Zdeněk Hrabica
24. 6. 2016
Budu osobní, nemám z toho radost. Od roku 1989 jsem zažil několik padáků; mám na mysli vyhazovů, nejprve, když se vzchopili kolegové v redakci Světa v obrazech, a zvolili si cestu od tradice k bulváru. Shořeli jako lakmusový papír. Zkrachovali. Podruhé jsem přijal nabídku Václava Junka, tehdy hlavy Chemapolu. Osobně mi zavolal na mobil do Vitany Byšice, abych jej navštívil. Sympatický muž, s elegantním chováním. Chtěl, abych jim vydával firemní časopis. Usedl jsem k PC, mou kolegyní se stala herečka Petra Martincová. Úžasná mladá žena.
Připravovat Echo mne bavilo. Jako novinář mám oči na sťopkách, mám periferní vidění a jsem zvědavý. Psát umím. Začal jsem psát nejprve o historii budovy plné azbestu, který škodlivě působí na člověka. Závodní lékařka mi práskla, že jediné místo, ve skleňáku zbavené této škodliviny, je odazbestováné, je jím pracovna generálního ředitele.
V kolektivu se začali objevovat pro mne moc zajímaví lidé – manželka tehdy nedávného předsedy vlády Mariána Čalfy, Marienka, syn hudebního skladatele a skvělého muzikanta Vadima Petrovа v jehož pěveckém souboru Státních pracovních záloh ČKD Stalingrad jsem působil, Vadim Petrov jr. Ředitelem Lidských zdrojů byl jmenován kovář z Vysočan, donedávna ministr práce a sociálních věcí Petr Miller, který vedl dělníky v listopadu 1989 proti komunistické totalitě. Další z blízkých mé kanceláři byla žena, dcera někdejšího ředitele Tiskových podniků ÚV KSČ. Bylo to zvláštní seskupení, ze své povahy jsem nebyl schopen se vysvléct a myslel jsem,že ještě panují staré, nazvěme je zločinné pořádky z minulého režimu. Že právě nyní v demokracii a svobodě si mohu pouštět pusu na špacír.
Nevěděl jsem, že jsme ale byli ze dne na den prodáni jiným podvodníkům. Tentokrát většinou příchozích ze Západu. Rukopisy z počítačů se denně v celé firmě tzv. štosovaly, nesměl se používat papírový nosič, vše bylo pod kontrolou, neunikla ani myš. Jednou jsem omylem otevřel dveře, kde se chystaly vánoční firemní dárky Chemapolu– samozřejmě, že s pozornostmi, které se mně hluboce dotkly. Bojím se prozradit. Mezi odměňovanými byl i tehdejší guru doby, který jako první vystoupil s Mariánem Čalfou z KSČ, zapletl se se SONP Kladno, s RVHP a VS – známý Vladimír Dlouhý. Teprve za několik okamžiků jsem byl uvědoměn svého hříchu a za trest jsem musel dávat „kolečka“ s nahrávkami písní Karla Gotta do dárkových obalů. Mého dávného, skoro spoluučně v ČKD. A jelikož jsem si neuměl dát naplást na ústa, dostal jsem padáka, nejprve od Vadima Petrova a hned nato od kováře, ministra, hostinského, ředitele Chemapolu pro lidské zdroje. Ten se mně neprozřetelně svěřil, že mne vyhazuje nerad, ale že ani on to nemá lehké, i když v BBC o něj má větší zájem než o sebestředného Václava Havla.
Od těch dob jsem zažil nejrůznějších padáků bezpočet, já i lidé kolem mne. Udělovali nám je většinou nedorostlí, často nedokonale vzdělaní hejskové, ale skoro navlas stejní jako minulí nezralí karieristé. Hladoví po moci a po rozdávání karet.
Jako krocani na ně působili a působí ženy a muži, kterým věk oznamuje padesátku nebo několik let po ní. Vždyť tolik touží, aby vytvářeli ke svému obrazu firemní celky – mladé, flexibilní, moderní, perspektivní kolektivy, které sami přivedou k radostným a šťastným zítřkům. Do nichž, každý, kdo se nenarodil 17. listopadu 1989 nepatří. Často kromě udělování padáků jiným – nic jiného ani pořádně udělat nedovedou! Neměli to všechno tehdy, když rozum brali – v osnovách.
Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK.
