20.6.2016 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com
Kapitola sedmá – „Ředitel Bůh a Století úředníka“:
Když byl v květnu 2015 odvolán z funkce ředitele Agentury pro sociální začleňování Martin Šimáček, přinesl časopis Respekt řadu emočně vypjatých textů na jeho obhajobu, stejně tak kritizující novou ministryni Valachovou snad ještě dřív, než se stihla ve své funkci rozhlédnout (viz minulý díl tohoto pojednání). Autorka těchto textů, Hana Čápová, přinesla 7.5.2015 též zajímavý rozhovor s nejmenovanou pracovnicí Agentury pod názvem „Šimáček byl úředníkem pro 21. století“.
Význam tohoto rozhovoru ovšem nacházím zcela jinde, než Hana Čápová zamýšlela. Jaký byl dle zaměstnankyně Šimáček úředník a jak by měl úředník 21. století vypadat?:
„Jeden z důvodů odvolání Martina Šimáčka byl ten, že loboval proti školskému zákonu, který byl nebezpečný pro řadu romských dětí. Za takových okolností přece musíme vystoupit, i když tím něco přestoupíme. Mimo jiné proto jsme založili odbory. Jejich smyslem není jen boj za vyšší mzdy, ale – a to se málo ví – hájení kolektivních práv zaměstnanců v případě, že mají pocit, že jim šéf nevytváří odpovídající podmínky k výkonu práce. Chceme otevřít debatu o tom, jaký má být úředník: Má mít jen odpovědnost vůči politikovi, ministrovi nebo má mít širší odpovědnost, vůči své práci, společnosti, státu?“
V postoji zaměstnankyně Agentury pro sociální začleňování se setkáváme jednak se skutečně „zajímavou“ interpretací smyslu kolektivních práv zaměstnanců ve věci „odpovídajících podmínek k výkonu práce,“ zároveň chápe pojem „státní úředník“ a jeho práva a povinností dalece nad úroveň prostého vykonavatele vůle státu. Požadavek na úředníkovu „nezávislost na (změnách) politického prostředí“ doplňuje o požadavek aktivistický, v němž úředník s oporou státu nevykonává, co je mu určeno, ale vyhledává a určuje si svou náplň práce a následně definuje zaměstnavateli (státu) jaké podmínky (hmotné nebo personální) mu je povinen zajistit. Zároveň pracovnice zpochybňuje legitimitu ministra vůči Agentuře, přestože „Agentura pro sociální začleňování je jedním z odborů Sekce pro lidská práva při Úřadu vlády ČR.“ (Byť se již od zřízení Agentury počítalo s ustanovením její právní subjektivity, nikdy k ní nedošlo a zůstala na úrovni odboru. Vznikl tak v zásadě kočkopes, neboť smysl a charakter Agentury vyžaduje v principu širší kompetence, než pouhý odbor.)
V roce 2016 vychází další svědectví jedné (možná že stejné) zaměstnankyně Agentury:
„Byla jsem mladistvou absolventkou sociální politiky a práce, když mě přijali do Agentury. Nasazení a míra odbornosti, s jakými se tam pracovalo, mě přesvědčily, že pokračovat v magisterském studiu nemá smysl, protože s aktuálními trendy v sociální integraci a sociální politice obecně se nejlépe seznámím na poradách v práci a rovnou je můžu pomáhat uvádět do praxe v obcích, kde o to mají zájem. Nejlepší na tom všem mravenčím snažení byl fakt, že s námi pracoval ředitel, u kterého si byl člověk jistý, jaké hájí hodnoty. (…) Tohle všechno najednou bylo pryč. Všechno, pro co jsem se nadchla a za čím stála dlouholetá práce kolegyň a kolegů, bylo najednou ohroženo. Prvotní šok vystřídalo překvapení nad tím, jakými prostředky se Dienstbier rozhodl své rozhodnutí potvrzovat. Když si nás pozval, aby své kroky obhájil, ukázalo se, že naší agendě nerozumí a teprve mu nejspíš dochází, co je odvoláním ředitele v sázce. O to urputněji ale trval na odvolání i na všech zástupných argumentech, které narychlo pro své rozhodnutí připravil. Nestačila jsem se divit: tenhle arogantní člověk že byl můj favorit při prezidentské volbě (zde se, překvapivě, Brouk Pytlík s citovanou pracovnicí ztotožňuje).
Stala jsem se součástí kolektivu odhodlaného aspoň odborné veřejnosti zpřehlednit špinavou politickou hru a vyjednat podmínky pro takovou Agenturu, která by byla schopná účinně pokračovat v integračních snahách. (…)
Zvažujeme, co je pro nás, pro Agenturu, v tu chvíli nejlepší. Kují se pikle, jak vyvolat nejrůznější jednání nebo za jakých okolností už nemá smysl dál zůstávat. (…) Nakonec nás z Agentury třetina odešla. Pachuť, která zůstávala z podlého odvolání ředitele i podivného výběru nového vedení, převážila nad touhou věnovat se dál stejné práci. Tu pachuť si s sebou nesu dosud spolu s poznáním, že chci být pokud možno co nejméně závislá na politických rozhodnutích – aby takoví politici, jaké jsem měla možnost potkat zblízka, nemohli hatit něco dobrého, co vzniká, svými nekompetentními zásahy. Když jsem odcházela z Agentury, myslela jsem, že to vyřeším tím, že se začnu angažovat mimo státní správu. Politická moc má ale bohužel dlouhé prsty a dostihla mě i v rámci projektů, které jsou na státních grantech zcela nezávislé.“
Tato sonda do mysli mladé a nadějné aktivistické pracovnice přináší mnoho otázek, které si sama nejspíše uvědomit nedokáže. V prvé řadě personifikuje Agenturu (tedy orgán státu) do osoby odvolaného ředitele Martina Šimáčka („On je Agentura“) a to do takové míry, že je osoba ředitele důležitější, než práce, kterou zaměstnankyně v Agentuře vykonává, a to přesto, že této práci obětovala vlastní akademický titul. Postoj odvolaného ředitele je pak (nejspíše) jediným postojem mající relevanci přivést naši zemi k rozkvětu. Činy odvolaného ředitele jsou tak činy v zájmu státu. Odvoláním ředitele (bez ohledu na charakter jeho nástupce) se tak ministr dopustil činu stát poškozující.
Kdybychom hovořili o náboženské sektě či Guru Járovi, podobná slova by mne nepřekvapila. Hovoříme-li o státním úřadu, jsou podobná prohlášení varující a v podstatě mne jen utvrzují v nutnosti zasáhnout a ředitele vyměnit. Zjevně zde loajalita zaměstnanců k osobě ředitele převážila nad loajalitou zaměstnanců k úřadu, ke státu a ke svému úkolu, a to přesto, že se zaklínají vyšší odpovědností právě vůči státu. Je zjevný paradox, že do úřadu jmenovanému zaměstnanci státu přiznávají citované pracovnice vyšší status, než ministrovi, jenž se může opřít o legitimitu voleb; aniž by si to přitom samy uvědomovaly (nebo, a to by bylo o to horší, činí tak právě s tímto vědomím). Politický ministr je „uchvatitel moci“, jmenovaný ředitel je reprezentantem „státu“, vyšší vůle „lidu“. A to je daleko větší zásah do fungování společnosti v mysli člověka, než se na první pohled zdá. Připustíme-li podobný postoj, vnímáme politický systém naší země obecně za nelegitimní (leda by systém akceptoval postoje aktivistů a vystupoval ve funkci fíkového listu) a ocitáme se náhle v jakémsi byrokratistánu řízeném jmenovanými úředníky. Zdá se, že Havlova „nepolitická politika“ naráží na své limity momentem její profesionalizace (minimálně se stává protimluvem).
Aniž by zaměstnanci vyčkali kroků a rozhodnutí Šimáčkova nástupce, „kují pikle, jak vyvolat debatu“ a zneschopňují fungování organizace. V rámci boje proti závislosti na jedinci – politikovi uplatňují závislost na jedinci nevoleném, nýbrž jmenovaném. V následné argumentaci stávkujících pracovníků Agentury byl „boj o Šimáčka“ posouván do polohy „boje o principy Šimáčkem reprezentovaných“.
V čele stávkujících stanul Petr Čáp / má nebo nemá něco společného s Hanou Čápovou z Respektu? – nevím/, předseda Nezávislých odborů zaměstnanců Úřadu vlády založených 4.5.2015 na základě ustanovující schůze z 23.4.2015, jíž se účastnilo 14 zaměstnanců Úřadu vlády ČR (pravděpodobně právě její Agentury pro sociální začleňování). Petr Čáp, kromě veřejných výstupů a diskusí, byl již od 5.10.2013 angažován jako člen správní rady ve Všichni společně, o.p.s.,, jejíž náplní práce je nepřekvapivě „poskytování poradenství a pomoci při odstraňování diskriminací a zajištění rovného přístupu, poskytování poradenství a pomoci pronásledovaným a obtěžovaným (harassment) na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního stavu, věku nebo sexuální orientace, poskytování poradenství a pomoci při destigmatizaci pronásledovaných a obtěžovaných, vyrovnávání rozdílů a posilování konkurence schopnosti venkovských oblastí ve vztahu s městskými, pomoc při budování a posilování rozvoje občanské společnosti, organizace rozvojové pomoci, organizování pomoci lokálním samosprávám a dalším lokálním organizacím, osvětová činnost, organizační a finanční zajištění obecně prospěšných aktivit a pořádání vzdělávacích (včetně seminářů, školení, studijních cest, konferencí apod.), kulturních, společenských a sportovních aktivit, organizační, ekonomické, finanční (fundraising) a účetní poradenství, nakladatelská a vydavatelská činnost, pořádání kampaní, mediální podpory, televizní a rozhlasové reklamy, výrobu webových stran a jejich optimalizaci za účelem podpory činností“. Hlubce se skláním nad odborným záběrem, který tento člověk zvládá… Bez ironie.
Jen o čtvrt roku později (30.12.2013 ) se Petr Čáp angažuje jako člen správní rady i v nově vzniklém „CEDU– centru pro demokratické učení, o.p.s.“ Cílem této „ópéesky“ je, mimo obligátní pořádání konferencí a jiné, i„školící a vzdělávací činnost se zaměřením na vzdělávání dospělých (především pedagogů) v oblasti výchovy k občanství, demokracie ve škole, participace žáků na školním dění, práce se třídním kolektivem, individuální rozvoj pedagogů (…) Tvorba a distribuce metodických a vzdělávacích materiálů pro pedagogy a žáky v oblastech výchovy k občanství a moderních trendů ve vzdělávání. Adaptace a šíření obdobných zahraničních materiálů (…) Spolupráce s ostatními organizacemi podobného zaměření v ČR i v zahraničí, ale i s veřejnou správou a podnikatelskými subjekty v souvislosti s poskytováním obecně prospěšných služeb.“ (Tato organizace vstupuje do škol především přes projekty spojené s tzv. Žákovskými parlamenty.)
Kdy Petr Čáp v Agentuře pro sociální začleňování začal pracovat a zda v ní působí i nadále (web Agentury jej ve stavu Agentury eviduje), nedokáži určit. V důsledku sporu o Šimáčka každopádně odešlo údajně 14 zaměstnanců, což počtem odpovídá prezenční listině Čápem založených odborů, včetně něj samotného. Stejně tak si dovolím nechat na ostatních, zda je (byl) či není (nebyl) působením v uvedených neziskovkách ve střetu zájmů. A nechám opět na posouzení každého jednoho, aby zvážil, nakolik se ve věci střetu zájmů liší zaměstnanec Úřadu vlády vykonávající zároveň funkci profesionalizovaného zaměstnance/člena správní rady/zakladatele neziskovky (v tomtéž oboru) od stejně postavené fyzické osoby angažované třeba v akciovce či společnosti s ručením omezeným.
Trend „v čím více neziskovkách jsem angažován bez ohledu na překryv jejich činnosti, tím větší jsem aktivista“, na který narážíme od počátku našeho seriálu, by pak mohl vyznívat až dětinsky úsměvně, kdybychom si nebyli vědomi, že s každým potůčkem mohutní řeka finančního zajištění, stejně jako se posiluje vliv (při prosazení zájmů vystupuje zdánlivě širší „veřejná obec“, než odpovídá realitě).
Určitě však vím, že jej od 16. března 2016 spolu s Martinem Šimáčkem a Vladimírem Foistem (spolu s dalšími šestnácti aktivisty ) nalézáme také v nově vzniklém ústavu „Institut pro sociální inkluzi, z. ú.“ Mezi jeho zakladateli nalezneme hned osm zakládajících členů Nezávislých odborů zaměstnanců Úřadu vlády. Činnost ústavu má být: „Navazování a rozvíjení kontaktů s orgány státní správy, nestátními neziskovými organizacemi, akademickou obcí a dalšími institucemi a odbornými pracovníky s oblastí působnosti v České republice i v zahraničí, komunikace s veřejností, seznamování veřejnosti a médií s odbornými výstupy ústavu, pořádání odborných konferencí, seminářů a přednášek, publikační činnost, příprava metodických a informačních materiálů v tištěné i elektronické podobě zpřístupňující téma sociální inkluze odborné i laické veřejnosti, výzkumná činnost, sdílení dobré praxe, realizace vzdělávacích aktivit, poskytování poradenství v oblasti praktických postupů a politik v sociálním začleňování, realizace projektů zaměřených na praktickou implementaci sociální inkluze.“
Vraťme se ale ke „kauze Šimáček“. Příznačné pro vnímání výše zmíněné stávky agenturních pracovníků je, že „zainteresovaní“ jí přikládali násobně větší význam, než široká veřejnost. Zainteresovaní pak argumentují výrazně emotivně, nejčastěji pak „správností směřování“ a „potřebou jiného pojetí státu“. Zřejmě studentka Katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity Martina Vrťelová ve svém komentáři „Může být vládní agentura nezávislý dynamický think tank? Ne. Zatím“ z 12.5.2015 píše s až neuvěřitelnou bezelstností:
„Zde se nebojuje pouze o budoucnost agentury. Právě se bojuje o změnu celého státního systému. (…) Agentura zaznamenala úspěšné postupy, které používají nevládní neziskové organizace či think tanky. Převzala je a zjistila, že jsou účinné a pomáhají jí k dosažení cílů, jež nebyly se starými postupy možné. Je to přirozený vývoj instituce snažící se o co nejlepší chod. Jenomže úřad má na rozdíl od nevládní organizace jinou odpovědnost, podléhá jiné legislativě, a proto ne všechny kroky lze měřit stejným metrem.
V současnosti se jedná o naprostou novinku. Skupina nadšených úředníků zjistila, jak by to mohlo fungovat lépe, ale současný úzus ani legislativa tomu nejsou nakloněny. A tak těmto nadšencům nezbývá nic než za svou vizi bojovat. Prvním krokem je uspořádání stávky, následuje krok dvě, vstoupit do debaty s vládou. Jistě je to běh na dlouhou trať. Už nyní je ale zřejmé, že pokud by zaměstnanci sociální agentury uspěli, mohli by nastartovat reformu ve všech vládních úřadech.“
Chápe autorka vůbec, že ve svém textu popírá demokratický systém založený na zastupitelské demokracii vzešlé z volné soutěže demokratických stran, kde je odpovědnost i kompetence jasně vymezena, a to ve prospěch vyšší moci nevoleného aktivistického byrokratického aparátu, v němž se s nepotismem a klientelismem setkáváme na všech úrovních snad ještě intenzivněji, než uvnitř politických stran?
Berme výše popsané opět jako ilustraci myšlení určité skupiny obyvatel angažované či v budoucnu se angažující ve státní správě a v médiích. Která se ukotvuje na rozhodujících postech ve struktuře řízení státu a obcí. Pro kterou je zcela přirozené, že jejich idea je nadřazená idejím svých názorových oponentů. Která politickou reprezentaci a volby vnímá ve své podstatě jen jako rituály legitimity, v zásadě bezvýznamný akt, jímž se vybírají pouhé tváře škůdců určené k obecnému opovržení a tím k upevňování vlivu „nepolitických“ struktur na pozadí.
Byť je člověk v pokušení v mnohém onomu paušalizovanému odsuzujícímu náhledu na českou „politickou politiku“ přitakat, vyvolává ve mně tento posilující trend vážné obavy z budoucnosti. Probíhá nám zde na pozadí ideová revoluce, jež ohrožuje systém skrytě. Tím, že se napojuje na nervová centra aparátu, proti němuž stojí a přebírá (či přebírat chce) části jeho fungování na úrovni výkonné i regulační. A co hůř, jsem dokonce přesvědčený, že většina z oněch aktivistů tak činí s vírou, že je to tak správné. Že buduje lepší svět. Špatní jsou „přece ti politici.“
V zásadě ve sporu o Šimáčka nejde než o „syndrom krize České televize“, jenž se, na rozdíl od spacákové revoluce, nedočkal širší podpory. Tendence ale přetrvávají a s postupem času spíše posilují. V zásadě je ve výše citovaných prohlášeních vyjádřeno vše, čím je „občanská společnost“ tvořená aktivisty nebezpečná pro společenskou a politickou stabilitu země. Politické struktury (často racionálně a na základě reálných kauz) jsou prezentovány jako struktury ze své podstaty prohnilé, egoistické a které je třeba soustavně konfrontovat, neboť jediný zájem, který mají, je spojen se snahou využít svého časově omezeného mandátu k obohacení se či ke zvrácení společenských podmínek ve svůj prospěch. Jejich protipólem jsou pak (často iracionálně, o to emotivněji) představováni často mladí, určitě však moderně smýšlející a progresivní reprezentanti „lidu“, jimž jde o dobro naší země, potažmo celého světa. Překvapivě nikomu nedělá starost nízká míra legitimity pro podobné rozhodování. Ta je ukryta za (mnohdy) proklamovanou odbornost, studie či přesvědčení (pracuje tedy se stejnými prostředky jako politika). Pokud hovoří o legitimitě, odvíjejí ji od „přirozeného zájmu lidu“ a „oni jsou ten lid“.
Mnozí tomu, myslím, i věří, protože věřit chtějí. Je to účel, co světí prostředky. A dobré úmysly (jež bezpochyby žádají zasloužené odměny). Zároveň zde hovoříme o osobách postupně se etablujících či již etablovaných v úřednických strukturách státu natolik, že jejich výměna dokáže vyvolat krizi ministerstva – nikoliv z důvodu ztráty odbornosti, ale z důvodu odejití ideologa.
Jak jsme si v předchozích dílech navíc naznačili, odejití dveřmi jen málokdy brání v návratu oknem. Systém je většinou již natolik usazen, že pokračuje v naplňování idejí svých tvůrců samospádem a volení politici mají možnost nanejvýš „přibržďovat“. A to, pokud možno, nenápadně, nechtějí-li ohrozit svou kariéru. A o to v mém textu šlo. A z toho mám chandru.
pokračování zítra
