Zdeněk Hrabica
16. 5. 2016
Před letošním přímým přenosem z terezínské tryzny se český televizní divák dozvídá, nejen kolik tisíc bylo českých a evropských obětí – a to ještě 2.května 1945, ale i kolik Němců bylo z Československa odsunuto, včetně ztrát na životech. Ani muk o tom, že se tak odsunem stalo na základě kategorického rozhodnutí velmocí, protifašistické koalice, která přijala k řešení tento –na svou dobu – spravedlivý akt.
Nikdo dneska ani nepípl, o dávných myšlenkách Jana Masaryka, které na účet německých zločinů pronesl z Londýna k Čechům, Slovákům, k porobené Evropě – milovaný Jan Masaryk. Nikdo nepřipomněl slova, která padla na teheránské konferenci v roce 1943 – Stalin, Roosevelt, Churchill, kde Winston přišel dokonce se svým dávno vysloveným návrhem o nutném vykastrování německých mužů, aby se tento národ dále nemohl rozmnožovat.
Nynější přátelské a rozzářené oslovení českého ministra kultury na adresu sudetských Němců v Mnichově se mně nesmírně dotklo, už proto, že tento muž stál v čele Ústavu pro studium totalitních režimů. Ač se v cestě za kariérou každoročně ubíral bez položení kytičky u Hlávkových kolejí také u pamětní desky, popraveného komunisty Otakara Runy.
Do noty mi pak vcelku ladí i slova, stará několik dnů, exprezidenta Václava Klause na pražském veletrhu Svět knihy, že, pokud jde o Českou televizi, nespatřuje změnu poměrů v jejím zestátnění, na rozdíl od prezidenta Miloše Zemana, ale spíše v jejím zrušení. Dávám mu za pravdu, někdy se mi zdá, že by se hodně změnilo rozehnáním těch, kdo čpí od rána do večera oheň a síru proti těm, kteří se již bránit nemohou a odpočívají nejenom na terezínském Národním hřbitově – ale třeba i v Osvětimi, Lidicích a Ležácích.
Psáno pro Novou republiku, Slovo a LUK!
