením obou, jak to dnes připravuje vedení policie.
Přesto všechno vicepremiér a ministr financí Babiš, a potažmo i strana ANO, kterou jako firmu vede a jež předmětný spor na jeho pokyn vyvolala, se pokouší vzbudit u veřejnosti dojem, že nic jiného, než právě její horoucí odpor ke sloučení obou bezpečnostních orgánů je onou záležtostí, po jejímž naplnění by jí nezbylo nic jiného, než odejít z vlády (po čemž by následovaly nové volby), třebaže cílem jejich protestu skutečným jsou přímo tyto nové volby, které – jak v ANO všichni věří, jí přinesou vítězství a tedy rozhojnění jejího vlivu ve vládě nové. Takže protesty proti sloučení UOOZ a protikorupční policie jsou jen zástěrkou, která má pravý motiv odbojnictví strany ANO zakrýt, ale nezakrývá prakticky nic.
Projevilo se to hned v první den uvedeného sporu, kdy se před televizní kamery ČT shromáždili všichni, kteří ve straně ANO něco znamenají, aby vespolek a též každý za sebe svůj odpor proti připravované policejní reformě formulovali. A tak jeden za druhým, Babiš, Pelikán, Stropnický, se semknutými ústy a pohledy jak granit tvrdými, zde vyjadřovali svoje nejosudovější rozhodnutí raději padnout, než cosi tak tragického, jako je sloučení dvou bezpečnostních složek, připustit. Ministr Stropnický si dokonce pro zvýšení účinku svého protestu notně rozcuchal vlasy a předvedl hereckou roli člověka, zahnaného sice osudem až na samý okraj zkázy, ale přesto rozhodnutého zlému neustoupit. Ani proslulý Heinrich George ve filmu Kolberg nezahrál podobný typ líp.
Že to všechno ovšem vzhledem k okolnostem působilo jako šmírácká komedie posledního řádu, sehraná snaživci, které – nebýt příslušného povelu jejich vůdce – by takováto hra na rozhorlené nešťastníky nikdy ani nenapadla, ale na jeho povel ji hráli do strhání těla, je smutným faktem našeho soušasného politického života. O to smutnějším, že se odehrává v naší momentálně nejsilnější straně, která už téměř je, a v budoucnu už skoro určitě bude, naší první stranou vládní.
