Petr Schnur
9. 5. 2016 Jihlavský seminář 7. května 2016
Poslední zbytky demokratického a právního státu, pokud kdy vůbec v realitě existoval (nesnesitelná lehkost jeho demontáže těmi, kteří se vydávali za jeho reprezentanty a strážce spíše hovoří pro to, že jsme v listopadu 89 na českých, slovenských a dalších východoevropských náměstích v nejlepším úmyslu vítali příchod iluze) padají za oběť ekonomicko-politického konglomerátu globálně operujících elit a puritánského mýtu o absolutní vyjímečnosti amerického národa pod vedením WASPů (White Anglo-Saxon Protestant), který, zjednodušeně řečeno, sám sobě udělil globální „licence to kill“ pod střechou WallStreetu a City of London. Evropská unie, tato jejich nadmíru efektivní kontinentální filiálka, zbavuje v koordinaci s NATO krok za krokem, jednou pod vlajkou „evropské integrace“, podruhé „boje proti terorizmu“, nejnověji „uprchlické krize“ evropské národy svéprávnosti, tuneluje ústavní instituce a zavádí nadnárodní totalitní struktury.
Drazí přátelé,
velmi bych si přál být nyní zde s vámi a moci se zůčastnit osobních setkání, diskuzí. Vzhledem k tomu, že pracuji v psychosociální oblasti a mám služby i o víkendech, nebylo mi možné přijet osobně. Pokusím se alespoň touto cestou oslovit některé aspekty problematiky, kterou považuji za klíčovou. Vzhledem k časovým i technickým možnostem setkání půjde spíše o myšlenkové impulzy než o ucelenou systematickou analýzu. Společná práce na ní a hledání praktické cesty z české, evropské a celosvětové mizérie jsou naším úkolem pro následující týdny a měsíce.
Smysluplná a konstruktivní komunikace vychází ze dvou předpokladů. Prvním z nich je jasné pojmenování problému, druhým obsahová jasnost a tedy srozumitelnost pojmů, kterými se snažíme problem definovat. Ačkoliv se zdánlivě jedná o samozřejmost, chtěl bych upozornit na jeden skrytý, byť zásadní problém: mnohé pojmy, byť o jejich významu vládne mezi lidmi obecný konsens (často intuitivní povahy), nebo právě proto, mohou přesto problematiku zlehčovat, manipulovat její skutečnou hloubku. A mohou vytvářet, byť nechtěně, iluzi o stavu věci, o systému, ve kterém žijeme, a co nejhorší o jeho reformovatelnosti. Jednou větou: mohou sugerovat, že nejde o kvalitativní, ale pouze kvantitativní problém. Ale pouze vyjasnění skutečného stavu věci umožní fenomén pojmenovat, empiricky jej uchopit a následně hledat efektivní řešení.
Již léta problematizuji pojmem „neoliberalizmus“ a jeho různých odnoží. Kdo z vás četl některé z mých textů ví, že jsem ho z důvodů komunikačního konsensu rovněž používal – v komentářích deního tisku není možné se pouštět do hlubších politologických analýz. To nelze ani nyní, nicméně na našem semináři je jasné, že jeho účastníci sami doplní argumentativní mezery, které zákonitě vzhledem k časovému omezení vzniknou.
Co jsem se ale neustále snažil připomínat je fakt, že panující systém kontrolovaný Wall Streetem, Evropskou unií, MMF a dalšími nadnárodními institucemi je všechno jiné jen ne liberální, ať již bez přívlastku ‘neo’ či s ním, ale sofistikovaně totalitní, přičemž jeho sofistikovanost stále zřetelněji ustupuje otevřené brutalitě. Zde tedy zásadní téze: nežijeme v neoliberalizmu bez přívlastku, ale v jeho fašizující formě. Odvolávám se přitom na biblický citát z úst Ježíše Nazaretského, že stromy poznáš podle jejich ovoce. A plody panujícího systému stále více dostávají příchuť toho, který před více než 70 lety vyprodukoval fašismus „klasický“. Jsou plné krve, žluče a lží. Uvnitř i navenek. Podívejme se na první.
Poslední zbytky demokratického a právního státu, pokud kdy vůbec v realitě existoval (nesnesitelná lehkost jeho demontáže těmi, kteří se vydávali za jeho reprezentanty a strážce spíše hovoří pro to, že jsme v listopadu 89 na českých, slovenských a dalších východoevropských náměstích v nejlepším úmyslu vítali příchod iluze) padají za oběť ekonomicko-politického konglomerátu globálně operujících elit a puritánského mýtu o absolutní vyjímečnosti amerického národa pod vedením WASPů (White Anglo-Saxon Protestant), který, zjednodušeně řečeno, sám sobě udělil globální „licence to kill“ pod střechou WallStreetu a City of London. Evropská unie, tato jejich nadmíru efektivní kontinentální filiálka, zbavuje v koordinaci s NATO krok za krokem, jednou pod vlajkou „evropské integrace“, podruhé „boje proti terorizmu“, nejnověji „uprchlické krize“ evropské národy svéprávnosti, tuneluje ústavní instituce a zavádí nadnárodní totalitní struktury. Rozdíl je v tom, že tzv. levopraví „demokraté“ fungují coby plnohodnotně integrovaná součást totalizace Evropy. Vzhledem k tomu, že neoliberální totalita, která stále zřetelněji odkládá masku liberální demokracie, má mimo jiné v digitální oblasti k dispozici manipulační a kontrolní mechanizmy, o kterých dřívější generace „vyvolených nadlidí“ mohly jen snít, uplatňuje zatím brutální fyzické násilí v plné míře ve válkách mimo vlastní území. Londýn, Paříž a Ankara přitom doufají na pár neokoloniálních drobků a podíváme-li se do historie na roli anglo-amerických bank a koncernů při vzestupu Hitlera a jeho NSDAP, potom nás jen těžko překvapí vyslání bundeswehru k ruským hranicím a budování německé letecké základny v tureckém Inčirliku. Čímž se dostáváme k zahraničním aktivitám.
Srovnáme-li postup nacistického Německa např. vůči Československu, Polsku a dalším státům, zjistíme takřka identické metody rozpoutání agrese a válečných tažení. Současný „fašizující neoliberalizmus“ je o to perverznější, že mu za záminku dobývat, ničit a zabíjet neslouží ochrana údajně ohrožených soukmenovců, ale těch nejvyšších civilizačních hodnot. Přičemž tak jako dříve v klasickém fašizmu nehraje právo a smlouvy pražádnou roli. Za spojence-provokatéry sloužily dříve ozbrojené korpsy, falangy a městské fašistické bojůvky, dnes jsou spojenci transatlantických „demokratů“ jejich chorvatští a ukrajinští potomci, barevné majdany, sunnitsko-islamistický džihád a po zuby vyzbrojená a vyškolená kosovská narkomafie. Metodu „bezletových zón“, ve kterých létá a bombarduje jen jedna strana, a sice protektor v koordinaci s pěšákem na zemi najdeme ve Španělsku let 1936-39, Jugoslávii 1999, Libyi 2011. A nebýt Ruska, vše by se zopakovalo v Sýrii. Zásadní rozdíl mezi klasickým fašizmem a fašizujícím neoliberalizmemnespočívá v metodě ozbrojené agrese, ale v politických mechanizmech uchopení a udržení moci.
Každou novou krizí dokazuje neoliberální totalita ideologickou flexibilitu. Zatímco dříve posílal fašizmus sociálně-demokratické vůdce do věznic a koncentráků, dnes je jeho neoliberální předstupeň dokáže plně integrovat do vlastního politicko-ekonomického konceptu.
Francouzský socialistický prezident, největší přítel libyjského a syrského džihádu, nejprve zneuctil památku pařížských obětí islamistického teroru svým šaškováním před kamerou, aby nedlouho poté udělil nejvyšší republikánské vyznamenání Čestné légie reprezentantovi klanu, který tyto islámofašisty sponzoruje; feudálnímu řezníkovi, saudskoarabskému ministrovi vnitra. Německý sociálně-demokratický ministr průmyslu láme za všech okolností kopí za TTIP. A EU-ropa, z nemalé části oranžovo-zelená, pomáhá finančně, politicky a vojensky rádoby sultánovi od Bosporu zlikvidovat nejen veškerou opozici, ale i poslední zbytky sekulárního státu.
Co nám tato kvazi politická flexibilita prozrazuje? Cíle a částečně i metody kapitalistické totality zůstaly stejné, jen technika totalizace společnosti se změnila a s ní i personální obsazení role užitečných idiotů. Ty banky a rodinné klany, které ve Starém i Novém světě otevřeně nebo skrytě podporovaly německý, italský a španělský fašizmus, najdeme u moci i dnes, a sice v globálním měřítku. Zásadní rozdíl je v tom, že členství v „klubu“ není vyhrazeno pouze bílým „árijcům“ mužského pohlaví. Jeho členem dnes může být homosexuál, muž černé pleti, potomek imigrantů, žena, matka nebo lesbička, muslim, žid i křesťan, pravo- nebo levostředový socialista, zelený i nácek, vegán i masožrout, ochránce přírody, protivník i zastánce atomové energie. Moderní, „neoliberální fašizmus“ nebude kulturně nebo rasově exkluzivní, jeho metoda je od samého počátku integrativní; předpokladem příslušenství k vládnoucí elitě je a bude pouze bezpodmínečná politická loyalita. Kulturní pluralita, politická a ekonomická totalita – to je moderní neoliberální totalita. Jde o zcela geniální strategii, neboť velká část voličů prostě Obamovi a jeho mírovým žvástům věřila jen proto, že šlo o tzv. Afroameričana.
Co tedy dělat?
Vzhledem k tomu, že jsem velkou část úvahy věnoval panujícímu systému, tedy tomu, co je, mohu alternativu, jak se mi jeví, pouze načrtnout. Vzhledem k oněm 20 minutám v bodech.
Evropská realita
– EU je totalitní instituce, demontující národní státy a jejich politické, sociální, tedy ústavní ochranné mechanizmy. Navíc není protiváhou, ale praktickým nástrojem USA k totálnímu podřízení Evropy vlastním strategickým plánům.
– NATO je válečná, zločinecká organizace, která je navíc i smluvně stále silněji propletená s EU.
Facit:
Tyto instituce jsou nereformovatelné, vystoupení z nich by znamenal krok k obnovědemokratického a právního státu. Tzv. evropská integrace na základě demokracie, práva a občanské participace může fungovat pouze jako dobrovolná spolupráce suverénních národů podle principu naprosté rovnoprávnosti.
Jak z ní
– Abdikace levice na národní otázku a její bezpodmínečná podpora bruselsko-berlínské „evropské“ integraci, byť by tato pohřbila všechno levicové, je její opětovné historické selhání, ze kterého se již nemusí vzpamatovat. Národní otázka ve smyslu obrany národní suverenity a občanské paricipace existuje, její ignorování bude znamet, že se jí uchopí vysloveně šovinistické síly značky ‘Blut und Boden’. Ty mohou, jako již v minulosti, dočasně posloužit v roli politického pittbulla panujícího „Systému“ v případě, že by jeho sofistikovaná varianta selhala.
– Záchrana národního státu v jeho skutečně demokratické, právní a sociální formě představuje v současnosti nejefektivnější formu boje proti nástupu„neoliberálního fašizmu“. Jde o zápas, ve kterém je nejen potřebný, ale i možný konsens mezi autenticky socialistickými, liberálními a konzervativními silami. Na jeho půdě je možné obnovit opravdovou politickou a ekonomickou pluralitu, vrátit Ústavě její autoritu a vést demokratickou soutěž o další cestu naší společnosti.
Facit:
Masarykovo pojetí národa coby politicky-sociálního kolektivu na základě ideálů humanity, jeho definice češství a českoslovenství, je obrovský poklad našich dějin, který má své hlubší historické kořeny. V jeho odkazu znamená obrana národní suverenity zároveň obranu práva a demokracie, obranu občanské participace v politické i ekonomické oblasti. Obrana národa znamená v našem kontextu obranu republikanizmu.
Toto je cesta do žádoucí budoucnosti, jak se mi jeví. Děkuji vám všem za pozornost a Ivanu Davidovi za to, že jsem ji mohl prezentovat.
