5. 6. 2016 blog autora
Přibližme si státní převrat USA na Grenadě. Šlo o první významnou vojenskou operací USA od konce vietnamské války; zkouškou tzv. „vietnamského syndromu“, domnělého „postižení“, jež činí americké veřejnosti potíže podpořit bez jasného důvodu vojenský zásah USA.
Grenadu v roce 1983, jeden z malinkých ostrovních státečků vzešlých z britských kolonií ve východním Karibiku, získal nezávislost v roce 1974. Nejprve vládl despotický a výstřední předseda vlády Sir Eric Gairy, jehož zabijácká tajná policie – známá jako Mangustí brigáda [Mongoose Squad] – a jeho vášeň pro létající talíře, okultizmus a mimopozemskou komunikaci mu přinesly proslulost po celé polokouli. Jen do 13. března 1979, kdy v nekrvavém převratu uchopil moci mladý právník jménem Maurice Bischop, s podporou socialistického Hnutí Nový klenot (New Jewel Movement). V příštích čtyřech letech, zatímco většina karibských národů trpěla celosvětovou recesí, Grenada dosahovala devítiprocentního růstu. Hlavním ospravedlněním pro invazi byla údajná ochrana amerických životů.
A pak tedy začal jednat americký prezident Reagan. Pravidelné lety i zámořské linky ze sousedních karibských ostrovů byly zastaveny už od 21. října 1983, jako přímý následek tlaku oficiálních činitelů USA na vlády těchto ostrovů. Zvlášť byla vyjadřována obava o osud 800 amerických studentů ve Spojenými státy provozované lékařské fakulty Svatojiřské univerzity. Nicméně se ukázalo, že životy studentů ve skutečnosti před samotnou invazí nikdy v žádném nebezpečí nebyly; osm stovek amerických osudů ve srovnání s téměř dvěma miliony rusky mluvících obyvatel Krymu je trošku ostuda Reagana….
Granadští a kubánští představitelé se jen o pár dní dříve sešli se správci americké lékařské školy a zaručili se za bezpečí studentů. Naléhavé žádosti amerického ministra zahraničí Milana Bishe vůči činovníkům lékařské školy, aby veřejně požádali o vojenský zásah USA na ochranu studentů, byly odmítnuty. Žádný zvací dopis se nekonal. Pět set rodičů studentů medicíny telegrafovalo prezidentu Reaganovi, aby si vymínili, že nepodnikne žádnou „unáhlenou akci“. Rektor lékařské školy Charles Modica udělal mezi studenty anketu a zjistil, že drtivá většina z nich evakuována být nechce.
Jakmile invaze začala, Dr. Modica rozzlobeně pranýřoval, že byla naprosto zbytečná, a že byla pro bezpečí studentů mnohem větším rizikem, než domácí krize na Grenadě. Nebyly potvrzeny žádné zprávy o tom, že by před invazí nebo během ní byli nějací američtí civilisté poškozováni nebo ohrožováni. První jednotky USA se teprve tři dny poté, co se vylodily a postřílely desítky civilistů, rozhodly převzít kontrolu nad kampusem lékařské školy, což vyvolává otázku, zda bylo bezpečí Američanů skutečně nejdůležitější prioritou.
Jediným faktickým ospravedlněním pro invazi bylo však údajné hromadění kubánských vojáků na ostrově. Asi jako ruských vojáků na Krymu. Prezident Reagan tvrdil, že jednotky USA nalezly šest skladišť „naplněných až po střechu“ zbraněmi, určenými pro kubánský vojenský zásah ve Střední Americe a v Africe. Ve skutečnosti tu existovala pouhá tři skladiště, jen ze čtvrtiny zaplněná starými lehkými zbraněmi, jež pár dní před převratem ti, kteří převrat vedli, zkonfiskovali lidovým milicím. Shromáždění OSN odsoudilo tuto akci až bylo po ní; ale jen ty ty ty… A prezident Reagan k tomu jen ledabyle řekl: „Tohle ani nenarušilo mou snídani.“
