Rusko umí vstávat z popela…

V podstatě je to stejná situace jako v roce 2014. Ale znovu opakuji – jde o takzvané malé války. Ty velké bychom mohli definovat jako války mezi ústředními mocnostmi – obdobné jako před 71 lety ukončená světová válka. Takové války momentálně neprobíhají.

Samozřejmě. Před válkou je nutné varovat, proti nebezpečí války je nutné mobilizovat lidi.

 Tak teď jste odpověděl jako politický aktivista. Nemohl byste se vrátit k politologické analýze?!

Vojenské potenciály mocností k vedení velké války narůstají a jsou modernizovány. Vytvořila se ale strategická rovnováha mezi těmi mocnostmi, které se navzájem nejvíce kritizují a mezi nimiž existuje napětí. To znamená, že racionální propočet smysluplnosti války říká – válka nebude.

 Co je podle vás racionální propočet?

Porovnání nákladů a zisku. Chladná kalkulace, co vás případná velká válka bude stát, a co z ní získáte. Velká válka například mezi Ruskem a USA má minusový zisk – je cestou k sebevraždě nejen těchto mocností, ale i lidstva.

 Takže jste přesvědčen, že velká válka nehrozí? Před chvílí jste řekl, že hrozí…

Říkat, že válka nemůže vypuknout na základě racionálního propočtu, naznačuje, že může vzplanout z nedostatku rozumu. Každá válka v lidských dějinách byla výsledkem selhání lidského rozumu – lidé se nedohodli jako rozumné bytosti o rozdělení nějakých statků, a tak se začali chovat jako dravci. Válka je iracionální atavismus.

Velká válka má povahu geopolitického zlomu. Ten se objeví tehdy, když se nahromadí dílčí problémy, které společně vyvolají synergický efekt. Někdo udělá špatný propočet, myslí si třeba, že díky protiraketové obraně získal beztrestnost – a zaútočí. Nebo dospěje k názoru, že jiné řešení než válka není. Že je třeba začít válku, protože ten, kdo zaútočí první, získá výhodu, kterou obránce nedokáže vykompenzovat – toto byl pravděpodobně důvod začátku 1. světové války, kdy špatné propočty vojáků vedly politiky k rozhodnutí, které si mnozí z nich nepřáli.

Mír, který se opírá o představu, že politici jsou vždy racionální, je mírem stojícím na písku. Vzpomeňte na dávné Obamovo přiznání chyby při rozhodnutí zaútočit na Libyi. Prohlásil, že už druhý den po začátku útoku si uvědomil, že to byl omyl. Jenže jeden den poté, to už je pozdě. Strašně pozdě. Nenávratně pozdě.

Také 2. světová válka může sloužit jako příklad iracionality v politice. Ruský analytik a publicista Nikolaj Starikov například na zmíněné bratislavské konferenci, konkrétně jako host její studentské části, hovořil o iracionalitě Hitlera, který napadl Sovětský svaz v rozporu s principy geopolitiky.
Především je Hitler ukázkou limitů racionality v politice. John Mearsheimer, profesor z Chicagské univerzity a pravděpodobně nejvýraznější postava současné americké teorie mezinárodní politiky, při svých analýzách používá koeficient nazvaný „vojensky použitelná ekonomika“. Podle tohoto autora byl v roce 1920 německý podíl na evropské vojensky použitelné ekonomice 38 %, o dvacet let později 36 % – k čemuž je však třeba na začátku Velké vlastenecké války přičíst i potenciál okupovaných zemí, například 9 % Francie. V případě Sovětského svazu vidíme nárůst z 2 % roku 1920 na 28 % roku 1940. Z těchto čísel je vidět nesmírné vypětí Sovětského svazu, vytvoření obrovského potenciálu, umožňujícího čelit útoku – který se ale i tak jeví jako nedostatečný. Navíc je nutné připočítat fakt, že značná část území, kde byla většina průmyslu v Sovětském svazu umístěna, byla v prvních měsících obsazena německými nacisty. Podle Mearsheimera ztratil na konci roku 1941 Sovětský svaz 41 % svých železničních tratí, 42 % produkce elektrické energie, 71 % zdrojů železné rudy, 63 % uhlí a 58 % produkce surové oceli. V roce 1942 mělo nacistické Německo ekonomickou převahu nad Sovětským svazem v poměru 3 : 1.

A přesto rudoarmějci vztyčili v Berlíně vlajku vítězství. Hitler a jeho generálové spočítali vojáky, motorizované jednotky, letadla, udělali si plány tankových klínů i zničení letišť. Potud správně – téměř dokázali Rudou armádu porazit. Jenže nezapočítali odhodlání lidí a um sovětského vedení. Sovětské vedení dokázalo přesunout značné části vojensky použitelné ekonomiky na Ural a nově zorganizovat Rudou armádu. K tomu bylo nutné jak nesmírné odhodlání lidu tehdejšího Sovětského svazu, tak i mimořádné organizační schopnosti sovětských civilních i vojenských vůdců.

Když se podíváme do ulic a na televizní obrazovku, vypadá to ale, že válku vyhrála americká vojska. Nepřeceňujete roli Ruska či Sovětského svazu?
Nechejme dnes stranou čísla, která ukazují, kolik sovětských vojáků padlo v 2. světové válce a při osvobozovaní Československa – a kolik padlo amerických vojáků. Vzdejme hold padlým rudoarmějcům tím, že se budeme snažit pochopit, jak je možné, že Sovětský svaz válku neprohrál, když snad všechny výhody byly na straně nacistického Německa.

Především – Rusko je Fénix, umí vstát z popela. Pětkrát v dějinách východní Slované vytvořili stát: Kyjevskou Rus, kterou převrstvila mongolská nadvláda. Pak vyrostla Moskevská Rus, kterou zpustošila smuta a polsko-švédská vojska. Vzniklo Ruské impérium, které pohřbil revoluční rok 1917. Sovětský svaz, další z těchto státních útvarů, zničila přestavba. Z popela pak povstala nová Ruská federace. Rusové jsou národ, jenž dokázal překonat těžkosti, které jiné civilizace pohřbily.

Už zase jste se dostal do polohy, kdy vás někdo může obvinit z nekritického obdivu k Rusku.

Může, ale to, o čem hovořím, je hledání cest k pochopení těchto pozoruhodných cyklů. Stačí se zamyslet nad oním přirovnáním Ruska k bájnému fénixovi. Fénix vstává z popela, který vznikne poté, když shoří. A shoří vnitřním žárem, ne proto, že jej někdo jiný zapálil. Na rozpadech státnosti Ruska měla vždy zásadní podíl ruská politická elita. Rozhádaní Rurikovci, tragédie v rodině Ivana Hrozného, neschopnost carského dvora obstát v 1. světové válce. Mnozí si živě pamatujeme absurdní jednání Michaila Gorbačova a Borise Jelcina, kteří pohřbívali nejen Sovětský svaz, ale i Rusko.

Ruská zem dokáže zrodit jak geniální, tak i neuvěřitelně nekompetentní státníky. Je také plné jak pozoruhodných vzdělanců, tak i intelektuálů posedlých běsy hyperkriticismu – mám-li použít příměr Dostojevského. Stačí se podívat na ruský internet nebo do ruského knihkupectví. Přidáte-li k tomu tlak ze Západu, především v podobě rozpínání NATO, pak teprve porozumíte obavám mnohých Rusů.

Le Figaro: Strategický vzestup Ruska ruší všechny západní předpovědi

Během své cesty do Evropy Barack Obama v projevu předneseném v Hannoveru mluvil o „ruské agresi, která flagrantně narušuje suverenitu a území nezávislého evropského státu, Ukrajiny, což znervózňuje naše spojence ve východní Evropě“. Rusko prý „ohrožuje progres, který byl učiněn od konce studené války“.

Bylo pozoruhodné sledovat publikum v onom velkém hannoverském sále. Posluchači několikrát prezidenta Obamu přerušili potleskem. Když ale mluvil o Rusku, odrazila se jeho slova od chladného auditoria. Každý, kdo trochu přemýšlí, ví, kolik toho bylo od skončení studené války zmařeno. Připomeňme například ze zahraničí živenou válku v Jugoslávii, rozšiřování Aliance na východ, převrat v Kyjevě či kontraproduktivní sankce. A tak by bylo možné pokračovat. Tím nechci tvrdit, že Moskva chyby nedělá. Jen se mi nezdá, že to, co pokládá Washington za progres, musí každý další povinně chápat jako pokrok. Podle mého názoru je doba po studené válce především obdobím promrhaných šancí.

Všiml jsem si, že se tématu přílivových o odlivových vln ve vztazích Západu a Ruska věnujete i v novém vydání své knihy Geopolitika středoevropského prostoru, která se objevila na knižních pultech tento týden. Ale zpět k projevu prezidenta Obamy. Ten v onom hannoverském projevu ocenil obrovský přínos Evropy do pokladnice svobody a humanismu. Možná je to motiv, který bychom si měli především z jeho vystoupení odnést.
Panu prezidentovi by především měl někdo vysvětlit, že Evropa nekončí na hranicích NATO/EU. Evropa zeměpisně končí na Uralu, kulturně někde u Vladivostoku. Nelze zneužívat hodnotově cenné výrazy jako „Evropa“ k rozdělování na MY a ONI. Rusko patří do Evropy. Má-li Evropa zaznamenat nějaký pokrok, musí se na tomto vzestupu podílet i Rusko. Nejen NATO/EU.

Máte ale pravdu, v Obamově projevu zaznělo mnoho hezkých myšlenek. Ty ale vyvolávají otázku, proč je Obama za téměř osm let v roli nejmocnějšího muže světa nenaplnil? Kdo, když ne on? Je svět dnes lepší než v den, kdy Obama vstoupil do Bílého domu? Podařilo se narovnat diplomatické vztahy USA s Íránem a Kubou. Dobře. Jenže k válce v Afghánistánu a Iráku přibyly války v Libyi a Sýrii, vězni na Guantánamu zestárli o dalších osm let, místo restartu vztahů s Ruskem tu máme sjednocený Západ proti Rusku, situace na Korejském poloostrově se spíše zhoršila, než zlepšila. Zbrojí se jako o závod, na svět bez jaderných zbraní, který Obama tak hezky vykreslil v projevu na Hradčanském náměstí, můžeme zapomenout. Mnozí jsme do Baracka Obamy vkládali naději, že přináší změnu k lepšímu – „my“ v daném případě znamená včetně výboru pro udělování Nobelovy ceny za mír. Teď se ale zdá, že „Obamova epocha“ byla jen řetězem zklamaných nadějí.

To zní velmi útočně. Řekl bych, příliš osobně.

Vůbec neupírám prezidentu Obamovi dobré úmysly. Jen se na jeho osudu znovu potvrdilo, že udělat politickou kariéru a umět v získané funkci naplnit svá předsevzetí jsou dvě velmi odlišné věci.