Karel Růžička
2.5.2016
Když jsem před dvěma lety slyšel o upálení ukrajinských federalistů, resp. proruských sympatizantů v Domě odborů v Oděse, vybavil se mi za okamžik i obrázek kočárku kodrcajícího se dolů po širokém, dlouhém schodišti. Jeden z nejpůsobivějších obrazů hrůzy z jednoho z nejlepších filmů historie. Mezi hrůzami Oděsy 1905 a Oděsy 2014 uplynulo 109 let. Svět se změnil, lidé nikoli. Po každé tragédii si říkají, tak tohle už nedopustíme, ale uplyne pár let a vše je jinak. Tedy jako vždy.
Přitom ještě před třemi lety kdo by do obyvatel Ukrajiny – Ukrajinců, Rusů, Rusínů, Poláků, Čechů – řekl, že se dopustí takového zla? Vždyť spolu přežili cara, přežili hladomor, přežili stalinistické čistky, nacistickou okupaci a její teror a masové vraždění, spolu obnovovali válkou poničený Sovětský svaz, společně vítali perestrojku, četli jak Tarase Ševčenka, tak Gorkého či Tolsté, chodili na Dovženkovy filmy stejně jako na Ejzenštejna, Kalatozova, Michalkova, když hráli v zahraničí, fandili Sergeji Bubkovi, Dynamu Kyjev, Šachťoru Doněck, stejně jako CSKA Moskva. Ať již mluvili ukrajinsky, suržikem či rusky. Spolu pracovali, oddychovali, smáli se, plakali. Co se to stalo, co se s nimi stalo?
Když v 90. letech vypukla válka na Balkáně, nebyl jsem až tak překvapen; i náš tisk už koncem 80. let totiž psal o napětí v Kosovu. Avšak přesto jsem s roztrpčením sledoval boje mezi občany Jugoslávie – Srby, Chorvaty, Slovinci, Černohorci, Bosňáky, Makedonci, Kosovany. Zarazila mne zvláště ovšem masovost nevraživosti, zla, násilí, vraždění. Kolik lidí tomu propadlo. Přitom to byli přes 40 let občané jednoho státu, pracovali v jedné fabrice, popíjeli v jedné vinárně, stavěli zemětřesením poničené Skopje, sledovali dramata Miroslava Krležu, fandili Červené hvězdě a Partizanu Bělehrad, Dynamu Záhřeb, Věře Nikoličové. Radovali se spolu, navštěvovali, milovali se navzájem, plakali společně. Co se tam stalo, co se s nimi stalo?
Ano, na Ukrajině i na Balkánu každý člověk a každý národ – a to asi i všude jinde na světě – cítí nějakou historickou křivdu vůči sousedovi. Takže když se netrefil pradědeček, mám se snad trefit já? Pomsta historickou křivdu stěží napraví, určitě ale přibude další generace potomků s pocitem nezasloužené křivdy. Vyprávějte to ale frustrovaným jedincům, kteří nemají proti bouřím emocí maják rozumu a přístav morálních hodnot.
Co se to děje, že mladí, starší a staří, kteří ještě před pár měsíci byli milující se příbuzní, přátelé, kamarádi, známí, kteří spolu roky studovali, pracovali, bavili se, odpočívali, si najednou nadávají, napadají se, perou, upalují, vraždí, válčí?
I v naší republice lidé společně pracují, učí se, odpočívají, debatují, sportují, slaví, smutní. Jsme „za vodou“, protože už nejsme Československo? Už není co svádět na Slováky, resp. na Čechy. Zdaleka ne všem ale rozpad federace otevřel oči, aby pochopili, že příčina potíží, že vina, kterou pociťují, není v tom, že tamten, či oni jsou Slováci, nebo Češi. Stejně tak, jako vše špatné neskončilo v r. 1918 v Rakousku, či za Dunajem, neodešlo s fašisty, či se Sověty, zlo neodejde ani do Bruselu či jinam. Charakterní a bezcharakterní jsou Češi, Slováci, Němci, Poláci, Maďaři, Američané, Rusové, Moravané, Romové, lidé, ať nemají či mají nějakou náboženskou víru, ať jsou z Prahy, z Plzně, ze Šumavy, Hané, ať mají Karlovku nebo jen učňák, průmku nebo gympl. Je jedno, jste-li konstruktérem, soustružníkem, traktoristou, učitelkou, prodavačkou, lékařkou. Znám dobré a špatné lékařky – pracovně i lidsky. Znám dobré a špatné Pražáky, dobré a špatné vědce, jakož i dělníky, techniky, ekonomy, obchodníky, politiky. Jsou dobří a špatní. Profesně a charakterově. Není to ale tak, že dobrý odborník je i férový chlap, vždyť kolik a jakých zločinů páchají „bílé límečky“ – kolik podvodů a válek mají na svědomí ti znalí věci, vzdělaní, sečtělí, vážení, uctívaní. A naopak kolik lidí, kteří sklouzli k lopatě, je chlapů, kteří nepodrazí, podrží, „je na ně spoleh´“. Kolik těch poctivých chlapů a obětavých žen zahynulo ve válkách a kolik válečných zločinců si užívalo mírové pohody?
Demokracie, humanismus, spravedlnost, solidarita a vzájemné pochopení mohou vyřešit každý z národnostních, politických, kulturních, ekonomických či sociálních problémů. Jenže už jen jaké jsou vlastně demokracie v Evropě a jinde ve světě? Jsou chromé, kulhavé, vytunelované. Natož kolik je na světě humanismu, spravedlnosti, solidarity a pochopení.
Kolik z nás chápe co a proč se ve skutečnosti děje, jaké a čí zájmy jsou za událostmi, za interpretacemi událostí, za manipulacemi s informacemi o událostech? Kolik pěšáků vlastenectví, spravedlnosti, rasové čistoty, náboženské víry, pokroku a kdo ví čeho pobíhá po šachovnici miliardových dolarových, eurových či korunových zájmů, hrdině se bijí – až jejich rolničky svým cinkotem skoro přehluší smích těch, co tahají za figurky, aby shrábli další prachy, další fabriky, pozemky, baráky, auta, děvky, politiky.
Kdo dá ruku do ohně, že v Praze nebude nějaké oděsské repete? Že si zde nevjedeme do vlasů se sousedy, kolegy, příbuznými, známými i neznámými? A to kvůli nějaké uměle vytvořené zámince, nebo třeba i vážnému problému, který ale přitom může někdo z ústraní zosnovat, gradovat a dirigovat. Obávám se, že nejsme imunní proti Oděse či Balkánu. Už dnes po sobě plivou některé skupinky lidí kvůli migrantům, aniž by je viděli. Stačí jen zprávy, jedni mají takové, druzí makové – a kolik lidí zachová střízlivý rozum a místo přilévání do ohně bude obě strany brzdit? Koho ještě zajímá pravda, když se schyluje k tomu, že za čas sousedovi budu moci pomalovat zeď za ten před lety poškozený plot. A za tu předloni ulomenou větev. A za hluk. A za světlo. A za tmu. A předevčírem nepozdravil!
Říká se, že děti, blázni a opilci mluví pravdu. Alkohol omámí rozum a tělo a vysvlékne duši z kazajky přetvářky. Stejně tak anonymita internetových diskusí obnaží duši – aniž by ale co jen gram nějaké drogy zmámil jedinou buňku v těle diskutéra. Z těch internetových debat se valí v obrovkém počtu příspěvků nejen hloupost, nevědomost, ale zejména a právě s nimi také arogance. Nevraživost proti komusi, proti někomu jinému, proti příslušníkům nějaké skupiny, často takové, kterou dotyčný ani nikdy nepotkal. Své si slíznou komunisté, bolševici, demokraté, havloidi, Romové, židé, chudí, bohatí, místní, cizí, Američané, Rusové, Ukrajinci…. Mladí „zasvěceně“ kritizují předlistopadový režim, staří špiní mládež z Kliniky, rojí se tisíce samozvaných islamologů, proti nim spousta bezbřehých vítačů. Veřejnoprávní média místo trpělivého vysvětlování, konfrontace faktů a názorů, hledání pravdy, místo zobrazování celé mnohobarevné košatosti problému podlehly totalitě jediného pohledu a „dávají to sežrat“ všem odleva doprava. A frustrace bezmocných zapovězených roste. Není diskuse – a demokracie je diskuse, děl kdysi TGM – která by ventilovala názory a emoce. Názory se neporovnávají, netříbí, neodpadá vyvrácené, mylné, lživé. A tyto nevětrané názory zahnívají, jedovatí, sebeutvrzování plodí iluze a mýty, komplexy, frustrace. Není tím spíše ani seberealizace lidí. Politici vidí v občanech jen voliče, nikoli partnery, spoluobčany, jež mají reprezentovat, jejichž potřeby a zájmy mají obhajovat a zastupovat. Množí se hloupé zákony a nařízení, množí se korupce – a množí se frustrace občanů. Oligarchové mají zaměstnace jen za dojné krávy, koně, voly, ovce, které lze ždímat až vyždímat. Zahodit a nahradit novým číslem v seznamu zaměstnanců. S růstem vzdálenosti mezi peklem nezaměstnansoti a daňovými ráji roste i frustrace zaměstnanců. A z televize a pláten kin se valí na diváky násilí, podvody, vraždy, války. Kolik ještě třeba naordinovat nenávisti, aby se někdo sehnul pro dlažební kostku? Kolik kroků je z Prahy do Oděsy, na Balkán?
Jsme ještě na křižovatce racionální argumentace, nebo se již řítíme po tobogánu emocí? Můžeme ještě vykročit jinam, nebo už jen brzdit jízdu a odhadovat, kde a jak se vyklopíme?
Pokud jsme ještě na křižovatce – argumentujme, konejme s důvtipem, tak, abychom hasili vášně. Pokud už sjíždíme do propasti, kodrcáme se po širokém, dlouhém schodišti – nezapomeňme! Nezapomeňme nejen na oběti z Oděsy, ale i na to a ty další, jinak by jejich oběť šla vniveč. Nezapomeňme na to, jak to vlastně všechno bylo, jak k tomu došlo, aby ti, kteří to přežijí, mohli podat zprávu příštím. Aby vystavili účet těm, kteří pekelnou jízdu naplánovali, rozjeli, přidávali plyn, nebrzdili, kteří pro to peklo konali nadpráci. Nezapomeňme nejen na oběti, ty již nic nespáchají, ale hlavně na pachatele, na ty, kteří škrtali sirky a přilévali olej – jak ti bezprostředně v Oděse, tak ti, kteří živí žár nenávisti ve světě. Protože je ještě můžeme někde přibrzdit, zastavit. Aby ti příští po nás došli na podobnou křižovatku později, než my, a třeba našli lepší cestu.
Co se změnilo za těch 109 let? Tehdy v r. 1905 vraždili carští vojáci na rozkaz, před dvěma lety lynčoval dav. Car a jeho režim si to odskákali o pár let později. Co ale uděláme s davem, stihneme z něho ještě udělat občany?
