Jediným dostupným prostředkem Kyjeva proti nacistickému převratu je zostřování vojenských akcí na Donbasu. Ano, Porošenko musí projít po tomto ostří břitvy. Vojenské akce musí být dostatečně silné, aby bylo možné odeslat k likvidaci další dávku nacistů, přičemž to nemá vést k fyzické likvidaci polní armády “holiči”, “taxikáři” a dalšími “rekreanty”.
Již koncem dubna-začátkem května tohoto roku pozorovatelé s jistotou zaznamenali zhoršení vojenské situace na Donbasu. Počet a urputnost útoků narůstaly, pravidelně docházelo k lokálním střetům omezených kontingentů pěchoty. Události se vyvíjely vzestupně a v červnu strany téměř otevřeně stáhly k linii dotyku těžké zbraně, dělostřelectvo na obou stranách působí téměř nepřetržitě a boje v oblasti jasinovatského kontrolního stanoviště, průmyslové zóny Avdějevky a ještě na dvou-třech místech nabyly trvalého charakteru.
Výrazně se zvýšil počet mrtvých a raněných vojáků Ozbrojených sil Ukrajiny. Armáda DLR oficiálně hlásí mnohem menší ztráty, přesto internet zpestřily panické pověsti s odvoláním se na “zdroje”, které tvrdí, že Donbas přichází o celé roty vojáků.
Protože paralelně byla posuzována iniciativa Kyjeva o zavedení ozbrojené mise OBSE na Donbas, celá řada odborníků a mnozí novináři učinili nabízející se závěr o propojenosti těchto dvou procesů. Podle jejich názoru Kyjev záměrně zhoršuje situaci s cílem získat další argumenty ve prospěch mise.
Všechno to však zdaleka není tak jednoduché, jak se zdá. Pokud někdo v kyjevském vedení předpokládal, že zintenzivnění vojenských akcí poskytne nové argumenty pro obchod kolem Minska, pak, za prvé, to stejně nebylo hlavní příčinou zostření, a za druhé, tyto předpoklady se již dříve nenaplnily a naplnit nemohly. To znamená, že pokud na první pohled zjevné spojení zostření situace na Donbasu s procesy v Minsku bylo, pak mělo pouze vedlejší charakter.
Začněme tím, že ani mise OSN, ani mise OBSE nevstupují do zóny bojové aktivity. Aby se někde objevili mírotvůrci (tím spíš ozbrojení), musí být dosaženo trvalého příměří. Pro zavedení mírových sil je třeba souhlas a garance obou čelících stran. Právě stran konfliktu, ne garantů a zprostředkovatelů.
Proto Rusko opakovaně uvádí, že není proti ozbrojení mise OBSE na Donbasu a hned zase prohlašuje, že k tomu nedalo souhlas. Rozpor je zde pouze zdánlivý. Moskva může být ve skutečnosti jakkoliv pro, ale nemůže poskytovat jakýkoliv souhlas, protože není stranou konfliktu. Souhlas může být poskytnut pouze DLR/LLR, s nimiž se má oficiální Kyjev domlouvat.
Ale Kyjev DLR/LLR neuznává nejen jako nezávislé útvary. Neuznává je dokonce ani jako partnera k jednání. I když v mezinárodní praxi se velmi často oficiální orgány domlouvají se svými ozbrojenými protivníky, aniž by je uznávali jako mezinárodní právní subjekt, ale uvědomují si potřebu dialogu s těmito osobami a strukturami, které ve skutečnosti kontrolují území a vedou válku. Ukrajinská vláda oznámila tento postup za nepřijatelný. Dokonce i v rámci minského procesu podepisuje dokumenty jménem Ukrajiny Kučma, který nemá oficiální status, a Porošenko se snaží působit jako garant při plnění smluv společně s Merkelovou, Hollandem a Putinem.
Vypadá to směšně, protože pravomoci jednat a podepisovat dokumenty mohl Kučma dostat jen od ukrajinské vlády (vlády a prezidenta). Na rozdíl od vedoucích představitelů Francie, Německa a Ruska, kteří působí jako garanti správného konání struktur, na něž se jejich ústavní pravomoci nevztahují, Porošenko se snaží “garantovat” sám sebe. A to vše jen proto, aby si nemusel rovnocenně sednout s DLR/LLR k jednacímu stolu.
To znamená, že kyjevské orgány, v rámci své zvolené strategie vyjednávání, nemohou připustit situaci, při níž by lidové republiky a Ukrajina měly stejný status v souvislosti s jakoukoli vnější strukturou. Proto se Kyjev snažil dosáhnout rozhodnutí OBSE o zavedení ozbrojené policejní mise na Donbas bez účasti DLR/LLR při jednání. To však není možné. Rozhodnutí OBSE je přijímáno na základě konsensu a stačí jediný hlas proti, aby nebylo přijato. Za podmínek, kdy není dodrženo základní pravidlo OBSE, že chybí výslovný souhlas ke vstupu mise jedné ze stran konfliktu, to znamená, že hlasů proti bude víc než dost.
V důsledku toho, i bez ohledu na hluboký rozpor o možném mandátu mise a absenci těch, kteří chtějí poslat své vojáky do hypotetického kontingentu, čistě technicky, vzhledem k přijatému politickému postoji, Kyjev není schopen realizovat svou myšlenku na zavedení na Donbas ozbrojené policejní mise. No a návrhy na ozbrojení přítomných pozorovatelů OBSE jsou odmítnuty samotnými pozorovateli OBSE, kteří si uvědomují, že v takovém případě se okamžitě stanou předmětem provokací ukrajinské strany.
Na druhé straně to znamená, že zhoršení situace na Donbasu nemůže být přímo spojeno s iniciativou na zavedení policejní mise a že je pro to jiný důvod.
Z mého pohledu je důvod aktuálního zhoršení stejný jako všechny ty předchozí. Kyjevská vláda se potýká s rostoucí vnitřní politickou nestabilitou. Jednotlivé, neorganizované, rozptýlené, živelné protesty obyvatelstva proti zvyšování tarifů a katastrofálnímu propadu životní úrovně znepokojují Kyjev tak málo, jako skupiny demonstrantů s georgijevskými stužkami na Den vítězství. Obojích je příliš málo a jsou bezmocní, mohou být kdykoli neutralizováni policií, SBU a/nebo nacistickými bojovníky.
Ale samotní nacističtí bojovníci byli problémem před dvěma lety a zůstali jím i nyní. Na pozadí oslabené vlády ještě zesílili. “Nadin týden” v Kyjevě byl dobrým lakmusovým papírkem. Savčenko je neadekvátní jednotlivec, ale křičí do davu zhruba stejná hesla jako systémoví nacisté. Kvůli piaru nemohla vláda zacpat ústa “hrdince národa” hned. Kdo jiný by byl okamžitě obviněn z práce pro FSB a zavřen jako Kocaba, ale na příkladu Savčenko se alespoň podařilo zjistit reakci lidí na heslo: “Všechny zabít! Ať žije nacistická diktatura! ” Ukázalo se, že lidé nejsou proti. A systémoví nacisté, kteří i dříve pravidelně připomínali vládě, že ji nemají rádi, se aktivizovali. I “Azov” (dnes nejlépe organizovaná a politicky registrovaná nacistická síla) hned provedl několik protestních pochodů.
Problém nacistické opozice řeší Kyjev rovněž standardně. Pokaždé, jakmile jsou bojovníci příliš bojovní, zahajuje se pro ně na Donbasu bojová činnost. Okamžitě jim připomínají, že vystupovat během války proti vládě je trestný čin a nejaktivnější zničí v bojích a kotlech.
Chci připomenout, že nacisté se aktivizovali ještě předtím, než započalo smlouvání ohledně mise OBSE. Stalo se to už brzy na jaře. A zhoršení situace na Donbasu z iniciativy Kyjeva začalo zhruba ve stejnou dobu. Od února-března také několik respektovovaných a informovaných lidí, kteří se cítí skvěle za všech režimů (Firtaš, Rabinovič) začalo Porošenkovi předpovídat pád v létě-na podzim. Dokonce i majdanoví novináři (Leščenko, Najm, Šuster) najednou začali kritizovat Porošenka. Přičemž první dva jsou dokonce v jeho parlamentní frakci.
Kyjevská elitní sešlost ucítila krev dalšího převratu. Ale provést další převrat mohou pouze nacisté. Jiná organizovaná a ozbrojená síla, která oponuje státní moci, v zemi prostě není.
Jak již bylo uvedeno výše – jediným dostupným prostředkem Kyjeva proti nacistickému převratu je zostřování vojenských akcí na Donbasu. Ano, Porošenko musí projít po tomto ostří břitvy. Vojenské akce musí být dostatečně silné, aby bylo možné odeslat k likvidaci další dávku nacistů, přičemž to nemá vést k fyzické likvidaci polní armády “holiči”, “taxikáři” a dalšími “rekreanty”.
Ideální verzí pro Kyjev je trochu si zaválčit, ale zachovat nynější konfiguraci fronty a minský proces. Ukrajině bylo přece přislíbeno, že Minsk-3 nebude, a soudě podle reakcí Berlína a Paříže, pokud Porošenko zmaří Minsk-2, s úlevou vystoupí z procesu a ponechají Ukrajinu o samotě s jejími problémy.
Není to triviální úkol, ale za prvé, dvakrát se to Porošenkovi podařilo, a za druhé, jiné východisko stejně neexistuje.
