Tereza Spencerová
Evropská komise předložila další plán na řešení imigrace ze severní Afriky. Tentokrát bychom měli dát až 62 miliard eur na to, aby odtamtud imigranti ani nevypluli. Lze to povazovat za rozumné? Jistě, v Sýrii je válka, ale jak řešit africkou větev problému?
To je taky poměrně bizarní záležitost. Netuším, jestli už EU za zadržování migrantů vyplatila aspoň něco ze slíbených miliard Turecku, ale Ankara je v každém případě – v souvislosti s narůstajícími spory s Bruselem a Evropou jako takovou — připravena všechny dohody vypovědět a otevřít „migrační kohoutek“. Čili, problém nevyřešen. A najednou EU tvrdí, že „na stejném principu, jako je dohoda s Tureckem“ uzavře do roku 2020 dohody s Tuniskem, Mali, Senegalem, Nigerem, Nigérií, Libyí, Jordánskem a Libanonem, aby k nám výměnou za 62 miliard eur nepouštěly migranty. Už jen pohled na seznam vybraných států napovídá, že se kdosi chystá hodit 62 miliard do černé díry, je připraven platit za vznik masových koncentračních táborů plných zoufalých lidí a nejspíš si z toho i něco ulít, protože takový „kšeft“ už se nemusí v životě lidském znovu naskytnout. V praxi mi to připadá nesmyslné, tím spíš, že už jedna z několika libyjských „vlád“ oznámila, že migranty deportované z Evropy zpětně přijímat nebude. A když k tomu evropský soud rozhodl, že ilegální vstup na území EU není důvodem k uvěznění, takže… co vlastně?
Nechci se pořád opakovat, ale investice do tamní infrastruktury, které by lidem v subsaharské Africe zajistily důstojnou práci a tím i alespoň nějakou budoucnost, mi připadají smysluplnější, než uzavírání hranic a budování koncentráků. Třeba bychom pak navíc přestali svou lidskost ztrapňovat tím, že člověka, který má celoživotní vyhlídku, že si sběrem plechovek vydělá dolar denně, budeme označovat za „ekonomického uprchlíka“, který si k nám jede jen polepšit… Ti lidé k nám totiž jedou hlavně přežít.
Jistí lidé tvrdí, že ti Britové, kteří touží po odchodu z EU, jsou často neinformovaní, hloupí, neznalí souvislostí a tak frustrovaní, že odpovědné rozhodnutí o (ne)setrvání v EU přenechávají svým emocím. Pro a proti má jistě ta i ta varianta. Každopádně, bez ambice radit Britům, jaká pro a proti byste ráda nakladla na misky vah, které je v nejbližších týdnech čekají? Mimochodem, jak si vy osobně vysvětlujete fakt, že řada dosud levicově smýšlejících lidí se ve volbách vyslovuje pro síly, které jsou označovány jako „krajní pravice“?
Nálepkování „brexiterů“ do hlupáků a zabedněnců svým způsobem jen dokládá skutečnost, že byla až dosud v Evropě – mezi „slušnými lidmi“ — přijatelná jen jedna myšlenka, ta unijní, a byla natolik všeobjímající, že „unionisté“ dnes už ani neumějí najít racionálnější argumenty. A tak nadávají. To je ostatně obecný jev, který lze vidět ve vztahu ke všem evropským „nacionalistickým“ hnutím. A že jich je! Odpůrci Unie přitom mohou o poznání konkrétněji argumentovat poukazy na politiku EU, kterou všichni znají z každodenní praxe, takže mají pozici výrazně jednodušší.
Osobně netuším, co by Britům vystoupení z EU přineslo, jaké by byly klady a zápory, ale to je u kroků, které jsou prvními svého druhu, asi normální. Někdy je prostě asi potřeba skočit do vody, aby se ukázalo, jak hluboko je dno nebo jestli je slaná.
Na druhou stranu si ale myslím, že tentokrát dopady vystoupení z Unie ještě nepoznáme, protože Britové cuknou a právě ten strach z neznáma těsnou většinu z nich donutí hlasovat pro setrvání. Na rozkolu země to ale nic nezmění a úlevný výdech v Bruselu vzápětí vystřídá bolehlav, protože si Londýn za setrvání bude chtít nechat náležitě „zaplatit“, aby zklidnil domácí scénu… A hlavně, při pokračování současné bruselské politiky je jisté, že přijdou další „brexity“, „frexity“, „grexity“ a tak podobně.
K vaší poslední otázce: Třeba ve Francii se k Národní frontě Marine Le Penové přidávají dělníci hlavně proto, že je „levicové“ strany dávno zradily, zapomněly na ně. A Marine se tváří, že jí jde o každého prostého člověka. Třeba – až se jednou dostane k moci – zklame nominálně levicové lidi i ona, ale zatím tu máme systém „levice“ a „pravice“, mezi nimiž se v praxi jen obtížně hledají rozdíly, ale zato je spojuje to, že kašlou na obyčejné lidi. Každý, kdo přijde s novým přístupem a po éře politické korektnosti začíná nazývat věci pravým jménem, musí logicky ty „zapomenuté“ zaujmout.
Ukrajinskému prezidentu Porošenkovi klesla podpora během doby úřadování čtyřikrát. Čím si vysloužil takový výsledek? A jakkoliv je to trudné řemeslo, pojďme se podívat na děni na Ukrajině za posledních několik týdnů… Protože nějak nám to téma v našich médiích umírá. A jednomu se nechce věřit, že by nebylo o čem referovat.
Už dlouho se chystám sepsat zase větší souhrn ukrajinského dění, ale vždy se naskytne buď něco nosnějšího, nebo se na Ukrajině stane něco nového, co staví situaci na hlavu… A přiznám se, že se do toho nijak nenutím i proto, že zájem o dění na Ukrajině – čistě z pohledu čtenosti – hodně prudce upadá. A co že se tam tedy stalo v poslední době? Zkusme namátkou pár střípků: OSN vyčetla Kyjevu, že mučí lidi ve velkém; Německo s Francií dál marně nutí Kyjev, aby plnil minské dohody; příští týden má jít Kyjevem LGBT průvod, přijet má i náměstek ministra zahraničí z USA, ale policie připouští, že její příslušníci pochod hlídat nechtějí a Pravý sektor tvrdí, že žádný pochod „úchyláků“ ani nedopustí; dnes už poslankyně Naďa Savčenková v parlamentu nejprve podpoří jednání o ústavních změnách týkajících se justice, pak se sama hlasování zdrží a druhý den přijatý návrh zákona zablokuje, a to v době, kdy USA už „vítaly ukrajinské reformy“; Ukrajina už znovu chce po Rusku zemní plyn, ale nárokuje si to, že si sama určí cenu, za jakou ho bude kupovat, a navíc z peněz od Světové banky, protože vlastní už dávno žádné nemá; bezvízový styk s EU byl sice jedním z hlavních „mávátek“ na Majdanu, ale EU ho neustále odkládá a odkládá a odkládá, takže jsou lidi zklamanější a zklamanější a tím pádem zklamanější i z Porošenka, který to měl zařídit, ale místo toho se ocitl v Panama Papers… Víza mimochodem Ukrajinci nedostávají ani na to, aby mohli jet do Francie fandit svým fotbalistům, nejspíš proto, že beztak už každý osmý Ukrajinec žije v cizině. Ceny za plyn a elektřinu se znovu zdvojnásobují, na trh míří předražené léky ze Západu, Izrael si stěžuje, že se budou konat oslavy k uctění památky antisemitského masového vraha Petljury… Když k tomu ukrajinský Apostrof konstatuje, že by země potřebovala pevnou ruku a jako příklad uvádí čečenského Kadyrova, tak už musí být asi opravdu „husto“.
To mi jen zrovna vyskočilo v paměti. Jednotícím mottem by mohlo být něco jako „svrab, bída a neštovice“. Nebo „demokratická“ Ukrajina, která je už Západu víceméně ukradená, protože ji nepovažuje za stát pro lidi, ale jen za nástroj nátlaku proti Rusku…
Proklínám vás, zakřičela doktorka Samková do megafonu před pražským velvyslanectvím Turecké republiky. Zasluhuje si dle vás Turecko takový veřejný výstup? A po abstrakci od podobných prohlášení – o co se Turci v mezinárodní politice vlastně snaží poté, co skoro vzteky poprskali Merkelovou za uznání arménské genocidy?
Podle mého tahle hysterie bohužel vypovídá mnohem víc o paní Samkové než o tureckém velvyslanci, potažmo o Turecku. Turecko není prezident Erdogan – ano, získal hlasy půlky voličů, ale právě půlky. A jak už jsem říkala v první otázce, Erdogan se svým megalomanstvím nebude v čele státu navždy.
A totéž platí i pro německé uznání arménské genocidy. Návrh textu ležel v Bundestagu rok, ale bůhvíproč „ožil“ zrovna nyní, kdy EU zoufale potřebuje s Tureckem tu dohodu o migrantech uzavřít. Svým způsobem to vypadá jako sabotáž. Aby bylo jasno, obecně s tou rezolucí souhlasím, jen nechápu její „akutní význam“. Co se změní na genocidě Arménů, když ji dnes Německo uzná? Tyhle různé omluvy za dějiny – včetně třeba odsunu sudetských Němců – mi připadají jen jako politický nástroj, tudíž zájmově či rovnou pokrytecky motivovaný akt. A Turci hned Němcům předhodili vedle plynových komor i genocidu v Namibii, Francouzům Rwandu a Alžírsko… Ve finále můžeme každému něco předhodit, protože všechny dnešní „velké“ národy ke své velikosti kráčely přes hromady mrtvol. Dodnes mi třeba vrtá hlavou, jestli se dá vybudovat skutečná demokracie na genocidě indiánů a zotročení černochů. Když se třeba Gándhího ptali, co si myslí o americké demokracii, odpověděl: „Byla by dobrá.“
Ale nešť. Stalo se. Chci říci, že jakmile začneme hromadně definovat dějiny z našeho současného pohledu, utopíme se v tom, a beztak vždycky nějaké mrtvé vynecháme.
V amerických primárkách je asi již jistá dvojice prezidentských uchazečů: Trump a Clintonová. Pani kandidátce se přezdívá „Killary“, vzhledem k jejímu působení coby ministryně zahraničí USA. A o Trumpovi se tvrdí, že vyhodí svět do luftu. Nuže… Co se stane s velmocí, která se snaží „pivotovat“ svět?
To fakt nevím. Paní Clintonová je rozená válečnice, respektive, poslouchá miliony dolarů, které jí různé režimy sypou do fondů, a podle nich by válčila. Trump je „pobuda“, který si lebedí v politické nekorektnosti, a právě kvůli tomu si u něj málokdo může být něčím jistý, a to všechno v době, kdy 90 procent Američanů má volební systém za zkorumpovaný, a kdy oficiální údaje každým čtvrtletím ubírají v USA stovky tisíc pracovních míst, protože prostě práce není. Pobavil mě oficiální údaj, podle něhož v USA od roku 2014 přibylo 455 tisíc míst číšníků a barmanů, ale jen 10 tisíc míst v oborech, které opravdu něco vyrábějí. A z amerických filmů vím, že co pingl, to herec, který čeká na svou šanci, takže… USA už míří jen do hollywoodských kulis?
Ne, vážně. Kdokoli vyhraje volby, bude muset řešit hlavně domácí témata. A v tomto ohledu bych věřila spíš Trumpovi. Mimochodem, věděl jste, že na žebříčku měst s největší chudobou v USA se v první desítce umístily tak „slavná jména“ jako Boston, Indianapolis, El Paso, Baltimore, Memphis, Filadelfie a úplně v čele už „prokletý“ Detroit?
